Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ÚVOD:

Román polské spisovatelky se zabývá problémem ukradených dětí - tedy těch, které Němci odvezli z jejich rodné země, protože vypadaly jako vhodní adepti (modré oči, světlé vlasy) pro program Lebensborn (pramen života).
Kniha vyšla v roce 1971 v Polsku a do češtiny byla přeložena v roce 1995 (Optys, Opava).

STRUČNĚ O AUTORCE:

Halina Auderska se narodila 3. července 1904 v Oděse. Ve Varšavě vystudovala pedagogiku a během let 1926-1939 pracovala jako učitelka na střední škole. Za druhé světové války se účastnila Varšavského povstání. Jako autorka debutovala v roce 1924 rozhlasovou hrou. V roce 1935 vydala svůj první román Poczwarki Wielkiej Parady. Dále působila jako redaktorka v různých časopisech, psala scénáře (např. Epitaf pro královnu) a i později se věnovala psaní románů. V letech 1980-1989 působila jako poslankyně v Sejmu (dolní komora polského parlamentu). Zemřela 21. února 2000.

FORMA A JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

Ich-forma; subjektivní zachycení událostí, které vnímáme očima hlavní postavy - Toniho; odkazy na antickou báji o Persefoně; děj nesledujeme chronologicky, ale vracíme se do různých období vypravěčovy minulosti.

HLAVNÍ POSTAVY:

Toni - vypravěč; citově nevyrovnaný; posedlý hledáním vesnice, kde vyrostl; ve své touze najít svou matku často bezohledný a sebestředný; neschopný normálního života - doufá, že jakmile nalezne matku a poví jí, co prožil, vše se zlepší
Alice - Toniho druhá žena; psycholožka; odmítá Toniho litovat a snaží se ho vyvést z jeho bludného kruhu hledání; snaží se mu pomoct, aby svou minulost neoživoval, ale to se stává pouze předmětem nedorozumění mezi nimi
Jarka - stará se o Toniho, aby přežil v pracovním lágru; v podstatě mu nahrazuje v těžké situaci rodiče - byť je jen o dva roky starší
"matka" - stará žena; projevují se u ní paranoidní sklony; neustále čeká na příchod syna, kterého jí unesli, a proto se příliš nestará o svou dceru Alžbětu; ochotná věnovat lásku i někomu, o kom se brzy dozví, že to není její syn - přesto to nalhává jemu a snad i sobě

DĚJ:

První část - Ve stínu topolu
Hlavní hrdina prochází krajinu okolo Visly a hledá vesnici, ze které ho jako dítě unesli v rámci programu Lebensborn. Na domov má však pouze mlhavé vzpomínky a jednu svoji kresbu, podle které se ho snaží najít.
Nemá moc sil, a tak si sedne na kopec nad jednou z vesnic, o níž si myslí, že by to mohla být ta pravá, a vzpomíná. Není to dlouho, co prodělal infarkt, protože podle lékařů se jeho srdce zastavilo ve svém vývoji v době, kdy mu bylo asi deset let.
Další jeho vzpomínka patří rozhovoru s jeho druhou ženou Alicí o kosatcích levandulové barvy, které mu připomínají barvu očí matky. Byl ještě hodně malý, když se přestěhovali z Varšavy na venkov. Jeho otec byl raněný při hájení Polska, a proto se skrýval před Němci. Na svá zranění však později zemřel, a tak se domů nikdy nevrátil. Psal se rok 1939 a děti si často naivně hrály na evakuaci. Na zahradě pěstovali kromě zeleniny právě ony levandulově modré kosatce a on si pamatoval, jak ležel v trávě a viděl nad sebou modré kosatce, modré maminčiny oči a modré nebe.
Pak si připomněl, jak se ho doktor vyptával na jeho dětství. Řekl mu jenom, že ho unesli, když mu bylo šest a že stále trpí zlými sny. Ani jedna z jeho žen mu v tom nedokázala pomoct. První se jmenovala Magda a když se seznámili, bylo jí teprve osmnáct. Byla až neuvěřitelně živelná a právě její energie ho zprvu přitahovala, protože on sám žít neuměl. Ze začátku spolu byli šťastní a bydleli u jejích rodičů. Pak ji začala jeho neschopnost zařadit se do života otravovat a hledala si zábavu jinde, přestože už spolu měli dceru Danu. Pak od něj odešla a časem se vrátila i pro dceru.
Alice prošla něčím podobným jako on. Vyrůstala v sirotčinci a ten pak za války celý přestěhovali do Říše. Na rozdíl od něho však proti svým vzpomínkám bojovala a vyžadovala stejnou snahu i od něj - aby se odřízl od minulosti a nechtěl nadále pátrat po své matce. To se stalo hlavní příčinou jejich odcizení. Přesto i nadále žili vedle sebe.

