Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

George žije v Paříži v podnájmu, vyučuje angličtinu, ale lehce si spočítá, že tímto tempem bude brzy na mizině. Rozhodne se tedy poohlédnout po další práci. Plány mu zkazí zloděj, který se mu vloupe do pokoje a zanechá mu na živobytí jen 47 franků. George začíná objevovat tajemství spojená s bídou - člověk musí předstírat, že žije docela normálně, čímž se zamotává do spousty lží. Největší problémy jsou s jídlem a s majiteli bazarů, čekáte-li, že dostanete za věc dobře zaplaceno, cena není ani třetinová a naopak.

"Přestanete posílat prádlo do prádelny, a pradlena vás chytne na ulici a ptá se proč; něco zamumláte a ona bude vaším nepřítelem až do nejdelší smrti, protože si myslí, že své prádlo posíláte jinam. Trafikant se neustále vyptává, proč jste přestali kouřit. Chcete odpovědět na řadu dopisů, ale nemůžete, protože známky jsou příliš drahé."

Brzy zmizí i poslední z příjmů, hodiny angličtiny. Oteplilo se a všichni žáci jsou líní pokračovat v učení. George si vzpomene na svého přítele, ruského číšníka Borise, který mu slíbil pomoc, kdykoli se octne v nesnázi. Boris ale není tím, co býval, jeho sen otevřít si vlastní restauraci je pořád pouhým snem, Boris je také na mizině. Oba se rozhodnou hledat práci společně. Po pár jednorázových výdělcích se uchytí jako plongueři. Plongeur je nejnižší možná funkce v restauraci. Nikdo se jimi nezabývá, protože Paříž je plná nezaměstnaných hotelových pracovníků. Jejich povinností je nepřetržitě pracovat třeba celý den.

"Nejdřív jsem myl nádobí, potom jsem drhl stoly a podlahu v jídelně pro zaměstnance, potom jsem leštil sklenice a nože, roznášel obědy, opět umýval nádobí, a pak roznášel další jídla a myl další nádobí. Nebyla to těžká práce a zvládal jsem ji dobře až na okamžiky, kdy jsem musel pro jídlo do kuchyně. Byla to místnost, jakou jsem si do té doby neuměl ani představit - dusivý pekelný sklep s nízkým stropem, rudá záře od ohňů a ohlušující řev nadávek a zvonění hrnců a pánví. Bylo tu takové vedro, že kromě kamen musely být všechny kovové předměty přikryté látkou."

Jako plongeur dostáv denně dva litry vína, protože každý patron restaurace ví, že plongeur, který nedostane dva litry, ukradne tři. Drzý plongeur, kterému se nechtělo pracovat, se nechal ráno najmout a po poledni se nechal vyhodit, protože pokud plongeur pracuje do poledne, má už právo na mzdu. Proč by tedy měl zůstávat v práci celý den? K plongeurům ostatní musí mluvit hrubě, protože se nehodí, aby byl číšník milý na plongeura.

"Když jsem byl v hotelu třetí den, zavolal si mě chef du personnel, který se mnou obvykle mluvil docela příjemným tónem, a řekl ostře:
"Hele, vy tam, hned si oholte ten knír! Nom de Dieu, kdo to kdy slyšel, aby nějaký plongeur měl knír?"
Začal jsem protestovat, ale rázně mě zarazil. "Plongeur s knírem, to je nesmysl! Dejte si pozor, abych vás tak už zítra neviděl."
Cestou domů jsem se ptal Borise, co to má znamenat. Pokrčil rameny. "Musíš udělat, co říká, mon ami. V hotelu nemá knír kromě kuchařů nikdo. Mělo mě hned napadnout, že bys to měl vědět. Důvod? Tady není žádný důvod. Je to zvyk."

Tato práce George vyčerpává a rozhodne se napsat svému příteli B. do Londýna a žádá ho, aby mu sehnal nějakou práci - cokoli, pokud mu to umožní spát víc jak pět hodin denně. Přítel mu sežene práci jako vychovatel u postiženého člověka. George odjíždí tedy do Londýna. Tam se ale dozvídá, že pacient odjel na dovolenou a vrátí se za měsíc. Požádá přítele o malou peněžní zálohu, ale brzy je opět bez peněz.

Stává se bezdomovcem a tulákem. Problém nocování je řešen velkým množstvím spiků, útulků pro bezdomovce, kde je možné strávit jen jednu noc. Skládá se z umývárny (jen dvě vany a dva slizké nekonečné ručníky pro všechny), záchodu a dál tu byly už jenom dlouhé chodby s kamennými celami po obou stranách. Také zápach mazlavého mýdla, lyzolu a latrín. Normální jsou také spiky bez postelí. Při odchodu ze spiku dostávají tuláci poukaz na "jídlo" v hodnotě šesti pencí do určitého podniku; v každém pravidelně šidí tuláky na každé poukázce zhruba o dvě pence a tuláci musí mlčet, protože jinde jídlo nedostanou.

