Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Poslední večeře je psychologický román s detektivní zápletkou, zasazený do lékařského prostředí. Próza není členěna na kapitoly samostatné dějové úseky jsou pouze graficky odlišeny. V blíže neurčené pražské nemocnici je zabit mladý talentovaný asistent. Vypravěčka příběhu, stárnoucí lékařka Marie, odkrývá postupně jednotlivá možná řešení případu. Při osobních rozhovorech, více či méně dramatických, se detailně představují zúčastněné osoby zaměstnanců i pacientů. Hrdinka si intenzivně uvědomuje a zároveň pojmenovává svůj vztah k nim i zavražděnému, který byl dlouhá léta jejím intimním přítelem. Představitelé vyšetřujících orgánů jsou pouze epizodními postavami, Mariina rekonstrukce nekopíruje průběh vyšetřování. Postupně se vyjevují vzájemná propojení jednotlivých postav, profesní i soukromá, značnou roli hraje minulost, která podobu současných vztahů utvářela a ovlivňovala, objevují se nepřímé odkazy na válku a 50. léta. Všechny hlavní osoby příběhu se vždy v určitém okamžiku jeví jako možní pachatelé. Napětí je zvyšováno řadou zavádějících dějových odboček: dohady vzbuzuje smrt pravděpodobného svědka vraždy, dementního starce, zmizení násilnického zřízence, podivné chování jedné z pacientek. Žádné z naznačovaných řešení však nakonec není to pravé. Při dalším vražedném útoku, tentokrát na samotnou hrdinku, se pachatel sám prozradí a svůj nevydařený pokus zakončí sebevraždou.

Extrémní lidská situace, jakou představuje setkání s násilnou smrtí spáchanou na blízkém člověku, působí jako spouštěč psychických reakcí, jež odhalují dosud utajované osudy zúčastněných. Vypravěčka je nemilosrdně demaskuje na okolních postavách i sama na sobě. V nervózní atmosféře zjitřených citů a vášní, která je dána faktem násilného činu v tak specifickém prostředí, vyplouvá napovrch hodnotová krize představeného světa. V prvním plánu stojí takřka nepřehledný propletenec milostných vztahů, zrad, závistí, mocenských ambicí a strachů. Výpověď je pak hlouběji zvýznamněna důrazem na krizi jazyka a komunikace. Zvláštní rozměr dostává tento fakt právě ve zvoleném prostředí, které učinilo milosrdnou lež neoddělitelnou součástí profesionální lékařské etiky. Vztah k takto deformovanému světu je naznačen v díle dvojím způsobem. Řada postav není vůbec schopna svou situaci poznat, a tedy ani reflektovat, mezi skutečností a jimi jako by stála pevná průhledná stěna, která jim dává pouhou iluzi života ve světě. Pro druhou skupinu, k níž patří také hlavní hrdinka, je uvažování o sobě i okolním světě nezbytnou životní podmínkou, řešení pak spočívá v poznání, že je nutno žít s tíhou poznání. Naznačený smysl díla se však plně realizuje až se čtenářskou katarzí. Jediné hodnotově pozitivní záchytné body představují v textu zřejmá, ale přímo nevyslovená víra ve smysl práce, zatížená odpovědností, a stopově připomenutá naděje spojována se vzdělaným mládím.