Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HISTORICKÉ OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA:

Když se Sienkiewicz rozhodl, že napíše svou první dobrodružnou knihu pro mládež, měl již za sebou šedesátku, svými spisy si vysloužil světovou slávu i bohatství a byl nositelem vysokého spisovatelského vyznamenání Nobelovy ceny.

Děj umístil do Afriky, část severní Afriky sám procestoval. A mladým hrdinou, který svým důvtipem a statečností přemůže všecky překážky, učinil čtrnáctiletého polského hocha. Sienkiewicz se tak stal výjimkou. Jules Verne, Rudyard Kipling nebo Karel May, ti všichni se shodovali v tom, že hrdiny svých románů činili příslušníky svých národů. Jejich knihy byly překládány i do cizích jazyků a mládež, která je četla, musela mít dojem, že hrdiny tak velkých dobrodružství mohou být jen Francouzi, Angličané nebo Němci. Domorodci byli v těchto knihách považováni zpravidla za nižší rasu, která se pro svou barevnou kůži hodila jen k tomu, aby sloužila hrdinům s bílou tváří.

Při práci se mohl Sienkiewicz opírat o množství historických pravděpodobností. Po neúspěšném posledním polském povstání proti krutovládě carského Ruska roku 1863 žilo mimo hranice své vlasti mnoho Poláků, kteří pro účast v povstání museli uprchnout před pronásledováním carské policie do ciziny. Bylo tedy pravděpodobné, že při Suezském průplavu mohl být zaměstnán polský inženýr.

Sienkiewicz ve svém románu velmi zdůrazňuje nábožnost a katolictví hlavního hrdiny Staše. To je v souvislosti s historickými podmínkami, ve kterých žil polský národ po celá staletí. Ze západu působila na Poláky reformace, která sebou nesla i protestantství, z východu stále silnější moc Ruska spojená s pravoslavím, a z jihu a jihovýchodu trpělo Polsko po tři a půl století nájezdy islámských Tatarů a Turků. Koncem 18. století ztratilo Polsko státní samostatnost vůbec, protože si je mezi sebe rozdělilo carské Rusko, Německo a Rakousko. Tento stav trval až do roku 1918, kdy válečnou porážkou Německa a Rakousko-Uherska byla Polsku vrácena státní samostatnost. Při tehdejší nízké kulturní úrovni polského lidu mělo církevní zřízení na polském území velkou důležitost. Odpor proti německému protestantství, ruskému pravoslaví a tatarskému islámu způsobil, že se katolictví stalo bez vlastní zásluhy polským národním náboženstvím a ochranou před odnárodněním. Tím se lišila úloha katolické církve v Polsku od její úlohy v českých zemích, kde byl katolicismus po staletí spojencem Habsburků. Protože kniha byla napsána před první světovou válkou, kdy Polsko samostatné nebylo, pokládal tak Sienkiewicz za vhodné nápadně zdůrazňovat Stašovo katolictví jako součást jeho polského vlastenectví.

V době, kdy Sienkiewicz tuto knihu psal, byl již v severní Africe všeobecný klid. Africký lid byl v té době úplně podroben evropskými koloniálními mocnostmi, které se o africké území rozdělily. Největšího podílu se zmocnila Anglie, protože měla nejsilnější koloniální armádu a nejmocnější válečné loďstvo. Africké národy nedosahovaly tehdy ještě zdaleka té kulturní úrovně a politického uvědomění, které by jim dovolilo domáhat se vlastní správy svých věcí a zemí. V dosažení vzdělání jim koloniální mocnosti záměrně bránily, aby si co nejdéle zachovaly možnost ovládání a vykořisťování těchto zemí. Nanejvýš k nim pouštěly misionáře různých evropských církví, ale i to mělo svůj plánovaný účel. V náboženských představách primitivních domorodců měl být černý bůh nahrazen bohem bílé rasy, která tedy i touto formou prokazovala svou nadřazenost.