"Zkušení tuláci vám poví o zvláštnostech všech spiků v Anglii: například v A vám dovolí kouřit, ale na pokojích jsou štěnice; v B mají pohodlné postele, ale je tam postrach vrátný, v C vás pustí ven brzy ráno, ale čaj tam není k pití; v D vám úředníci ukradnou peníze, pokud nějaké máte, ..."

"Sou čajový spiky, kakaový spiky a vločkový spiky. V Romtonu nedávaj vločkovou polívku, zaplať pánbů - aspoň ji nedávali, dyš sem tam byl posledně..."
"Co je to vločková polévka?" zeptal jsem se.
"Vločková? Kastrol horký vody a trochu vloček na dně; to je vločková polivka. Vločkový spiky sou dycky ty nejhorší."

Kostely v Anglii nabízejí pro bezdomovce housku a velký hrnek čaje, pokud přijdou a zůstávají při modlitbě.

Když jste v Paříži neměli peníze a nemohli najít veřejnou lavičku, sedli jste si na chodník. Pánbů ví, k čemu by vedlo sezení na chodníku v Londýně - nejspíš do vězení.

V Londýně se dalo jakž takž uživit také jako screever, pouliční malíř nebo předstíráním, že fotíte kolemjdoucí. Oni odporují, že fotografii nežádali, ale když uvidí, že zkažená deska by vás stála peníze, pocítí lítost a přece jen si fotku vezmou. Po screeverech jsou tu dále zpěváci žalmů a lidé, kteří prodávají zápalky nebo tkaničky do bot nebo obálky s několika zrníčky levandule - eufemisticky to nazývají parfém, či jako chodící reklamy.

Orwell se také zabývá slovní zásobou (zvláště nadávkami) nejen tuláků, jak se slova mění, ztrácí význam...

"Zvláštní je, že když se nějaké slovo vžije jako nadávka, zdá se, že svůj původní význam ztrácí; ztrácí tedy právě to, díky čemu se stalo nadávkou. Slovo se stane nadávkou, protože má určitý význam, a protože se stane nadávkou, tento význam ztrácí. Například fuck. Londýňané toto slovo v jeho původním významu nepoužívají, nebo ho používají jen velmi zřídka. Vyslovují ho od rána do večera, ale je to jenom vata a nic neznamená."

"V Anglii můžete napsat "Je m'en fous" aniž by kdokoli protestoval. Ve Francii musíte napsat "Je m'en f..."

George se po celou dobu v knize pozastavuje nad životní situaci chudého člověka, nad jeho rolí ve společnosti. Vadí mu, že dětem je odmalička vštěpováno, že tulák je tulákem, protože se mu nechce pracovat, že tulák je opilec a ztracená existence. Navrhuje, že ve spiku by měl tulák mít možnost pracovat, aby si sám vypěstoval pro sebe potravu:

"Lidé se mýlí, když si myslí, že se nezaměstnaný člověk souží jenom kvůli ztrátě výdělku. Právě naopak; nevzdělaný člověk, který má pracovní návyky zažrané hluboko pod kůží, potřebuje práci dokonce ještě víc než peníze. Vzdělaný člověk se dokáže vyrovnat s vynucenou nečinností, která je si nejhorším zlem chudoby. Ale člověk, který si nemá čím vyplnit čas, se bez práce cítí stejně mizerně jako pes na řetězu. Z tohoto důvodu je naprostým nesmyslem předstírat, že by měl člověk litovat především ty, kteří nějak ztroskotali. Člověk, který si opravdu zaslouží lítost, je ten, který byl na dně od počátku a čelí chudobě s nepopsanou myslí bez fantazie."

Mezi tuláky se našly obdivuhodné povahy:

"To je strašná sranda!" řekl. "To je sranda k prasknutí. Víš, co jsem udělal?"
"Co?"
"Prodal jsem břitvu a zapomněl jsem se napřed oholit! Já blbec!"
Od rána nejedl, nachodil s chromou nohou několik kilometrů, byl promočen až na kůži a jen půl pence ho dělilo od smrti hladem. A on se smál tomu, že přišel o břitvu. Člověk ho musel obdivovat."

V závěru knihy Orwell shrnuje:

"I tak mohu poukázat na pár věcí, které jsem se naučil, když jsem byl na dně. Už nikdy si nebudu myslet, že všichni tuláci jsou ožralí lotři, nebudu očekávat, že nějaký žebrák bude vděčný, když mu dám penci, ani nebudu překvapen, že nezaměstnaní ztrácejí energii; už nebudu přispívat na Armádu spásy, nedám své šaty do zastavárny, neodmítnu reklamní leták, ani si nevychutnám jídlo v přepychové restauraci. To je začátek."