Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Existují dvě metody čtení knih – zjistit si něco o knize a teprve pak si ji přečíst, nebo přečíst si knihu a dodatečně si o ní nebo o autorovi něco vyhledat (neberu v úvahu knížky, které si stačí přečíst a posléze vyhodit a zapomenout, že byly někdy napsány). Každá má něco do sebe a každá rozvíjí jiný způsob interpretace. Rosemary má děťátko jsem si původně přečetla, aniž bych o této knížce cokoli věděla. Četla jsem ji jako psychologický román o citlivé ženě, která se chorobně bojí mateřství a ve které její ortodoxní náboženská výchova zanechala pocity viny z veškerého jejího počínání.
Hororové prvky obsažené v této knize jsem chápala jako jedny z dalších Rosemaryiných halucinací. Fobie a zjitřená představivost nadcházející rodičky by totiž mohly gradovat do té míry, že by zcela ztratila kontakt s vnější realitou a ovládly by ji subjektivní vize, na konci vystupňované do úplného šílenství ze smutku nad smrtí dítěte. Tento můj výklad by tedy znamenal, že postupně zmizela jakákoli interpunkce, oddělující obě dvě roviny – tu reálnou i tu odehrávající se v Rosemaryině mysli.
Mé interpretaci odpovídá i názor Jana Jaroše: "(…) Pro vyprávění je to klíčový okamžik, kdy Rosemary, ocitnuvší se na přepychové jachtě, velmi intenzivně vnímá silný erotický zážitek s někým či spíše s něčím, co se vymyká běžným pozemským zvyklostem. Výklady zlověstně oplodňující kopulace často sahaly po psychoanalytickém klíči: podle něho scéna odráží komplexy viny pramenící z upjaté a pokrytecké náboženské výchovy, která slastně prožívaný sex označovala za závažný hřích. A pozdější události, traumaticky prožívané těhotenství, lze podle něho vykládat jako důsledek patologického strachu před mateřstvím. Rosemary se postupně odkrývá jako bytost nepříliš vyzrálá a labilní, snadno přístupná k vzruchům i až chorobné představivosti." ¹
Levin napsal Rosemary z hrdinčina hlediska, vše nazírá jejíma očima, což by tedy mohlo podporovat i mou ideu o psychickém narušení, ale zároveň vypráví příběh třetí osoby, ne v první osobě jako její vlastní vyprávění. Tudy tedy cesta k vytyčení jediného výkladu nepovede. Ostatně se domnívám, že žádná ani neexistuje. Rosemary jsem četla několikrát a pokaždé jsem se zaměřovala na jinou možnost interpretace. Jako horor je velmi propracovaná a atmosféru tajemna Levin nevytváří jen tajemným prostředím, ale především psychologickým vykreslením postav, což je také hlavní důvod, proč nemůžeme Rosemary jednoznačně zařadit mezi horory – přece jen horor nepatří mezi žánry, které se dopodrobna zabírají duševním stavem svých postav.
"(…) u Rosemary čekající děťátko je citlivost hrdinky vystavena stálému tlaku prostředí a přistoupí-li k tomu i atmosféra tajemna, kterou Levin nenápadně buduje do expozice, využívaje žánrových prostředků (jistě nikoli neobvyklých či nových – viz satanské tradice v Rosemary) v celé jejich funkci a s důrazem na jejich účelnost, čtenář nabývá dojmu, že se mu před očima děje cosi tajemného, tragického. A také hluboce lidského, co v zobrazení těch osudů a údělů vyvolává ve čtenáři pocit jistoty, že nadpřirozenost příběhu je výsledkem hluboké analýzy psychiky, která je zpočátku značně labilní, ale později se v ní vytvoří trauma a neuróza." ²
Ať už v jakémkoli možném výkladu tohoto díla nesmím opomenout vliv náboženství na celý příběh. Jestliže přistoupím na hru a budu předpokládat, že Rosemary byla od počátku do konce myšlena jako horor, pak zůstanu fascinována jakýmsi novodobým "antimýtem", který Levin vytvořil. "Antimýtem" o zrození Spasitele, který tentokrát nepochází od Boha, ale od Satana. Levin zachoval celé základní schéma novozákonního příběhu, ale převedl ho pokud možno do opozita: lidské matce, která již není panna, se za souhlasu a pomoci jejího druha narodí v období letního slunovratu, tedy v době vůči narození Krista opačné, "roztomile" vyhlížející dítko se zlatavě žlutýma očima a maličkými růžky. Dokonce i formulace odpovídá biblickému vyprávění: "Jeho Otcem je Satan, který vystoupil z pekel a počal Syna ze smrtelné ženy." Kontrast Rosemary a Panny Marie Levin ještě umocnil obrazem, kdy se již těhotná, ale na kost vyhublá Rosemary s kruhy pod očima spatří ve skle vánočně vyzdobené výkladní skříně s jesličkami a s idylicky vypadající porcelánovou postavičkou Panny Marie s Jezulátkem v náručí. Náhodné není mimochodem ani Rosemaryino jméno, které je složeno ze dvou dalších jmen – Rose a Mary, což je česky právě Marie. Rose znamená růže nebo růžová, používá se ale i v přeneseném významu jako královna nebo bohyně. Složenina těchto dvou jmen by tedy mohla znamenat něco jako "Královna Marie", další odkaz na bibli.
