Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Academia v Praze roku 2010 (1. vydání tamtéž). Z anglického originálu The Canterbury Tales přeložil František Vrba, předmluvu napsal Martin Kovář. Počet stran: 409. ISBN: 978-80-200-1737-6.

OBSAH VYBRANÝCH POVÍDEK:

Povídka studentova, kupcova, statkářova, Povídka jeptiščina

Námět povídky studentovy je čerpán z latinského zpracování Francesca Petrarcy, s nímž se Chaucer osobně v Padově setkal. Látku zpracoval v Dekameronu také Boccaccio, o něhož se opíral ve své verzi Petrarca - oba však čerpali z původního lidového vyprávění.
Historka vypráví o markraběti ze Saluzzského kraje, který byl svými poddanými vyburcován k tomu, aby si našel nevěstu. Jeho lid se totiž obával, že v případě jeho smrti by si musel zvolit za vládce cizince. Markrabě se jim rozhodl vyhovět, chtěl však, aby si ženu vybral sám. Jeho vyvolenou byla chudá kráska Griselda, jež byla velmi ctnostná.
Markrabě ji pojal za manželku a všechen lid ji miloval pro její dobrotivou a spravedlivou povahu. Vládce se však rozhodl Griseldu krutě zkoušet, aby zjistil, jestli dodrží to, co mu slíbila u oltáře - že se mu nikdy nebude vzpírat a vždy vyplní jeho přání. Když se jim narodila prvorozená dcera, namluvil své ženě markrabě, že šlechta není spokojena s tím, že jí vládne prosťáčka, a že nespokojenost vyvrcholila narozením dcery. Proto prý musí dceru zlikvidovat, aby hlas lidu utišil. Griselda, poslušna svého slibu, mu dala svou dceru, myslíce si, že bude zabita. Ve skutečnosti však pán poslal dcerku na vychování ke své sestře.
To samé se opakovalo, když se páru narodil i syn. Ani tehdy Griselda svému manželu neodporovala a nesla na svých bedrech poslušně to, co jí uložil. Markraběti však nestačily tyto dva důkazy věrnosti, rozhodl se ženu zkoušet napotřetí. Nechal si zhotovit falešný rozkaz od papeže, že se má oženit se vznešenější dívkou. Griselda to přijala s klidem, dokonce se k nové vládcově nevěstě chovala vlídně a vypomáhala jí. Markrabě byl jejím chováním tak dojat, že jí prozradil, že dívka, která přijela jakožto jeho nevěsta, je doopravdy její dcera. Přivedl k ní i jejího syna, jehož Griselda již dávno oplakala. Od té doby byla Griselda opět královnou a lid ji miloval.
Chaucer vysvětluje, že ponaučením nemá být to, aby byly ženy muži podrobeny jako Griselda, ale to, že mají lidé vytrvat ve svých záležitostech.

Hlavním hrdinou povídky kupcovy je rytíř Január z Lombardie, jenž se v šedesáti letech rozhodl oženit. Za ženu si vybral krásnou a něžnou Máju, do níž se ihned zamiloval jeho panoš Damián. Na důkaz své lásky jí složil píseň a i Mája se zamilovala.
Dílem neštěstí Január oslepl, čímž vzrostla i jeho žárlivost ke krásné ženě. Nepouštěl Máju na krok od sebe, což krásku i jejího milého velice trýznilo. Rozhodli se tedy starého rytíře přelstít - když se šli manželé projít do zahrady, schoval se panoš na hrušni. Mája rytíři namluvila, že má obrovskou chuť na ovoce, a vylezla na strom, kde mohla s Damiánem dosyta špásovat. V tu chvíli šli zrovna zahradou král víl Pluto se svou královnou Proserpinou, které vyčítal věrolomnost ženského pohlaví. Vrátil Januárovi zrak, aby mohl prohlédnout ženinu nevěru. Proserpina na obranu ženské cti vnukla Máje pohotovou výmluvu, až bude přistižena. Tak Mája zrakem znovu obdařenému rytíři namluvila, že prý zápasení s mužem v koruně je ten nejlepší lék na slepotu. Január sice pochyboval, ale Mája mu řekla, že špatně viděl, protože léčba ještě nebyla úplná. Tak podvedený rytíř ještě své ženě poděkoval za její lásku.

