Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

In Z Paříže a venkova. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění v Praze roku 1965 (1. vydání). Z francouzských originálů vybral a doslov napsal Otakar Novák. Přeložil Miroslav Drápal a kolektiv. Celkový počet stran: 393 (Kulička: str. 7-45).

O DÍLE:

Kulička (orig. Boule de Suif) byla poprvé vydána roku 1880 v souboru Les Soirées de Médan. Později se objevila v mnoha dalších povídkových souborech a je považována za jedno z nejslavnějších Maupassantových děl vůbec.

Maupassant ve své povídce rozebírá dvě hlavní témata. Prvním je vlastenectví Francouzů, které z jeho zkušeností roste s klesajícím společenským postavením. Zatímco většina cestujících, včetně člena odboje Cornudeta, se podřizuje příkazům pruského důstojníka, jediná Kulička se mu vzepře. Také na začátku příběhu je zmíněno, že rouenští obchodníci se nebojí ani tak o Francii, jako o své zboží.
Druhým hlavním tématem je rozdíl mezi společenskými vrstvami, především mezi konzervativní buržoazií a těmi nejchudšími, které reprezentují Kulička a Cornudet. Autor zobrazuje hraběte, továrníka i obchodníka jako pokrytce a sobce, které sbližují pouze peníze. Kuličku pouze využívají a neprojevují k ní žádný soucit, ačkoli pro ně obětovala svoji důstojnost.

OBSAH:

Příběh se odehrává v období prusko-francouzské války, tedy začátkem 70. let 19. století. Skupina obyvatel Rouenu opouští v dostavníku město kvůli blížící se frontě. Spolu s hlavní postavou, prostitutkou přezdívanou Kulička (pravým jménem Elisabeth Roussetová), cestují zástupci různých společenských vrstev a politických názorů - demokrat Cornudet, dvě jeptišky a hrabě Bréville, továrník Carré-Lamadon a drobný obchodník Loiseau se svými manželkami. Všichni Kuličkou přirozeně opovrhují, dokud je nezačne sužovat hlad. Jakmile zjistí, že si s sebou Kulička prozíravě vzala košík s jídlem, jejich chování se v mžiku změní a i povýšenecké manželky přijmou prostitutku mezi sebe. Dostavník je následně zastaven pruskou armádou ve vesnici Totes. Osazenstvo je zde ponecháno na milost důstojníkovi, jenž jim odmítá povolit odjezd, dokud se mu Kulička nepodvolí. Ta zprvu hrdě odmítá, ale ostatní ji drobnými narážkami i přímým přesvědčováním donutí, aby se obětovala. Namísto díků se jí však příští den při odjezdu všichni vyhýbají, dámy jí zcela otevřeně opovrhují. Když nastane čas oběda, nikdo nenabídne Kuličce ani sousto, přestože jim dříve darovala všechny své zásoby.

KOMPOZICE:

Kulička jakožto povídka není členěna do kapitol a obsahuje pouze jednu chronologicky sledovanou dějovou linii. Autor poměrně velkou část díla věnuje popisnému úvodu. Zápletku rozvíjí až ve druhé polovině knihy, kdy je dostavník zastaven a cestující Kuličku přesvědčují, aby vyhověla pruskému důstojníkovi. Nejdůležitějším prvkem povídky je výrazná pointa v závěru, kde Maupassant ukazuje, že se názor zástupců vyšší vrstvy na Kuličku vůbec nezměnil.

JAZYK:

Dílo je vyprávěno v er-formě, autor používá hovorový až nespisovný jazyk pouze v případě Kuličky, aby vyšel najevo její nízký původ. Postavy promlouvají výhradně přímou řečí, což je typické pro realismus (druhý odstavec v ukázce, věta "Inu, já za to přece nemohu!" by snadno mohla být převedena do nepřímé řeči). Na začátku knihy Maupassant zhusta využívá ironické ladění pro popis "hrdinství" francouzského obyvatelstva. Text obsahuje značné množství přirovnání (odhodili jako nečistou věc; jako když praskne struna; polykala slzy jako dítě; jako když voda prosakuje ze skály) a nepřímých pojmenování (spolykali košík - metonymie; slzy se tlačily - personifikace; s tváří nepohnutou - epiteton konstanc).

UKÁZKA:

Spolucestující Kuličkou po jejím činu opět opovrhují:

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna; ucítila, že má na krajíčku pláč. Ze všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.
Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říci: "Inu, já za to přece nemohu!" Paní Loiseauová se pod vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: "To pláče hanbou."
Obě jeptišky se znovu pustily do modlení; předtím však zbývající salám pečlivě zabalily do papíru.