Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Levné knihy v Praze roku 2009. Z anglického originálu 1984 přeložila Eva Šimečková. Počet stran: 261. ISBN: 978-80-7309-808-7.

DRUH A ŽÁNR:

Epika, próza, antiutopický román

Utopie je představa ideální lidské společnosti, obce nebo státu. Výraz je odvozen od názvu knihy Thomase Moora z roku 1516, ale za prvního utopistu je považován už Platón se svým spisem Politeia. Opakem utopie je antiutopie, tedy myšlenka společnosti, jež se vyvinula špatným směrem a má zásadní nedostatky, například totalitní formy vlády nebo omezení osobní svobody.

Setkala jsem se s teorií, že autoři utopií byli natolik zklamáni vývojem světa, že se vzdali naděje na realizaci ideální společnosti a místo toho se uchýlili k tvorbě podobně fiktivních odstrašujících příkladů, jako je kupříkladu 1984 nebo Válka s mloky. S touto teorií souhlasím.

O DÍLE:

1984 je antiutopický román britského spisovatele Erica Blaira (který vystupoval pod pseudonymem George Orwell) a popisuje několik let života Winstona Smithe v totalitním světě, kde je pravda naprosto podrobena vůli vládnoucí strany a člověk si nemůže být jist ani pravým letopočtem. Pravděpodobně původem názvu 1984 je právě skutečnost, že nikdo přesně neví, co je vlastně za rok. Hlavní hrdina na začátku knihy odhaduje, že by to mohlo být právě 1984, plus minus jeden rok.

Příběh vypráví nezúčastněný vypravěč v er-formě se zaměřením na hlavního hrdinu, Winstona Smithe. Vedle jednoduchých a přesných popisů postav a okolí se v textu vyskytují i hlubší politologické, sociologické, ekonomické nebo filosofické úvahové pasáže, ve kterých autor prostřednictvím myšlenek hlavního hrdiny a knihy Emanuela Goldsteina (Teorie a praxe oligarchického kolektivismu) vyjadřuje své postřehy ohledně totalitních režimů a jejich hospodářských důsledků nebo nebezpečí fanatického vykládání různých ideologií. V těchto úvahových pasážích se vyskytuje i polopřímá řeč.

Statická část textu je zejména v prvních dvou třetinách doplněna dynamickými pasážemi tvořenými přímou řečí a krátkými větami popisujícími děj a zvyšujícími spád situace.
V poslední třetině děj ustupuje úvahovým pasážím a spád klesá.

Děj se odehrává v Londýně, jakožto v hlavním městě superstátu Oceánie během několika nespecifických let. Začíná v roce 1984 (to Winston odhaduje na základě své paměti, když začíná psát deník), probíhá chronologicky a končí o několik let později, tento letopočet už nehraje roli, jelikož hrdina ztratil pojem o čase. Časové úseky jsou různě dlouhé, jeden den může trvat celou kapitolu, zatímco několik let může být popsáno na jedné stránce.

Příběh má jednu dějovou linii, jejímž ústředním tématem je život obyčejných lidí (členů vnější strany; vysvětlení později) v totalitním režimu. Toto téma je vyjádřeno pomocí motivů, jakými jsou například lež, bezmoc, zrada, nedostatek (potravin a spotřebního zboží), láska i nenávist, nedůvěra, válka, nenávist, absence osobní svobody a fanatismus. Je vidět, že v některých motivech (hlavně zrušení rodiny a partnerství) se autor inspiroval v Překrásném novém světě z roku 1931 od svého krajana Aldouse Huxleyho.