V mém prvotním pocitu z knihy, tedy že vše "nereálné" se odehrává v Rosemaryině mysli, je tento obrácený biblický příběh součástí traumatu Rosemary, opět pramenící z její přísně katolické výchovy, které se svým následujícím životem postavila na vzdor, ale nedokázala stát dál.
Přestože Rosemary je "odpadlík od víry", stále si zachovává svůj hluboko zakořeněný žebříček katolických hodnot. Ačkoli během těhotenství ji sužují obrovské bolesti a v souvislosti s tím i pochybnosti o zdraví dítěte i sebe a o dopadu tohoto mateřství na svá plánovaná budoucí těhotenství, ani na chvíli ji nenapadne možnost potratu, dokonce se staví tvrdě proti regulaci porodnosti. Přes neustálé vnucování názorů okolních lidí si hluboce váží papeže a i když při jeho návštěvě New Yorku nejde na jeho kázání, sleduje ho alespoň v televizi. A během satanistického obřadu se ve stavu bezvědomí ocitá na lodi, kam smějí pouze katolíci. Bez mrknutí oka nechá svého protestantského manžela a ateistické přátele na břehu a připojí se ke katolické společnosti. Je ale pravda, že tuto "volbu" podstoupila už podruhé a poprvé, ve skutečném životě, zvítězil manžel.
Mnoho knih se zabývá vztahy mezi mladou a starší generací. Levin je neřeší, v Rosemary je ta "stará" generace zastoupena převážně zápornými postavami, kteří lpí svých tradicích a se kterými si ta "mladá", respektive Rosemary, nerozumí. Guyovo přátelství s Romanem je proto prezentováno jako něco nepřirozeného, něco, co má budit podezření. Guy se Rosemary snaží izolovat od přátel a vůbec od okolního světa a Rosemary svou poddajností nevědomky zabředává do depresí. Je dobrovolnou domácí putičkou maximálně oddanou svému muži, pro kterého se vzdala všeho, co měla – rodiny, práce a nakonec i přátel. Po pravdě řečeno se z části i sama od sebe odsuzuje do této role. Jediné aktivity, ve které ukazovala svou alespoň částečnou nezávislost na Guyovi, totiž kroužek modelování, se dobrovolně vzdávala, jen aby mohla sedět doma sama se svými depresemi. Proto překvapila Guye svou rozhodností ohledně večírku s přáteli, když už jí třeštila hlava ze svého okolí výhradně staršího šedesáti let.
Manželství Guye a Rosemary rozhodně není harmonické. Guy se Rosemary zdá být stále zamyšlený a duchem nepřítomný, protože si uvědomuje, zvláště po Hutchově "nehodě", jak hrůznou sílu a moc mají lidé, se kterými se zapletl. Má strach, sžírají ho výčitky svědomí a má strach, strach, strach. Rosemary oproti tomu chybuje tím, že Guye stále omlouvá a ve všem se mu podvoluje.
Většina kritiků, novinářů i všelijakých pisálků neúnavně omílá dokola, že Rosemary je "hluboká psychologická studie o prohlubující se mentální deprivaci mladé ženy, na niž doléhá tíživá atmosféra New Yorku." ³ Zřejmě jsem slepá a nechápavá, ale v celé knížce jsem nepostřehla sebemenší narážku na chlad ani na skličující atmosféru zmíněného velkoměsta, tento efekt má v celém rozsahu "na starosti" ponurý Bramford. Navíc Levin nezná prakticky nic jiného než New York, roku 1929 se zde narodil, vystudoval Newyorkskou univerzitu a prožil zde v podstatě celý život. Je svéprávný člověk, takže pokud by se v New Yorku cítil stísněně a vnímal negativně jeho atmosféru, jistě by se odstěhoval. Proto si nemyslím, že by "své" město prezentoval ve světle odhalujícím strach, depresi nebo jiné nepříznivé vlivy na lidskou psychiku.
"Jde-li o podobenství, pak je chmurné a drtivé. Je to obraz světa, v němž osudy jedinců mohou být manipulovány tajemnými a nepostižitelnými silami, z nichž marně hledají únik a východisko. Pak je to výkřik zoufalství a úzkosti nad civilizací, kde tyto síly mohou vegetovat a mařit – viz symbol dítěte – samotný život." ⁴