Druhá část - Toni Wegerich
Němci na něj narazili, když se snažil najít králíka, kterého krátce předtím spatřil. Protože byl blonďatý a modrooký, hodil se jim do transportu, protože dříve jim z něj jeden chlapec utekl. V nákladním autě byla tma a on se bál. Mluvil však chvíli se starším chlapcem Jarkou a ten mu slíbil, že se o něj postará. Potom jeli dlouho vlakem. Když konečně zastavil, museli všichni na lékařskou prohlídku. Aby Němci zamaskovali, že jim někdo utekl, přiřadili vypravěče ke skupině osmiletých, přestože mu bylo teprve šest (chlapec Štěpán, který zmizel, měl osm let).
Většina dětí se nehodila pro přímou germanizaci - tedy přidělení do rodiny, a proto je poslali jinam. Dostali rovněž nové jméno, našemu hrdinovi bylo přiděleno Anton Wegerich (své křestní jméno si nepamatoval, Toni byla přezdívka, kterou získal při hrách).
Nakonec skončil i s Jarkou v organizaci Hitlerjugend v Oberweisu. Protože byl Anton o dva roky mladší než ostatní, nestačil jejich tempu a byl proto často trestán. Ani po roce ho lékař nedoporučil pro germanizaci přímou, a proto ho poslali do dětského lágru. Jarko tam z jiných důvodů musel také.
V lágru přežil dva roky - až do roku 1944. Snažil se zapamatovat si různé podrobnosti (byť i nesmírně kruté) se zoufalou touhou, aby o nich jednou mohl vyprávět mamince. Chytil od ostatních svrab, prodělal spálu, ale to nikoho nezajímalo. Děti měly v táboře jenom zemřít. Jarko se pokusil utéct, ale chytili ho a zastřelili. Od té doby se o Toniho staral chlapec Olo.
Olo přežil vyvraždění své vesnice, ale nemohl na to zapomenout...jak dětem rozbíjeli hlavy o pařezy a ženy pohřbívali zaživa, a aby se přestaly hrabat z děr, do kterých je zakopali, přejížděli po prostoru těžkými vozy.
Když bylo Tonimu devět, přesunuli ho spolu s dalšími z lágru na práci k sedlákům. Tam byli až do konce války a dokonce i nějakou dobu po ní, protože sedláci se nechtěli vzdát levné pracovní síly. Teprve až profesor Orda, jenž objížděl zemi v pověření Červeného kříže a snažil se vyhledat ukradené děti, je osvobodil.
Toni nějakou dobu jezdil s ním a pomocí různých asociací se snažili přesvědčit poněmčené děti, aby si vzpomněli na svůj původní domov. Ne vždy se to povedlo a i v případech, kdy zjistili, že dítě bylo ukradeno, se často nepovedlo najít jeho původní rodiče.
Svoje příbuzné Toni v tu dobu nenašel, a proto si ještě jednou změnil jméno. Wegerich je německy jitrocel, ale on přijal za své příjmení polský výraz pro hluchavku - Jasnota.
Dlouho pak žil ve Varšavě, kde vystudoval a dvakrát se oženil. Po svém infarktu dostal od doktora nařízeno, aby chodil na procházky, a proto se rozhodl onen zotavovací čas využít k hledání své rodné vesnice. Alice nějaký čas chodila a jezdila s ním, pak se ale musela vrátit. A právě po určité době po jejím odjezdu se ocitl na oné cestě nad vesnicí, kde vzpomíná.