Celkově by se dalo říci, že hlavním posláním knihy je varovat čtenáře před naivní euforií přicházející s různými revolucemi, které potom nezřídka vedou k totalitním formám vlády.
Dále kniha nabádá ke zvídavému a kritickému myšlení, bez něhož je člověk jen snadno zmanipulovatelnou ovcí.
Poslání této knihy bylo bohužel nejaktuálnější v době a na místech, kde byla zakázaná, například v Československu mezi roky 1948-1989.
O tom vypovídá i doslov na konci knihy od Milana Šimečka, který popisuje mnohé společné rysy knihy s naší minulostí:

Podobnost se skutečností působí jako psychický šok, není to ani zábavné ani příjemné ... Mně se zmocňovalo vždy jakési ustrnutí, když jsem při četbě narazil na situace, které jako by byly moje, a na prostředí, kterým jako bych jen včera prošel. Bylo to též ustrnutí, jaké nás přepadává, když vstoupíme někam, kde jsme nikdy nebyli, a najednou máme pocit, že známe tu místnost, nebo i ten kousek lesa s potokem ... Ten nevysvětlitelný pocit něčeho dávno známého se dostavuje hned na začátku knihy, na první stránce fantastického příběhu z roku 1984. Winston se vrací domů z práce a nám se zdá, že vystoupil ze stejného autobusu jako my a kráčí jen pár metrů před námi ... Nevím, co bylo Orwellovi modelem pro Sídliště vítězství, možná nějaké činžáky v Eastsidu, vím však, že v celé východní Evropě včetně Sovětského svazu nestálo za Orwellova života ani jedno z těchto sídlišť poskládaných z betonových panelů. A přece se Winston vracel do takového domu ... Když jsem četl 1984, nefungoval ani v našem domě výtah, a navíc byly sklepy zaplaveny smradlavou vodou, ve které plavaly krysy. Na plakátových stěnách a z nesčíslných obrazů už na nás, pravdaže, neshlížel Velký bratr ... Jeho tvář znal každý důvěrněji než tvář vlastního bratra [Představitelé Sovětského svazu].
(úryvky z doslovu)

Přesto i dnes může být 1984 svým způsobem aktuální, akorát si jeho poselství musíme vykládat trochu jinak. S rostoucí technologickou vyspělostí skutečně přibývá, jak lidi neustále sledovat. Za mnohem důležitější ale považuji ono varování před totalitou, neboť i dnes najdeme mnoho lidí, kteří podporují strany založené na jedné osobě (nebo dokonce pouze osoby) slibující nereálné věci a často prosazující extrémní postoje. Nezačala temná minulost podobně?

OBSAH:

V knize 1984 je celý svět rozdělen na tři superstáty - Oceánii, Eurasii a Eastasii - které jsou stejně silné, ale neustále spolu válčí bez naděje na výhru té či oné strany. Společnost ve všech těchto státech je čistě totalitní a vcelku podobná, ale to se obyvatelé jednotlivých států nesmí nikdy dozvědět.
Dále se budeme věnovat pouze Oceánii, ve která žije hlavní hrdina.

Panuje zde diktatura založená na uctívání tzv. Velkého bratra (všemocná, vševědoucí a věčně živá osoba, o které se čtenář nikdy nedozví, jestli je vlastně skutečná) a vládě jedné strany, která kontroluje vše od množství tkaniček do bot na trhu přes myšlení svých členů až po pravdu a minulost. Ideologie této strany se v newspeaku (nový jazyk Oceánie, zjednodušený a okleštěný, který používají převážně členové strany, ale v roce 2050 by měl být jedinou používanou řečí na celém území státu) nazývá Angsoc, tedy oldspeakově (původní angličtina) anglický socialismus, a její ústřední hesla znějí: Válka je mír; Svoboda je otroctví; Nevědomost je síla. (Dalo by se říci, že jde o nesmysly, ale všechna tato hesla jsou založena na tzv. doublethinku, tedy schopnosti uznávat zároveň pravdu i naprosto protichůdnou lež a zapomenout, když je pravda změněna.)

Veškerá moc v Oceánii je soustředěna v Londýně do rukou čtyř ministerstev - hojnosti, lásky, pravdy a míru - která mají pečlivě zvolené názvy, aby zakryla hrůzy, za které jsou zodpovědná.

