Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Academia v Praze roku 2010 (1. vydání tamtéž). Z anglického originálu The Canterbury Tales přeložil František Vrba, předmluvu napsal Martin Kovář. Počet stran: 409. ISBN: 978-80-200-1737-6.

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

Povídka kněze jeptišek, doktora medicíny, odpustkáře, fráterova, povídka půhončího, Povídka ženy z Bathu

Vyprávění mnichovo obsahuje spoustu krátkých příběhů převážně z řeckého bájesloví nebo z Bible, jež Chaucer čerpal z latinského Boccacciova díla De casibus virorum et feminarum illustrium (O případech slavných mužů a žen).

V povídce kněze jeptišek se vypráví o dvorku, na kterém kraloval svým slepicím kohout. Jedna z nich byla jemu nejoblíbenější - jmenovala se Pertelota, a té se jednou svěřil se svým děsivým snem, v němž viděl strašlivé ryšavé zvíře, které jej chtělo pozřít. Pertelota se mu jen vysmála a doporučila mu projímadla, protože věřila, že sny nejsou žádné předtuchy, nýbrž jen stavy vyvolané špatným trávením. Kohout Kokrháč jí sice oponoval s tím, že již mnohokrát se stalo, že sny měly svůj následek ve skutečnosti, ale nakonec se jí podvolil.
O několik dní později uviděl Kokrháč schovaného v trávě lišáka, jak si brousí zuby na pochoutku. Nejprve se lekl, ale když mu lišák začal lichotit, zapomněl na svůj sen i strach. Lišák mu namluvil, že by moc rád viděl, jak kohout zpívá. Pyšný Kokrháč mu to tedy předvedl - postavil se na špičky, napnul krk a přivřel oči. V ten okamžik po něm lišák skočil a uháněl s ním k lesu. Bystrý kohout ho však donutil, aby promluvil, a v nestřežené chvilce mu unikl. Poté se zapřisáhl, že již nikdy nebude věřit někomu, kdo se mu pochlebuje.

Hrdinkou povídky doktora medicíny je krásná Virginie, dcera bohatého rytíře Virginiuse. Kromě toho, že byla pohledná, byla i ctnostná, bystrá, pilná a skromná. Jednou ji v chrámu zahlédl soudce Appius a vzplál k ní hříšnou láskou. Uplatil jakéhosi Claudia, aby mu pomohl křivě se jí zmocnit. Claudius dle plánu lživě obžaloval rytíře Virginia, že jeho dcera není jeho dcerou, nýbrž otrokyní ukradenou Claudiovi. Než se mohl rytíř bránit, soudce nespravedlivě rozhodl ve prospěch Claudiův a rozkázal, aby Virginie byla vydána poručenství soudce.
Virginius se nemohl smířit s tím, že by jeho dcera byla zneuctěna takovým chlípníkem, proto jí s krvácejícím srdcem sťal hlavu a tu přinesl soudci, aby uchránil její čest. Appius jej za to odsoudil na smrt, lid však povstal a nešťastného rytíře osvobodil. Soudce byl uvržen do vězení, kde spáchal sebevraždu. Claudius byl na přímluvu rytíře poslán do vyhnanství.

Povídka odpustkáře je plná nenávisti k alkoholu a k hazardu, jakožto k strůjcům neštěstí. Úvodem vypravěč básní o slavných osobách, které vlivem nectností špatně skončily.
Samotná povídka vypráví o třech tovaryších, kteří se rozhodli, že pokoří smrt. Vypravili se ji hledat, až narazili na starce, jenž jim prozradil, že ji mají hledat v háji pod stromem. Mladíci se vydali tím směrem a nalezli tam osm měřic zlatých florinů, které se rozhodli si rozdělit. Vylosovali jednoho ze své řady, který měl jít do města a nakoupit víno, aby se měli při stěhování peněz čím posilnit. Zbylí dva mladíci však na svého nejmladšího druha vymysleli past - až přijde s vínem, tak ho pobodají a peníze si rozdělí na polovinu.
Ani nejmladší z nich nezůstal bez plánu - nakoupil jed a rozlil ho do vína, aby až se jeho společníci otráví, mohl sám s penězi zmizet. Než však stihl uskutečnit svůj plán, byl zabit. Vrahové se mezitím radovali, jak si rozdělí peníze, a na oslavu se napili otráveného vína. Chvíli nato zemřeli. Stařík tedy nelhal, pod stromem je doopravdy čekala smrt - v podobě kupy zlatých.

Žena z Bathu započne své vyprávění řečmi o svém partnerském životě. Zamýšlí se nad tím, zdali Bůh trestá vícenásobně vdané ženy, protože sama byla vdána pětkrát. Poučuje ostatní poutníky o tom, jak si uměla své muže vychovat, jak je plísnila a jak nad nimi vždy nakonec vyhrála.

