Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964, přeložila Jaroslava Votrubová-Koutecká, ilustrace Adolf Born, z německého originálu Der blaue Engel (Aufbau-Verlag, Berlin 1950)

V rozsáhlém díle Heinricha Manna, které zaujímá tak významné místo v německém i světovém písemnictví první poloviny našeho století, má román o maloměstském tyranovi, středoškolském profesoru Raatovi – Unratovi vskutku výjimečné postavení. Tento román vyšel poprvé v básníkově rodném Lubecku, ale v celém tehdejším císařském Německu hluboký odpor v řadách buržoazie, která se tímto dílem cítila právem napadená a zesměšněná. Ale navzdory zuřivosti a zlobě měšťáků se "Profesor Neřád" setkal se značným ohlasem. Když uplynulo 25 let od jeho 1. vydání, byl román zfilmován. Příběh profesora Neřáda, jehož filmovou postavu vytvořil slavný německý herec Emil Jannings, a "umělkyně" Frohlichové, kterou hrála Marlene Dietrichová, pronikl rázem do nejširších mas a získal autorovi literární předlohy ještě širší věhlas a oblibu, knize pak nová a nová vydání po celém světě.
Román se odehrává v menším provinčním městě - předlohou jeho rodné město Lubeck, kde sám jako syn senátora, velkoobchodníka a rejdaře Johanna Thomase Heinricha Manna prožil své mládí i první léta studií. Ke vzpomínkám na dobu mládí vrací se zde jako 33 letý autor v líčení školního prostředí, tak i v zachycení celé atmosféry provinčního města.
(Také Heinrichův bratr Thomas Mann ostatně líčí obdobné typy "Neřádů" v závěrečné kapitole Buddenbroockových: je to profesor Huckopp, doktor Mautelsack a zejména ředitel Wulicke.)
V samém profesoru Raatovi – Neřádovi - se spisovateli podařilo to, co se v literatuře objevuje nejvzácněji: vytvořit typ, který se stává nesmrtelným tím, že je věrojatým reprezentantem nesčíslného množství skutečných postav a zjevů, s nimiž se v životě mnohokrát setkáváme, který všichni známe… Vždyť celé generace předtím i poté se kdysi setkávali i dnes setkávají s podobnými postavami šosáků a tyranů různých odstínů.
Autor zde znamenitě vykreslil v postavě Neřáda "zdivočelého maloměšťáka", který od nejkrajnějšího šosáctví dovede přejít k nejzazší anarchii. Jak málo stačí, aby ten, kdo je tu přímo ztělesněním společenské nesvobody, útisku, zatuchlé přízemnosti a puntičkářské poslušnosti císaři pánu a celé jeho hierarchii tupé školské a úřednické byrokracie, obrátil všechnu svou škodolibou zlobu k ničení lidí, ke zkáze všeho, co mu přijde do cesty, k anarchickému šílenství. Hrdina je zde zrcadlem prostředí, společnosti, lidských vztahů. Nejde tu zdaleka jen o historii profesora Neřáda, jde o příběh obyvatel města, jde o celou tu společnost "lepších" lidí.
Student Lohmann, který má v tomto románě nepochybné autobiografické rysy, pociťuje k Neřádovi v některých okamžicích dokonce jistý obdiv: "Ten Neřád mě začíná zaměstnávat, je vlastně zajímavá výjimka. Uvaž, za jakých okolností jedná, co všechno proti sobě poštve. K tomu je nutno mít sebevědomí..."
Neřád není jen odporný tyran, který trýzní mladé lidi a zpotvořuje život. Změní se tím, že se doopravdy zamiluje, a i když má jeho milostný vztah mnohdy obludnou podobu, i když je v něm tolik nepřirozeného a tragikomického, i když se tato láska ve svých důsledcích projeví tak šíleným, vražedným zvratem, nelze nevidět, že Neřád jedná bez ohledu na následky, jaké bude mít jeho vášeň i jeho chování vůči obyvatelům města. Sám se naplno obrací proti maloměšťácké morálce, odhaluje svým anarchismem až k nejzazším mezím její pokrytectví a prohnilost. Tento tyran není nakonec nejhorší, horší jsou všichni okolní maloměšťáci, kteří se nad Neřádovým počínáním tak rozhořčují a přitom potají touží být nějak účastni jeho "orgií".