Povídka statkářova vypráví o pravé a věrné lásce ženy Dorigeny k rytíři Arviragovi. Ti spolu dlouho šťastně žili, dokud se rytíř nerozhodl dobít si čest a slávu v Británii. Jeho žena pro něj doma smutnívala a ani její přátelé jí nedokázali rozveselit.
Do Dorigeny byl zamilován panoš Aurelius, ona však jeho lásku neopětovala, protože byla na smrt věrná svému muži. Řekla mu, že až odstraní černé skály, které hyzdí břehy Bretaně, tak že bude jeho. Aurelius z toho byl smutný, protože věřil, že něco takového provést nelze. Jeho bratr, jenž se trápil pro jeho hoře, se rozhodl, že mu vypomůže. Sehnal mága, který byl ochoten za značnou sumu zlaťáků odstranit skály z pobřeží, což také učinil.
Šťastný Aurelius běžel za svou láskou, které se mezitím vrátil její muž. Pověděl jí, že splnil její úkol, takže si ho nyní musí vzít za ženu. Dorigena se plačíce svěřila svému choti, jenž jí řekl, že by měla svůj slib splnit, jelikož je to tak čestné. Když Aurelius viděl, jak se jeho láska trápí, prominul jí její slib. Nakonec i mág, který byl dojat z panošova rozhodnutí, mu odpustil jeho dluh.

Hlavní hrdinkou povídky jeptiščiny je Cecílie, zbožná Římanka. Byla donucena vdát se za mladého Valeriána. Vzala si na sebe žíněnou košili a oznámila muži, že má andělského milence, který jej ztrestá, dotkne-li se jí s tělesnou žádostí, ale odmění, bude-li se chovat cudně. Poslala pak Valeriána k papeži Urbanovi, který jej nechal pokřtít, aby i on mohl spatřit anděla na vlastní oči.
Pokřtěný Valerián anděla uviděl a společně se svou manželkou dostal od něj po věnci lilií a růží, které nikdy neuvadnou a které vidí jen ctnostní lidé. Za odměnu, že přijal křesťanství, si navíc mohl nechat splnit jedno přání. Tím bylo, aby i jeho bratr Tiburtius došel milosti a byl obrácen na pravou víru.
Tiburtius byl tak okouzlen vůní vínků ctnosti, že projevil přání dát se pokřtít papežem, i když věděl, že se tím vystavuje smrtelnému nebezpečí. Nakonec byli Valerius i Tiburtius zatčeni římskou stráží a odsouzeni k smrti stětím, pokud se nebudou klanět soše Jupitera. Ale i ve vězení se jim podařilo přesvědčit pobočníka prefektova, Maxima, aby se dal na křesťanství. Bratři byli sťati a prefekt byl ubičován k smrti.
Když si přišli vojáci pro Cecílii, obrátila i je na víru. Měla být za trest uvařena ve vlastní lázni, i když voda již vřela, ona zůstávala neporušena. Zkusili ji tedy stít, ale zemřela až po třech dnech, ač byla třikrát ťata mečem.
Tento příběh je původně legendou, kterou Chaucer zpracoval podle Zlaté legendy Jacoba de Voragine, ve 13. století biskupa janovského, jejíž původ sahá až do prvokřesťanských dob.

Po skončení traktátu následuje na závěr díla omluva Chaucerova za světské a hříšné spisy, kterými se provinil. Ve výčtu zavržených spisů jsou uvedeny jmenovitě i Canterburské povídky. Omluva je uzavřena prosbou o milost a spasení.