"Ženská, ať nelžu, má, jak Pánbůh ví,
ve věcech lásky zvláštní představy;
co nejde jen tak zlehoučka a brzy,
po tom vždy nejvíc žadoní a slzí.
Zakaž jí něco - a už po tom letí,
doléhej na ni - ona uteče ti."

"Pan Latumius jeden bůhvíjaký
si stýskal druhu - to mi četl taky -
že na zahradě zhoubný má prý strom;
tři ženy jeho na stromě že tom
se v posedlosti náhle oběsily.
A druh mu řekl: 'Příteli můj milý,
roub dej mi, ať strom blaho skýtající
též doma v sadě mohu vypěstit si!'"

Dále žena vypráví pověst o jednom mladém rytíři krále Artuše, jenž zneuctil krásnou pannu. Podle práva mu měla být useknuta hlava, královna se však za něj přimluvila a dala mu šanci na život - když jí do roka a do dne poví, po čem ženy nejvíce touží, bude svobodný.
Rytíř jezdil po světe, nikdo se však neshodl na tom, co ženy vlastně chtějí. Někdo hovořil, že chtějí být krásné, další zase že bohaté a jiní pro změnu že nejvíce si přejí dobře se provdat. Až jednou rytíř narazil na starou a ošklivou babiznu, která mu byla ochotna říci, po čem ženy touží, když jí rytíř slíbí, že jí splní její přání. Rytíř tedy souhlasil a babizna mu prozradila, že ženy nejvíce touží po tom, aby mohli poroučet svým mužům a ovládat je. Rytíř tuto pravdu prozradil před královnou a byl osvobozen. Babizna však předstoupila se svým požadavkem, aby si ji mladík vzal za ženu. Rytíř chtě nechtě musel svolit, protože jí dal slib. Na svatebním loži jí pak vyčítal, že je tak stará a škaredá. Žena se ho tedy zeptala, jestli by byl raději, kdyby zůstala taková, jaká je, ale byla mu věrná, nebo kdyby byla krásná, ale zároveň i přelétavá. Muž odvětil, že mu je to jedno, ať si jeho manželka dělá, co chce, že jí nad ním dává plnou moc. Vtom se babizna proměnila v krásnou mladici a řekla rytíři, že od této doby mu bude nejen krásnou, ale i věrnou ženou.

Povídka fráterova vypráví o prohnaném půhončím (= komorníkovi), který hleděl jen na to, kde by komu co ukradl. Jednou se tento půhončí vydal obrat starou vdovu, kterou falešně nařkl. Cestou potkal zbrojnoše, jenž mu prozradil, že je výběrčím. Povídali si a zbrojnoš se přiznal, že není žádným výběrčím, ale ďáblem, který chodí po lidech a vybírá to, co mu sami dají. Půhončí ucítil dobrý zisk a domluvil se s ďáblem, že co jim lidé dají, to si spravedlivě rozdělí.
Tak dojeli až ke staré vdově a půhončí z ní začal tahat zlaťáky. Vdova se rozčílila a křikla na něj, že by byla nejraději, kdyby si jej vzal sám ďas i se všemi těmi zlaťáky. Jak řekla, tak se také stalo, a nepoctivý půhončí se dostal do pekla.

Další povídku vyprávěl půhončí, který se chtěl pomstít fráterovi za to, že tak pohanil jeho post. Začal vyprávět o žebravém mnichovi, který pod rouškou zbožnosti tahal z lidí peníze, za které si poté hříšně žil. Šel si pro výslužku i k nemocnému, který již mnoho dní nevylezl z postele, jak byl sláb. Nemocný dříve dával mnichům mnoho peněz, ale nyní prohlédl fráterovo pokrytectví a žvanění, vymyslel proto na něj šprým. Řekl mu, že mu má dát ruku na konec jeho zad, kde má prý pod zadnicí něco pro něj dobře uschováno. Musí mu však slíbit, že si to celý jeho klášter spravedlivě rozdělí. Mnich nadšeně vsunul mu ruku do zadních partií, odkud vyšel v tu ránu mocný pšouk.
Fráterník se rozčílil a běžel hned za velkomožným pánem, jenž měl tuto oblast na starost, aby si postěžoval. Ten nebral jeho stížnost příliš vážně, ba naopak si z něj začal utahovat a přemýšlel, jak jen by to měli udělat, aby se celý klášter o ten pšouk spravedlivě rozdělil. Rozřešení záhady přinesl pacholek, který navrhl, aby vzali kolo od vozu a ke každé jeho loukoti aby každý z mnichů přitiskl nos. Pak měli přivést toho, jenž daroval klášteru svůj pšouk, aby jej znovu vypustil do středu kola, díky čemuž by se všichni mniši o něj podělili. Všichni kromě frátra se nad řešením velmi pobavili.