Ve třídě profesora Raata musí být až přehnaná kázeň a to se mladým gymnasistům nelíbí. Profesor je až příliš zaujatý a všechny výtržníky posílá "do pelechu". Děti ho schválně provokovali pokřiky: "Nepáchne to tu neřádem?!" nebo "Čichám neřád..." Ale on nemohl žákovi, který to vykřikl, "nic dokázat" a musel se plížit dál na hubených, v kolenou poklesávajících nohou a pod promaštěným, ošumělým kloboukem...
Protože profesor strávil celý život ve školách, nebylo mu dopřáno hledět na chlapce a na jejich záležitosti očima zkušeného člověka. Viděl je tak zblízka, jako by byl jeden z nich, nenadále nadaný pravomocí a povznesený na katedru. Mluvil a myslil jejich mluvou, používal jejich hantýrky, nazýval šatnu "pelechem". Sám úplně zapomněl na svoje mládí a když trestal, nečinil to s nadřazenou výhradou: "Jste uličníci, jak vám přísluší, ale kázeň musí být", nýbrž trestal vážně a se zaťatými zuby. Nejvíce neshod měl se žáky: von Ertzumem, Lohmannem a Kieslackem. Nejvíc mu ale ležel v hlavě Lohmann, neboť mu nikdy nemohl nic dokázat. Protože vedle toho, jak se choval, byl chytrý a Neřád mu co se školy týče nemohl nic vytýkat. Takže až na stížnosti s jeho chováním proti němu nic neměl. Jednou jim profesor dal za trest nesplnitelný úkol – Rozepsat třetí dauphinovu modlitbu z Panny Orleánské. Modlitby byly ale jen dvě, nebo ta třetí vyplývala nepřímo pouze z děje. Lohmann ho ale opět převezl - napsal výbornou práci, ale omylem tam ponechal lístek s verši pro Rosu Frohlichovou: "Jak zkažena jsi naskrz celá, přec však jsi velkou umělkyní, a kdybys snad otěhotněla..." To pozvedlo profesoru náladu - bylo to něco, na čem mohl Lohmanna dopadnout. Ihned začal po Rose pátrat, zjistil, že je zpěvačka v podniku Modrá hvězda a od té doby k ní chodil denně, jen aby zpřekazil Lohmannovi neřest. Stalo se, že se do Rosy zamiloval, byl s ní všechen volný čas, naučil se jí malovat, staral se o ni a utrácel všechny své peníze za ni. Ona ho ale podváděla a se žáky se i tak dál scházela. Von Erzum byl do ní takový blázen, že by pro ni udělal cokoliv. Jednou seděli u mohyly a on chtěl dokázat svou sílu a tak ji vlastníma rukama zbořil. Za to byli všichni chlapci obviněni. U soudu se Neřád tak neudržel, že pomluvil nejen žáky, ale i celou společnost, která ho za to odepsala již úplně. Nakonec žáky vyhodili ze školy, a Neřád taky skončil. Po usmíření s Rosou se odstěhovali a žili jako vyvrhelové společnosti, to jim bylo ale jedno. Ona se dál scházela s milenci a on doutrácel své peníze. Žili ze dne na den. Pak začali doma pořádat sešlosti, hrály se karty. Neboť sem docházeli i přední občané, žádná stížnost na ně nebyla podána. Až se ale ve městě objevil Lohmann (byl na obchodní škole v Bruselu a v Anglii) a sešel se s Rosou. Neřád je nečekaně našel doma a vrhl se na Rosu - chtěl jí ublížit a L. sebral peněženku a utekl. Ten ho žaloval a tak byl i s Rosou konečně zatčen a město se zbavilo "neřádu".

Čtenářský deník	-	Poddaný
	-	Profesor Neřád, Profesor Neřád (2)