Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Damien Lewis

Autentický příběh súdánské lékařky, která od dětství žila v Súdánu a na vlastní kůži prožila konflikt mezi arabsko-muslimským obyvatelstvem a černošskými menšinami.
Autorka, jež se již v raném věku projevila jako bystrá a nadaná dívka, začíná vyprávění popisem svého dětství v černošské vesnici, která striktně dodržovala prastaré kmenové tradice. Také v rodině dívky vládne babička, jež tvrdě vychovává mladou generaci v dávných rituálech. Halima má velký cit pro spravedlnost a dovede se postavit i starým pověrám. V tom je také podporována otcem, vzdělaným mužem, jenž je hrdý na svou chytrou dceru a umožní jí studium v elitní arabské škole. Halima vlastní pílí a vytrvalostí zvládne překážky nepříliš přátelského školního prostředí a jako premiantka začíná studovat na univerzitě medicínu. Vše se začíná vyvíjet v její prospěch; tato idyla je ale zničena občanskou válkou a statečná Halima prožívá peklo na zemi včetně znásilnění od skupiny arabských policistů. Po mnoha peripetiích se později dostává (spolu se svým manželem a synkem) do Londýna, kde může dostudovat a jako lékařka uplatnit své schopnosti...

ÚVOD:

Kniha Slzy pouště s podtitulem Lékařkou v pekle na Zemi vyšla v roce 2010 v nakladatelství Alpress (ISBN: 978-80-7362-776-8). Překlad z anglického originálu z roku 2008 zajistila Bohumila Kučerová. Na knize o 339 stranách spolupracoval reportér Damien Lewis. Kniha byla sepsána na základě pravdivých událostí a shrnuje životní příběh doktorky Halimy Bashirové, která byla nucena před válkou uprchnout do Velké Británie.

OBSAH:

Halima se narodila jako první dítě do rodiny kmene Zagháwa. Autorka popisuje veškeré významné momenty, které se jí vryly do paměti, a seznamuje nás tak s tradičním životem súdánských vesničanů, se zvyklostmi, způsobem uvažování, pověrami. Své vzpomínky posuzuje nadhledem dospělého, vzděláním a životními zkušenostmi ovlivněného člověka. Tak poznáváme životu nebezpečné pověry a tradice, mezi něž patří například i ženská obřízka - bolestivý a přitom naprosto zbytečný zákrok, při kterém je dívka kolem osmi let svého věku přemluvena svými nejbližšími, aby dobrovolně a přinejlepším bez hlesnutí, které by bylo známkou slabosti, podstoupila nesmírně bolestivé odřezání stydkých pysků, následné sešití a zdlouhavé hojení jen proto, že se to tak odjakživa dělá. Děti by se neobřezané dívce smály a případný ženich by ji mohl zavrhnout. Co na tom, že byla některému děvčátku při zákroku proříznuta céva a ono vykrvácelo, nebo se do živé rány dostala infekce a dívenka pak umírala dlouho a v nesmírných bolestech. Že je pro obřezanou ženu porod o to riskantnější, pro Zagháwy rovněž nehraje žádnou roli, zato Halima uvažuje: "Co je špatného na tom, jak jsme se narodily? Tak špatného, aby to ospravedlnilo tu hrůzu, kterou jsem si prošla?" (str. 75)

Jakkoliv je pro nás podobné jednání nepochopitelné, nezazlívá autorka členům své rodiny jejich počínání pramenící z neznalosti a naivního tradicionalismu. Namísto toho vyzdvihuje rodinnou pospolitost a soudržnost, ochotu nezištně si pomáhat, solidaritu s potřebnými. Halima nám představuje své nejbližší: milou maminku, moudrého otce, přísnou babičku, plachého bratra Mohameda, vzteklého Omera a malou Asiu. Sympatie získá především pokrokářský otec Halimy, který - co se týče názorů i životního stylu - byl vždy o pár kroků napřed. Jako jeden z mála vlastnil automobil, pořídil rádio, aby mohl poslouchat zahraniční zpravodajské stanice, jako vůbec první ve vsi zakoupil televizor, který se stal velkolepou atrakcí pro všechny místní obyvatele. Jeho vztah k dceři byl výjimečný, zajímal se o její názor a ze všech sil podporoval její studia. Nenutil ji přijmout nabídku k sňatku, který podle zagháwského mravu nebylo slušné odmítnout.