CITACE:

¹ Jan Jaroš: Strach ze satanistů, nebo z mateřství?, Filmové listy, leden 2004
² jh: Ira Levin po letech, Nové knihy č.27, 1989
³ toto konkrétně Zdeněk Volný: Nový rozměr horroru, Tvorba č.45, listopad 1977
⁴ Miloš Fiala, Film a doba č.3, 1969

LITERATURA:

Tomáš Pavlíček: Levin potřetí, Nové knihy č.39, 1994

jh: Ira Levin po letech, Nové knihy č.27, 1989

Zdeněk Volný: Nový rozměr horroru, Tvorba č.45, listopad 1977

H.D’Antonio, Stacey Lerma: Tales of a Dramatist, www.missjune.org/levin.htm

Emily Olinde, Georgia Piehler: Highlights of Class Discussion for Rosemary's Baby, www.missjune.org/rosemarysbaby.htm

Radoslav Nenadál: Tajemný příběh z dnešního New Yorku, Doslov Rosemary má děťátko, Odeon 1976

Miloš Fiala, Film a doba č.3, 1969

Andrzej Kolodyński: Schůzky s upírem, Čs. filmový ústav Praha, 1989

Jan Jaroš: Strach ze satanistů, nebo z mateřství?, Filmové listy, leden 2004

Ivan Adamovi a kolektiv: Encyklopedie fantastického filmu, Cinema, 1994

Alena Prokopová: Útěky Romana Polańského, Cinema č.7/2000

Čtenářský deník	-	Hoši z Brazílie, Hoši z Brazílie (2)
	-	Někdo se dívá
	-	Polib mne a zemřeš, Polib mne a zemřeš (2)
	-	Rosemary má děťátko, Rosemary má děťátko (2), Rosemary má děťátko (3), Rosemary má děťátko (4), Rosemary má děťátko (5)
	-	Rosemary má děťátko (výklad)
	-	Stepfordské paničky, Stepfordské paničky (2), Stepfordské paničky (3), Stepfordské paničky (4), Stepfordské paničky (5)

Čítanka	-	Hoši z Brazílie
	-	Někdo se dívá
	-	Polib mne a zemřeš
	-	Rosemary má děťátko