Ministerstvo míru udržuje trvalou válku s Eastasií nebo Eurasií. Nepřítel se po několika letech střídá, ale to je občanům zatajováno. Když je stát ve válce, udržuje se snáze poslušnost obyvatelstva (má totiž stejné přání - zvítězit nad nepřítelem) a také poměr mezi výrobou a spotřebou.

Produkcí se zabývá ministerstvo hojnosti, které reguluje trh, aby byl neustálý nedostatek, což také pomáhá udržovat poslušnost občanů, pokud věří, že důvodem tohoto nedostatku je válka.

Ministerstvo lásky má za úkol mučit a vyslýchat politické vězně. Tito vězni jsou buď napraveni (je jim vygumován mozek elektrickým proudem, jako to bylo u Winstona Smithe) a vráceni do společnosti, popraveni ve veřejném procesu nebo prostě vaporizováni (kompletně vymazáni z veškerého povědomí).

Na ministerstvu pravdy jsou vytvářeny lži - přepisují se zde noviny a zprávy, aby vyhovovaly aktuální situaci; dochází zde k upravování původní literatury nebo strojní výroba nové. Vždy aby to vyhovovalo současné situaci, čímž si Strana podmanila i minulost a budoucnost. V tomto prostředí pracuje hlavní protagonista knihy, který padělá skutečnost a je tak často jedinou osobou, která zná a pamatuje si pravdu. Díky doublethinku to už ale dávno pravda není.

Celá společnost je rozdělena na tři skupiny - ty nahoře, ty uprostřed a ty dole, jak řekl Emanuel Goldstein ve své kacířské knize, nebo také na proléty (jsou nejpočetnější, ale vlastně nejsou považováni za plnohodnotné občany), vnější stranu (běžní úředníci, žijící často ve větší bídě než proléti) a vnitřní stranu (malé procento privilegovaných, kteří žijí v luxusu a znají pravdu, ale díky doublethinku jsou ochotni ji překroutit a zapomenout).

Většina obyvatelstva (myšleno členové vnější a vnitřní strany) je pod neustálým dohledem ostatních soudruhů, jejich dětí nebo černých obousměrně vysílajících obrazovek. Pokud je zachyceno cokoli podezřelého, je člověk zatčen ideopolicií a odveden na ministerstvo lásky k výslechu a napravení, popravě nebo vaporizování. To přirozeně budí mezi všemi lidmi strach a nedůvěru, takže nakonec nejsou schopní navázat vřelejší vztahy mezi přáteli nebo v rodině. Pojmy přátelství a rodina v dnešním slova smyslu se podařilo Straně dokonale vymazat. Dalším postupem (prognóza na rok 2050) by mělo být kompletní zrušení manželství a rodin s tím, že děti se budou rodit, aniž by znaly své rodiče a rodičovský cit ani nebudou potřebovat (představuji si to jako Překrásný nový svět od Aldouse Huxleyho).

Hlavním hrdinou příběhu je Winston Smith, obyčejný bojácný (jeho strach hraničí až s paranoií, ale není se čemu divit, vše je nakonec opodstatněné) úředník ministerstva pravdy ve středních letech a průměrného vzhledu, jenž má za úkol upravovat především stará vydání novin, aby vyhovovala aktuální politické situaci a aby se prognózy Velkého bratra a jiných mluvčích vždy naplňovaly. Proto se Velký bratr ostatním zdá neomylný, Winston ale dobře neovládá doublethink a crimestop (schopnost zapudit myšlenku dříve, než přeroste v ideozločin, což je zločin myšlenek - zkrátka špatná myšlenka), a tak si pamatuje, co je pravda a co lež.

Jelikož Winston potají bere zásady Angsocu poněkud s rezervou a je předem smířený s mučením a smrtí, prožije románek s mladší, krásnou a vzpurnou dívkou Julií, načež jsou oba zatčeni ideopolicií, mučeni na ministerstvu lásky a převychovaní navráceni zpět do společnosti, kde jeden druhého sotva poznávají.

