Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V zapadlém novoanglickém městě Marlborough tráví své nijak nepostupující profesní mládí doktor Daniel Dreemy. Místní nepříliš inteligentní farmáři ho otravují pouze v noci a pouze s nicotnými starostmi.
Dreeme, jenž místo získal po odstoupení starého místního doktora Henryho Lathropa, je právě takto vyrušen uprostřed noci. Zpráva, kterou ale dostane, je více než překvapivá - farmář Jeffrey Westcott žijící na osamocené farmě, jehož nikdo nenavštěvuje a jehož se všichni straní, se zranil a žádá si jeho pomoci.
Když se doktor Dreeme dostaví na ponuré stavení, nalezne nepříliš vzhledného muže s prostřelenou nohou uprostřed knihovny, jejíž tituly dýchají starobou a čímsi neslýchaným.
Tehdy potká Marthu Westcottovou, farmářovu ženu. Něco se stane, ale je to něco jiného, než si doktor původně myslí.
V příštích dnech se věci odvíjí tak jako vždy. Doktor se účastní mechanické večeře u místní rodiny Slaterů. Dreeme počíná tušit jisté věci, jež nakonec vyústí v objevení obrovského tajemství, které s ním nikdo pochopitelně nechce sdílet. Následující události - setkání s Marthou Westcottovou, předešlé tajné pozorování její osoby i vražda neinteligentního poskoka Westcottů, Wagnera, vede doktora k ještě větší depresi. Několikráte se pokouší získat nějaké odpovědi od svého předchůdce, doktora Lathropa, ale ten mu - s výjmkou alkoholických destilátů - není schopen či ochoten nabídnout víc než vágní rétorické monology o krajině a charakteru toho místa.
Navíc tehdy, kdy se má znovu setkat s Marthou Westcottovou (když jejich předešlé setkání potvrdilo skutečné doktorovo znechucení nad tou ženou i její snahou jej zneužít k svým cílům, jíž přesto však není schopen odolat) se místo toho setká s Jeffery Westcottem. Ten, v záchvatu "posvátného vytržení" vyjeví některé ze svých niterných tužeb a "proroctví". Dreeme je přesvědčen, že Westcott je šílencem. Z jeho řečí i některých narážek své ženy dokáže vydedukovat název onoho "Místa Zvaného Dagon", jež když předloží doktoru Lathropovi, donutí jej k přiznání skutečné pravdy.
Ti, kteří postavili Marlborough, byli uprchlíci ze Salemu, jež s sebou nesli "černou knihu" drženou jejich "černým mužem", Uriahem Carrierem. Ten ve městě založil kult, který však po jeho smrti skončil v zapomnění. Teprve znovunalezení této knihy Jefferym Westcottem dokázalo znovu oživit tento kult, jehož vůdcem se stává právě Westcott. Na místě uprostřed bažin, na něž vede stezka, jíž je téměř nemožné nalézt, se scházejí u Velkého kamene, který získal nebývalou úctu již od místních indiánů. A zde, na místě, kde byly pochovány kosti těch, kteří byli po Salemských procesech popraveni, vládne Westcott železnou rukou strachu a nadpřirozeného vědění. To místo se nazývá "Dagon".
Když je však nečekaně unesena Debora Slaterová, k níž počal Dreeme cosi cítit, a dopravena na "Ono" místo, vydává se tam spolu s dívčiným strýcem, farmářem Slaterem, jenž jediný nabídne doktorovi pomocnou ruku.
Když konečně po celé řadě útrap dorazí na místo, jsou svědky hypnotického rituálu, kterého se účastní i místní reverend George Burroughs, jenž se nakonec projeví jako spolu pachatel, pokud ne jako přímý vrchní organizátor celé sešlosti.
Zde dojde k přerušení rituálu, zavraždění Burroughse, vyhnání Westcotta a rozezhnání celého kultu. Když se doktor a farmář s děvčetem navrátí do města, zjistí, že dům Westcottů s celou svou úděsnou knihovnou hoří. Uvnitř nakonec spatří Westcotta s jeho knihou, jak nakonec umírá v sídle svého odvěkého vědění.
Farmáři, kteří se "proberou" ze svého poblouznění, nakonec získají Dreemyho odpuštění. Následuje klasický "happy-end" sestávající ze setkání Dreemyho a Lathropa v domě starého doktora, které je nakonec přerušené příchodem Debory.

VLASTNÍ NÁZOR:

Přes své některé výrazné chyby, jako je využití milostného vztahu v příběhu o čiré hrůze (s nímž Lovecraft jistě nesouhlasil), jednoduchému happy-endu či předvídatelnému požáru domu Westcottů, jež je naznačen o mnoho stran dříve, než k němu skutečně dojde, je to příběh neskonale působivý. Navíc, čtenář se neubrání otázce, zda tyto velké mocnosti, tito "Staří Bohové", skutečně existují. Tímto se Gorman vykupuje z Radclifovsko-Brownovské tradice a nastupuje svěží kurz.
Je to rovněž jeden z největších kladů díla, jehož stupňující se hrůza je rozehraná dostatečně skvěle na to, aby bylo započítáno mezi opravdové milníky.
Je opravdu škoda, že se k tomuto žánru již Gorman nevrátil, přesto však zanechal za sebou stopu, jež je nesmazatelným znamením nelidské hrůzy a jež přežívá všechny věky a společnosti, a přetrvává i tehdy, když všechny velké metropole budou jen drolícími se ruinami pod návaly písku.
A tak to má být.