Sienkiewicz časově umístil děj svého románu do rušného roku 1885, kdy vyvrcholilo velké povstání súdánského lidu proti Angličanům.
Sienkiewiczovo líčení poměrů v Súdánu v roce 1885 je zřejmě ovlivněno Slatinovou knihou, a proto nevidí v mahdistickém povstání osvobozenecké hnutí súdánského lidu, ale jen temné stránky kruté náboženské války. Slatin byl evropský kolaborant, bývalý egyptský guvernér jedné ze súdánských provincií, kterou Mahdí obsadil hned na počátku povstání. Když Slatin upadl do zajetí, přestoupil na islám a stal se hlavním poradcem a důvěrníkem Mahdího. Po jeho smrti se stal poradcem nového vládce a v Súdánu tak prožil přes 10 let. Později uprchl do Egypta a německy napsal knihu Oheň a meč v Súdánu. Tato kniha, tendenčně očerňující mahdisty, se stala nejúčinnější propagací anglických příprav k opětovnému dobytí Súdánu a ovlivnila veřejné mínění celého tehdejšího kolonialistického světa.

Spisovatelé všech kolonialistických národů ve svých spisech zpravidla zdůrazňovali rasovou povýšenost bílého plemene. U Sienkiewicze tomu tak není. Krásné přátelství a láska mezi bílými dětmi a černochem Kalim je autorem vylíčena se vší upřímností. Bílý hoch převyšuje černého právě jen o tolik, kolik mu dalo vzdělání.

VYDÁNÍ ROMÁNU:

Dobou svého vzniku patří román Pouští a pralesem k posledním dílům Henryka Sienkiewicze. Polští čtenáři se s ním poprvé seznámili na stránkách listu Kurier Warszawski, kde vycházel, podle tehdejšího zvyku, nejdřív na pokračování od října roku 1910 do září příštího roku. Tenkrát vzbudilo skutečnou senzaci, že známý polský spisovatel, který dosahoval světového významu, napsal knihu pro mládež.
Ze Sienkiewiczovy korespondence se dovídáme, že původní pracovní titul románu byl Příhody dvou dětí ve střední Africe. Sienkiewicz v něm téměř po dvaceti letech nově zpracoval své vzpomínky a zážitky z cesty po vzdáleném kontinentu, který navštívil na začátku roku 1891. Súdán, Egypt a celá Afrika vyvolávají dodnes v evropském čtenáři představu exotických končin. Tento moment tím víc vyniká v Sienkiewiczově knize, která se odehrává v roce 1884, kdy v Súdánu vypuklo povstání Muhammada Ahmada proti koloniálnímu panství.

OBSAH DÍLA:

V druhé polovině 19. století došlo k uskutečnění stavby světového vodního díla, které mělo obrovský vliv nejen na obchod. Byla to stavba Suezského průplavu. Na jejím vzniku se podílel i jistý Mieczyslaw Gienusz. Bohužel jeho život byl poznamenán smutnou událostí. Jednoho dne obchodníci s otroky unesli jeho syna a i přes veškeré úsilí nebyl nikdy nalezen. Tato tragická, ale skutečná událost, ovlivnila Sienkiewicze natolik, že pro něho byla inspirací k napsání slavného díla Pouští a pralesem.
Hlavními hrdiny jsou Staš Tarkowski a Nela Rawlison. Jejich otcové byli úspěšnými vůdčími osobnostmi ve společnosti zabývající se stavbou Suezského průplavu. Byli to vdovci a díky své profesi se viděli každý den. Jejich děti se staly nerozlučnými přáteli.
Důležitou roli v románu hraje pes Saba, kterého Nela dostala k Vánocům, a který svou paní po celou dobu putování neopustil.
Z pracovních důvodů se museli otcové vydat do oázy el-Fajjúmu. Protože museli ihned vyrazit, rozhodli se, že Staš a Nela za nimi dorazí později. Doprovázel je jejich pečovatel Chamis. Když dorazili na smluvené místo, situace se začala vyvíjet podezřele. Děti brzy pochopily, že byly uneseny, ale neztrácely naději, že je jejich otcové brzy najdou. Měly být dopraveny k arabskému vůdci Smajnovi, který je chtěl vyměnit za svou rodinu uvězněnou v Egyptě.
Po dlouhé cestě dorazila karavana do Chartúmu, kde děti přijal k pohovoru sám velký Mahdí. Za určitých výhod mohly žít v jeho paláci a sloužit mu, ovšem pod podmínkou, že přijmou jeho víru. To ale Staš odmítl, a tak byly děti opět poslány na dlouhou cestu do Fášódy ke Smajnovi. Ten ale mezitím změnil místo svého pobytu, takže karavana musela jet v jeho stopách.
Tentokrát ke karavaně přibyli i mladí otroci Mea a Kali, který byl obzvláště krutě týrán svým pánem Gebrem. Cestou se ale střetli se lvem, kterého mohl zabít pouze Staš svou kulovnicí. Lva skolil, ale jeho zlost se obrátila i proti jejich zajatcům. Konečně byli volní. Další cestu museli absolvovat jen ve čtyřech: Staš, Nela, Kali a Mea. Ihned se z nich stali přátelé a svými dovednostmi se navzájem doplňovali.
Prožili i perné chvíle, např. když byli napadeni lvi. Později také osvobodili slona, a když Nela onemocněla zimnicí, vydal se Staš sám pro pomoc do nedalekého neznámého tábořiště. Staš byl úspěšný a přinesl pro Nelu lék, díky kterému se uzdravila. Od této chvíle se také stal novým členem jejich výpravy černoch Nasibu, který jediný přežil zimnici v již zmíněném táboře, odkud Staš přinesl chinin pro Nelu.
Děti se vydaly na další pouť. Staš se rozhodl směřovat na východ k oceánu. Cestou procházeli množstvím černošských vesnic, kde je uctívali. Dostali se až do kraje původu Kaliho, kde zuřila válka. Společnými silami se jim podařilo zvrátit vítězství na stranu Kaliho otce, který však zemřel, a tak se Kali stal králem. Ale ani to nebylo důvodem, aby Kali svého pána a Nelu opustil, a tak se vydali na další cestu, tentokrát nejtěžší ze všech, protože je čekal přechod pouště, který se ještě nikdy nikomu nepodařil. Museli se také potýkat s neposlušností černochů, kteří je doprovázeli. Cestou málem zahynuli. Na poušti jim došla voda, všichni byli vyčerpaní a když už mysleli, že zemřou, objevila se zčistajasna záchrana, v podobě dvou Angličanů, kteří se vydali na průzkum Afriky, shodou okolností byl mezi nimi i Nelin příbuzný.
Tak se děti konečně dostaly po několika měsících neuvěřitelného putování do náruče svých otců.

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

Hlavní postavy
Staš Tarkowski – třináctiletý polský hoch, který si velmi zakládá na svém věku, přeje si, aby se k němu ostatní chovali jako k dospělému. Svým věkem se i vytahuje nad osmiletou Nelu, dceru Angličana pana Rawlisona. Obě děti k sobě lnou silným citovým poutem a Staš přebírá nad Nelou jakousi ochranu. Pouze díky němu obě děti přežijí. Staš je schopen velkých skutků, i když má strach. Vše co dělá, nedělá pro sebe, ale pro malou Nelu. Obětuje jí své pohodlí, stravu i vodu na poušti, kde téměř zemře. Chrání jí svým vlastním tělem. V nitru se ale ptá, co by tomu řekl jeho otec, zda by mu složil uznání. Jeho chování je ale přirozené, ne vypočítavé.
Staš vždy zdůrazňoval, že je schopen velkých činů, protože v něm proudí polská krev. V jeho postavě se promítá i náboženské cítění. Např. když před hlavním vůdcem povstání Mahdím, odmítá přijmout islám, což by znamenalo částečnou záchranu.
"Chceš přijmout mé učení?"
"Proroku," pravil, "tvé učení neznám, kdybych je přijal, udělal bych to jen ze strachu jako zbabělec a podlý člověk. A záleží ti snad na tom, aby tvou víru vyznávali zbabělci a podlí lidé?" 1.
Jeho křesťanské cítění se projevuje i tím, že se snaží pokřesťanštit Meu, Kaliho a jeho poddané.
Postava Staše se v průběhu románu proměňuje. Z dítěte se mění v mladého moudrého muže.
"Staš, kdysi náchylný k chlubivosti, se teď vůbec nevychloubal. Vykonal prostě příliš mnoho věcí, příliš mnoho zkusil, příliš vyspěl, než aby nepochopil, že slova nesmějí být větší než činy. Těch činů bylo ostatně dost, i když vyprávěl co nejskromněji." 2.