Další výraznou postavou příběhu je radikální a výbušná babička Sumah. Tato rázná energická žena uměla ztrestat dětské rozepře pevnou rukou, dokázala ale do latě postavit i dospělé. Její názory byly jednoznačné a bylo velmi těžké se jim protivit. Její nápady bývaly občas bláznivé a absurdní, jako když se snažila léčit maminčino ucho průplachem benzínem, čímž maminku vystavila nesmírnému utrpení a několikatýdenní rekonvalescenci. Bylinná léčba totiž nezabrala, zato benzín měl podle babičky přeci být mnohem účinnějším lékem, pokud má sílu hnát automobil. Z autorčina vyprávění se nám živě utvoří obrázek stárnoucí rebelky s dobrým srdcem. Halima tuto vzdorovitost a odvahu po babičce zdědila, tak jako od tatínka získala svobodomyslnost a nadhled. Právě tyto vlastnosti jí umožnily úspěšně dokončit studia, která jí znesnadňovala diskriminace ze strany arabských spolužaček a učitelek. Halima kvůli svému původu zažila spoustu křivd, bezpráví se však dokázala vzepřít a zachovat si čisté svědomí. I jako doktorka se snažila jednat nestranně a stejnou péči poskytovala všem pacientům bez ohledu na jejich původ. Právě to na ni uvrhlo stín podezření a nebezpečí, že bude coby lékařka povstaleckých vojáků perzekvována.

Druhá část knihy čtenáři nabízí děsivé líčení průběhu dárfúrského konfliktu od jeho samotného počátku tak, jak jej prožívali prostí lidé. "Co se to s mou zemí stalo? Kam zmizela láska, dobrota, lidskost? Kdo vypustil ďábla a svěřil mu vládu? Jak mohou být lidé tak zlí? Copak nemají vlastní děti? Copak nikdy sami nebyli dětmi? Nemají srdce, žádný soucit? Jsou to vůbec lidé?" ptá se Halima, když ošetřuje zmlácené a znásilněné osmileté školačky a jejich učitelky. (str. 233)

Útok proti těm nejbezbrannějším a nevinným je osvědčenou strategií arabských džihádistů. Nemá být pouze brutální a mučivý, jeho cílem je ponížit, zastrašit, zdeptat. Halima se dočkala podobného ponížení v podobě opakovaného znásilnění a mučení. Přála si vlastní smrt, ale tuto milost jí její trýznitelé neuštědřili: "A víš, proč tě necháváme naživu? Necháváme tě naživu, protože víme, že bys mnohem raději dala přednost smrti. Není to od nás mazané? Že jsme ale chytráci, co, doktorko?" (str. 251)

Bombardování, vypalování a rabování vesnic, vraždění lidí, zastrašování, riskantní útěk za hranice, to vše a mnohem více zahrnuje pojem genocida. Ta dárfúrská měla na svědomí přes 400 000 lidských životů a o domov připravila přes 2 a půl milionů lidí. Halimě se podařilo uprchnout až do Anglie, její boj tím však zdaleka neskončil. Ani tato vzdělaná a pro společnost tedy užitečná žena, která byla ve své zemi týrána, jejíž rodina byla vyhlazena, jejíž domov byl srovnán se zemí, a která by při návratu domů byla jistě potrestána smrtí, neměla s žádostí o azyl úspěch. V posledních kapitolách Halima popisuje úděl azylantů i politické hry, které rozhodovaly o životě a smrti lidí. Deportace Súdánců zpět do vlasti byly britskou vládou opodstatněny tím, že oblast je již bezpečná, neexistovaly však žádné objektivní výzkumy, které by takové tvrzení podpořily. Vláda se teprve chystala vypracovat odborný posudek, zda je dárfúrská oblast skutečně tolik nebezpečná. Ještě předtím, než padne konečné rozhodnutí, zda súdánským uprchlíkům pobyt udělit, se však snažila jich co nejvíce dostat z vlasti. Halima se před nucenou deportací ubránila tím, že problém dárfúrské genocidy otevřela médiím a vypovídala o situaci v rodné vlasti i o svých hrůzných zážitcích.

O osudy uprchlíků se konečně začaly zajímat různé humanitární organizace a řešení problému se tím trochu urychlilo. Konflikt, který propukl v únoru 2003, se ještě v roce 2008 nedařilo urovnat. Vojenská podpora OSN a Africké unie nebyla příliš účinná, mírové spojenecké jednotky nebyly dostatečně technicky vybavené a jejich vstup na území navíc vyvolal protiútok vládních vojsk, který byl zaměřen opět proti prostým Dárfúřanům. Dodnes v této oblasti probíhají vojenské potyčky a násilnosti. Halima své vyprávění dokončila v únoru 2008 s přáním, aby svět nebyl lhostejný k bezpráví a krutosti, ačkoliv se odehrává v oblastech tisíce kilometrů vzdálených: "V Dárfúru je nejvyšší čas proměnit slova 'předcházet a trestat' v realitu." (str. 335)

Kniha je výzvou k lidskosti, přiměje vás vážit si bezpečí, svobody a rovnoprávnosti.