Třetí část - Na druhé straně
Sestoupil do vesnice a našel onen dům. I starou ženu v něm, jež ho po počátečním úleku přijala. Oči měla modré. Vzala ho dovnitř a řekla mu, že na něj čekala. Řekla mu, že se jmenuje Tadeáš, ale vytrvale ho oslovovala synu, synáčku...
Toni se jí snaží vyprávět o svém životě, aby ho mohl jednou provždy pohřbít, ale zjišťuje, že jeho maminka o těch hrůzách nechce nic vědět. A tak pro ni nakonec vylhával příběhy, které se nikdy nestaly, aby zmínil surovost svého utrpení.
Občas se objevovaly nějaké rozpory. To, co si Toni pamatoval nejvíce, byly pro jeho matku jen jakési mlhavé vzpomínky. Po několika dnech přijela jeho sestra Alžběta, ale od prvního okamžiku se k němu chovala odtažitě, až nenávistně. Matka Toniho nabádala, aby jí neukazoval dokumenty, které získal z Lebensbornu, že by je zničila.
Na jeden den přijela i Alice, ale necítila se v domě dobře, a proto jenom požádala Toniho, aby za ní přijel, až toho bude schopen.
Toni nakonec přece jenom dokumenty Alžbětě ukázal a pak se šel projít. Když se vracel, zaslechl, jak Alžběta křičí. Z listin zjistila, že Toni nemůže být její bratr, protože toho unesli z domu a navíc ona byla jeho starší sestra. Žena, kterou Toni považoval za matku, to poznala, ale přesto mu věnovala svoji lásku a nechtěla ho vytrhnout z iluze znovu nalezené rodiny.
Toni se dlouho toulá zoufalý venku, ale ještě jednou se vrátí do domu, kde je v skrytu svědkem úzkostného záchvatu Alžbětiny matky, která je přesvědčena, že před domem stojí lidé, kteří jí přijeli ukrást i Alžbětu.
Ráno odchází nadobro, aniž by se loučil. Po cestě zjišťuje, že musí přestat hledat svoji matku, jinak bude žít v ustavičném nacházení a trpkém loučení, stejně jako Persefona, která utrhla granátové jablko - potravu mrtvých a od té doby musela žít v Tartaru a pouze jednou za rok se na den vracela k matce.

CITÁT Z KNIHY:

"Tak tys to věděla, tys to věděla dřív než já, od začátku? Že je o dva roky mladší?"
"Ano, ale..."
"Že neměl sestru v mém věku? Že ho unesli ze silnice, a ne z domova jak Tadka? A to mi říkáš teprve teď, teprve teď se doznáváš k těm lžím?"
"Netrap mě!"
"Teď mi řekneš všechno, úplně všechno! Viděla jsem, jak jsi kličkovala, jak jsi zaváděla rozhovor, aby se mluvilo o hloupostech, o ničem. Hrála jsi báječně, maminko, báječně! Jenže mě oklamat nemůžeš, to nedokážeš!"
"Děláš ze mě stvůru."
"Já vím, kdy si co myslíš! Poslouchala jsi jeho pohádky, protože ti to bylo milejší než pravda, nechtěla ses dozvědět o utrpení, jaké Tadek prožil. Radši jsi to vědět nechtěla, přestože ti ten podvodník chtěl říct všechno! Chtěl se pochlubit, že žije, že to přežil!"

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha se mi nečetla nejlehčeji, zvláště první část je poněkud rozvláčná a popisná. Šokovaly mě věci, kterými procházely děti v lágrech a částečně jsem rozuměla Tonimu při jeho horečnatém hledání domova. Přesto se mi protivilo jeho sebestřednost, když mluvil a jednal s Alicí. Pro své potřeby neviděl ty její, a když se mu snažila pomoci, jak nejlépe uměla, často jí ublížil.
Konec románu pro mě byl jako rána z čistého nebe. Konečně se zdálo, že se věci napraví a najednou je opět všechno vzhůru nohama a možná ještě horší než dříve. Přesto si myslím, že úplný závěr je spíše nadějný, a proto nenechá čtenáře úplně zdeptaného.
Doporučuji všem, kteří rádi čtou o osudech lidí poznamenaných válkou.