Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• historická hra irského anglicky píšícího dramatika
• snaží se nabídnout zcela nový pohled na známou látku francouzských dějin; Shaw je nezaujatý ateista, narozený v katolické zemi a vychovaný v protestantské rodině
• své přítelkyni herečce, která měla hrát roli Jany z Arku, Shaw doporučil, aby zapomněla všechny knihy, jež o Janě dosud četla

Svatá Jana (1923) je pokládána za vrcholné dílo tvorby G. B. Shawa. Autor se ve Svaté Janě nesoustředí na historické události, ale spíše na jedince, jenž je obdařen zdravým rozumem a sebevědomím. Na člověka, pevně stojícího za svým rozhodnutím, svými cíli, od nichž se nenechá nikým odradit. Zobrazil zde hrdinku, jež svým jednáním strhává ostatní lidi, aby se semkli a bojovali za správnou věc...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Dilia v Praze roku 1978. Z anglického originálu Saint Joan přeložil Milan Lukeš. Počet stran: 116.

DĚJ:

Hra začíná scénou, kdy se sedmnáctiletá Jana pokusí přesvědčit velitele lokálního hradu, aby jí věnoval koně a výzbroj. Přeje si být vyslána za francouzským králem Karlem, aby ho mohla korunovat. Velitel ji zpočátku pokládá za podvodnici či blázna, ale nadšení vojenské posádky (a Janina výmluvnost) ho přesvědčí, aby jí vyhověl. Vzápětí slepice na jeho dvoře opět začnou snášet, takže se zdá, že s tím přestaly proto, že dosud dívce odpíral pomoc.

Druhá scéna se odehrává v Karlově paláci, kde mladičkého krále nikdo nebere vážně: politický, racionalistický arcibiskup (jenž už tuší ve vzduchu renesanci), vojenští velitelé (ostatně ti jsou jeho věřiteli), dvořan Modrovous, ba dokonce ani Karlova matka (jež ho prohlašuje za nemanželského). Jana ho pozná v davu, ačkoli si vyměnil šaty s Modrovousem. Všichni to považují za zázrak a za důkaz jejích výjimečných schopností. Pouze arcibiskup si to vysvětluje rozumově: i venkovské děvče jistě slyšelo, že jediný neoholený dvořan je Modrovous. Přesto nechává všechny věřit v zázrak, neboť podporuje to, co je podle jeho přesvědčení pravda (tj. křesťanství). Jana následně dojme arcibiskupa tím, že před ním zbožně poklekne. Inteligentního, ale slabého a líného Karla přiměje, aby ji vyslal do boje a svolil ke korunovaci.

Ve třetí scéně se setkává s Dunoisem řečeným Bastard, nadaným velitelem, jenž na ni už dlouho čeká spolu s pážetem pozorujícím ledňáčka. Až do dívčina příchodu panuje bezvětří, s ní se však objeví dlouho očekávaný vítr, který vojsku umožní proplout na druhý břeh (další "zázrak"). Dunois si toho zpočátku ani nevšimne, neboť je zabraný do hovoru s Janou: ta mu sděluje svoje novátorské náhledy na válku (nejde v ní už o sport a osobní prestiž, nýbrž o skutečný úspěch a o francouzský národ - novou entitu v uvažování tehdejšího člověka). Dunois se posléze ukáže Janiným skutečným přítelem.

V anglickém ležení se zatím domlouvají na dalším postupu hrabě Warwick (politik tělem i duší), kaplan anglického kardinála pan de Stogumber (vášnivý anglický nacionalista) a francouzský biskup Cauchon, jejž Jana vyhnala z jeho diecéze. Warwick reprezentuje zájmy šlechty (vadí mu, že Jana a král vládnou Francii sami, bez aristokracie), biskup Cauchon, ostatně dobrý kněz a cholerik, zájmy církve (Jana je podle něj první protestantkou: nepotřebuje prostředníky ke styku s bohem). Usnesou se tedy - beze vší krutosti a lidsky pochopitelní, jen nesouměřitelní s Janiným géniem - na tom, že musí světici dostat před církevní soud. Oba Angličané navíc trvají na tom, že musí být i upálena.

Po korunovaci se dívka vrací do bojů proti "zatraťbohům" (jak nazývá Angličany) - podle jejího přesvědčení je jejich útočná válka proti bohu. Padne do zajetí. Pokusí se utéci skokem z věže, ale angličtí věznitelé ji opět zadrží. Církevní soud projeví maximální ochotu ji zachránit, zvláště mladý asketický dominikán Ladvenu a biskup Cauchon, který jí do vězení poslal kousek kapra. Vlídný inkvizitor před ní (slovy pana de Stogumber) div neklečí. Ladvenumu se podaří Janu přimět, aby popsala odvolání, neboť dívce dochází, že jí její hlasy znějící v kostelním vyzvánění (sv. Michaela, Markéty a Kateřiny) nechaly na holičkách. Pak ale zjistí, že by musela do konce života zůstat uvězněna a nikdy by už neslyšela mladé beránky bečící na náledí. Zvolí tedy raději smrt.

Všichni kromě pana de Stogumber jsou z její popravy zarmouceni nebo alespoň lehce melancholičtí (i pro nejsvětštějšího Warwicka je to krutá politická nutnost, nikoli příjemná záležitost). I kaplan se však z nádvoří vrací otřesen, když spatřil na vlastní oči, jak ono upálení vypadá doopravdy.

V epilogu se všechny postavy scházejí v pokoji spícího Karla poté, co je Jana dalším soudem očištěna (za cenu křivých výpovědí, nátlaku a lží). Byrokratický vatikánský vyslanec z roku 1920, tj. autorovy současnosti, jim později přinese zprávu, že byla dokonce svatořečena. Jana mluví s postavami o jejich dalších osudech, poté před ní všichni pokleknou. Jana se ptá, má-li se vrátit na zemi, ale každého taková představa vyděsí a postupně se rozcházejí. Jana zůstává jen s mrtvým vojákem, jenž jí kdysi na hranici podal improvizovaně zrobený kříž a který za toto jediné milosrdenství smí jednou ročně opustit peklo. Pak ale odbíjí půlnoc a voják se vrací. Jana se táže, jak dlouho to ještě bude trvat, než se stane svět obyvatelným i pro světce.

POZNÁMKY K INTERPRETACI:

• všechny Janiny "zázraky" v autorově podání jsou skutečné, ale přitom vysvětlitelné i racionálně, aniž by šlo o projevy hrdinčiny duševní nemoci (někteří lidé v Shawově době tvrdili, že trpěla epilepsií a halucinacemi) či o podvod
• žádná z postav není zlá, zvlášť Shaw rehabilituje Janiny církevní soudce jednající milosrdně, legálně a v souladu se svými duševními obzory podmíněnými jejich dobou a charakterem
• tématy jsou také zrod nacionalismu, historické odumírání feudalismu a přímý vztah jednotlivce k bohu
• Jana je svatá, ale nesnesitelná, protože genialita a ženská emancipace podle Shawa vyvolávají v současnících nutně odpor