Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Blanka z Valois o lásce jen sní - její sňatek vyplyne z obvyklé diplomatické dohody. Když však pozná svého budoucího muže, na první pohled se do mladého českého kralevice zamiluje. Ten se na francouzském dvoře zdrží krátce, spěchá domů bojovat za práva koruny české. Po letech se pro nevěstu vrátí už jako mocný král. Co se změnilo během odloučení?

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Alpress ve Frýdku-Místku roku 2010 (1. vydání). Počet stran: 232. ISBN: 978-80-7362-829-1.

OBSAH:

Český král Jan Lucemburský se vydal se svým synem Václavem k francouzskému dvoru, aby se tam jeho dědici dostalo vzdělání. Princ Václav, zamlklý, tichý a do sebe uzavřený v důsledku vleklých sporů mezi rodiči, které posléze vyvrcholily tím, že ho vlastní otec držel jako vězně a matka Eliška Přemyslovna nakonec uprchla k provdané dceři Markétě do Bavorska, se s novým prostředím sžil rychle. Blanka, dcera Karla z Valois a jeho třetí manželky Mahaut ze Châtillonu, si ho získala svým dokonalým vystupováním a líbezným zjevem. Stala se Václavovou první láskou. Sňatek Blanky a Václava byl dohodnutý zanedlouho po Václavově příjezdu do Francie. Šlo sice o výhodné diplomatické spojení, ale ti dva mladičcí snoubenci k sobě měli od první chvíle blízko. Oddali je 15. května 1323 v Paříži poté, co Václav přijal při biřmování jméno svého kmotra, francouzského krále Karla IV. Sličného (1294-1328), Blančina bratrance.

Blanku i Karla bolestně zasáhla smrt francouzské královny Marie Lucemburské - Karlovy tety. Zemřela po porodu roku 1324. Karel IV. Sličný se oženil znovu roku 1325 se svou sestřenicí Janou z Évreux (Jeanne d'Évreux). V témže roce umírá Blančin otec Karel z Valois. Karel IV. Sličný, jenž ochotně platil nejen za vzdělání svého kmotřence, ale vyplácel rentu i Janu Lucemburskému, zemřel roku 1328. Na francouzský trůn po něm dosedl Blančin bratr Filip. Blančino a tím i Karlovo postavení tak nabylo na prestiži. Po svatbě se však neměli dlouho těšit ze vzájemně příjemné společnosti. Blanku odeslali k lucemburskému dvoru na hrad Vianden a Karel odjel do Paříže, kde se vzdělával pod dohledem Pierra Rogera de Rosieres.

Roku 1331 byl Karel vyslán do lucemburské severoitalské signorie. Vybojoval zde řadu udatných bitev a prokázal svou chrabrost a odvahu, za něž se mu dostalo pasování na rytíře. Zde se ho však také pokusili otrávit, naštěstí se před mší postil.

Po návratu do vlasti roku 1333 vedly jeho první kroky do kláštera na Zbraslavi, k matčinu hrobu. Památku Elišky Přemyslovny, která skonala roku 1330, nepřestal Karel nikdy ctít. V Českém království se rychle zorientoval, naklonil si šlechtu i patriciát. Pustil se do oprav Pražského hradu, který byl téměř v rozvalinách, a správy země, jejíž pravý král se bavil na turnajích v cizině. Blanka za Karlem záhy přijela a byla mu vynikající oporou. Naučila se česky a národ ji přijal, stejně jako Karla, a viděl v ní svou královnu.

Roku 1335 se Blance narodila dcera Markéta. Karlovi se dostalo od otce titulu markrabě moravský. Jan Lucemburský se však odjakživa obával, že ho Karel - ať prostřednictvím matky Elišky či přičiněním jejího nevlastního bratra Jana Volka, kancléře a olomouckého biskupa - připraví o český trůn. Svým způsobem to byla pravda, protože Karel zdědil ty lepší vlastnosti obou rodičů - měl lucemburský evropský nadhled na politiku a dobré vzdělání, a přitom zůstal věrný české přemyslovské tradici.

Po roztržce s otcem se odebral do Tyrolska, kde musel svému bratru Janu Jindřichovi pomoci s udržením území získaných dědictvím po tchánovi Jindřichu Korutanském. Také Blanka se s tchánem nepohodla, takže ji čekalo vyhnanství v Brně a další odloučení od Karla, s nímž žila v manželství plném lásky a harmonie. Jednou z příčin roztržky byla nevydařená korunovace Janovy druhé manželky Beatrix Bourbonské českou královnou. Beatrix se na rozdíl od Blanky v Čechách nikdy necítila jako doma, a když jí to národ oplatil okázalým nezájmem o její korunovaci, odjela uraženě do Burgundska a sotva několikaměsíčního synka Václava zanechala v Praze.

Události však vzaly nečekaný obrat, když na papežský stolec usedl Pierre Roger de Rosieres jako papež Kliment VI. Podpořil Karlovu kandidaturu na římského krále. Karel jím byl korunován v roce 1346 jako oponent dosud úřadujícího římského krále Ludvíka Bavora, jenž zemřel roku 1347. Karla a Jana, který nakonec syna v kandidatuře také podpořil, svedla dohromady bitva u Kresčaku v roce 1346, kde Jan padl a Karel byl zraněn šípem. Českým králem se pak stal Karel a byl slavnostně korunován nejprve na Vyšehradě a pak ve Svatovítském chrámu. To již opět společně s Blankou a za účasti evropské vládnoucí elity a podpory českého národa, jemuž se stal na rozdíl od svého otce dobrým panovníkem. Blanka mu dala ještě druhé dítě, dceru Kateřinu.