Nela Rawlison – osmileté děvčátko, na cestách zcela ve všem odkázáno na Staše. Nela na něj ve všem spoléhá, věří, že Staš dokáže vše. Největší odměnou pro ni je, když Staš prohlásí, že něco udělala jako třináctiletá. Nela ví o svém vlivu na Staše, ví, že on jí nic neodmítne a dokáže toho patřičně využívat. Např. si pláčem prosadí, aby je Kali i nadále doprovázel. Přesto je velmi milá, soucitná, nerozlišuje mezi sebou a otroky.

Vedlejší postavy
Kali – černošský otrok, kterého Staš osvobodí od tyranského pána. Kali Staše upřímně miluje, je mu oddaný stejně jako Nele a velmi nerad se s ním loučí. Snaží se přijmout křesťanskou víru, ale nedokáže se zbavit propojení se svým vlastním přírodním náboženstvím. Jako správný křovák, byl mistrem v lovení ryb, v hodu oštěpem, lezení po stromě.

Mea – černoška, otrokyně, která byla přidělena Nela, aby se o ni starala na cestě do Fášódy. Pouze ji a Kaliho Staš ušetřil, když se s puškou v ruce obrátil proti svým zajatcům. Všechny překvapovala svou zázračnou hlavou, na které přenášela i velmi těžké věci. Mea trochu trpěla pocitem nedoceněnosti, snažila se, aby ji Staš chválil stejně jako Kaliho. Právě k němu velmi přilnula a chtěla s ním i zemřít.
"...usedla vedle Kaliho, objala ho paží kolem krku a ozvala se tichým, melodickým hlasem:
"Mea chce umřít spolu s Kalim..." 3.

Mahdí – tato postava přímo v románu vystupuje jen krátce, ale je ústřední pro zápletku. Je to on, kvůli kterému jsou děti uneseny.
"Staš si vůbec představoval docela jinak strašného proroka, který prý oloupil a zavraždil tolik tisíc lidí. Nemohl se prostě zbavit údivu, když nyní hleděl na jeho tlustou tvář mírného výrazu, s uslzenýma očima a s úsměvem jakoby utkvělým na rtech. Myslil, že takový člověk jistě nosí na ramenou hlavu hyeny nebo krokodýla, a místo toho před sebou viděl baňatou dýni, podobnou kresbám představujícím měsíc v úplňku."

JAZYKOVÁ A KOMPOZIČNÍ STRÁNKA DÍLA:

Kompozice díla je řetězová a chronologická. Román je v podstatě řetězcem jednotlivých příhod a cest, které děti podstoupily. Únos z el-Fajjúmu, cesta na velbloudech pouští do Chartúmu a Omdurmánu, cesta do Fášódy, zabití lva, Gebra, Chamise a dalších beduínů, ochočení slona, Nelina nemoc atd.
Autor v románu využil er-formu, přímou řeč i dialogy. Román obsahuje množství popisných pasáží okolní přírody, ale i černošských rituálů.

ZÁVĚR:

Román je nabitý dějem, jednotlivé příhody se velmi rychle střídají. Dílo vyzdvihuje lásku mezi dětmi. Obětavost jednoho pro druhé. Statečnost a odvahu, víru v úspěšné zakončení své pouti.
Přesto si myslím, že vzhledem k poměrně složitým historickým okolnostem a velkému počtu cizích slov, nemusí být dílo příznivě přijato mladými čtenáři.

POZNÁMKY:

1. Sienkiewicz H.: Pouští a pralesem, Albatros 1982, str. 313
2. cit. dílo, str. 115
3. cit. dílo, str. 109

POUŽITÁ LITERATURA:

Sienkiewicz H.: Pouští a pralesem, Albatros 1982, doslov Karla Málka
Slovník spisovatelů, Polsko: Praha, Odeon, 1984
Štěpán L. a kol.: Slovník polských spisovatelů, Praha 2000