Viděl se s ní; dokonce s ní mluvil. Nebylo to vůbec nebezpečné. Instinktivně věděl, že se teď skoro vůbec nezajímají o to, co dělá. Mohl zařídit, aby se setkali i podruhé, kdyby chtěli. Vlastně se potkali náhodou. V Hyde Parku, jednoho sychravého dne v březnu, kdy půda ztvrdla na kámen, tráva vypadala jako mrtvá a nikde nebylo ani poupátko, až na pár krokusů, které vítr polámal, sotva vyrazily. Spěchal, měl zmrzlé ruce a z očí mu teklo, a v tom ji uviděl ani ne deset metrů před sebou. Hned ho zarazilo, že se nějak změnila k horšímu. Přešli kolem sebe, skoro se nepoznali.

"Zradila jsem tě," řekla bez úvodu.
"Zradil jsem tě," opakovala jeho ozvěna.
Znovu na něj pohlédla s nevolí.
"Někdy," pokračovala, "člověku pohrozí něčím, čemu se nedokáže postavit, na co ani nedokáže pomyslet. A potom člověk řekne 'Nedělejte to mně, udělejte to někomu jinému, udělejte to tomu a tomu'. Později může třeba předstírat, že to byl jenom úskok, že to řekl jenom proto, aby toho nechali, a že to doopravdy nemyslel. Jenže to není pravda. Ve chvíli, kdy se to děje, to člověk myslí vážně. Myslí si, že neexistuje jiný způsob, jak se zachránit. Chce, aby se to stalo tomu druhému. Čerta starého mu záleží na tom, jak bude ten druhý trpět. Myslí jen na sebe."
"Myslí jen na sebe," přitakal.
"A pak už k tomu druhému necítí to, co předtím."
"Ne," řekl, "necítí to, co předtím."

JAZYK:

Jak je vidět, jazyk díla je současný a spisovný, obsahuje mnoho cizích výrazů s anglickým základem, které často mají těžko uchopitelný význam a autor si je vymyslel (např. doublethink, crimestop, ideopolicie, ideozločin).

Text je převážně tvořen jednoduchými větami a krátkými souvětími, výjimkou jsou úvahové pasáže v knize Emanuela Gldsteina, jež jsou tvořeny dlouhými odstavci a komplikovanými větami, což velmi brzdí děj.

Po jazykové stránce je kniha snadno pochopitelná s výjimkou slov z newspeaku, jejichž význam nejspíše doteď zcela nechápu.

DÍLA S PODOBNÝMI MOTIVY:

Obecně podobným dílem je další Orwellův román Farma zvířat, který alegoricky popisuje poměry v Sovětském svazu. V obou dílech je vidět nesvoboda, manipulace a revoluce, která skončila stejně špatnými, ne-li horšími podmínkami pro většinu obyvatel. V knize 1984 je prozíravost a přesný odhad autora ještě patrnější.

Podobné motivy sdílí 1984 i s Překrásným novým světem Aldouse Huxleyho. Orwell ale v představení antiutopie předvedl mnohem lepší výkon.

VLASTNÍ NÁZOR:

Po literární stránce mě kniha přesto příliš nenadchla, v tomto ohledu se více předvedl Huxley a jeho souvislý příběh. První dvě třetiny byly velmi poutavé, protože se autor soustředil převážně na děj. Poslední třetina byla hlavně o úvahách, které děj odsunuly do pozadí. Konec mi přišel doslova zabitý.

Jak řekl Milan Šimečka ve svém doslovu, 1984 je vítězstvím geniality, nikoli literatury. Myšlenka celého díla je naprosto strhující, přičtu-li ještě skutečnost, že autor mnoho věcí popsal i několik desítek let před jejich skutečným vznikem. Dalo by se říci, že Orwell je v tomto ohledu takovým temnějším Vernem.

V prostředí, kde žil, se míchaly všechny možné ideologie a on z tohoto kotlíku dokázal vylovit ty nejkomplexnější postřehy, aby vytvořil bezchybný odstrašující příklad společnosti. Nic v příběhu není iracionální a zároveň všechno, v tom tkví půvab knihy.