Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Knihu napsal Ivan Kraus, ilustroval Adolf Born a vydalo ji nakladatelství Academia v Praze roku 1998. Dílo má 400 stran.

ZAŘAZENÍ DÍLA:

Děj se odehrává nejdříve v České republice v polovině 20. století a potom v Německu na přelomu 20. a 21. století. Kniha je prozaická.

DĚJ:

Kniha se skládá ze čtyř děl, které Ivan Kraus již vydal.

To na tobě doschne
Jedná se o povídky z autorových mladých let. Všechny jsou psány s humorem. Popisuje klasické situace, ve kterých se on nebo jiní členové jeho rodiny ocitaly.
V této části je obsažen i příběh s názvem Na piano, který vypráví o tom, jak autorova maminka měla velice ráda hudbu a chtěla, aby její potomci uměli hrát na nějaký hudební nástroj. Vybrala si piano. Procesem učení a možná v některých případech i mučení prošlo postupně 5 jejich dětí. Většina z nich však měla problémy a nikdy se nedostala dále jak ke straně 48 v učebnici, ze které všechny hrály.

Prosím tě, neblázni
V této části už autor zestárl a oženil se. Popisuje tedy příhody, které se mu staly buď s jeho ženou nebo s jejich dcerou.
Zaujala a zároveň pobavila mne i povídka, která se jmenuje Testament. Rodinný přítel poradil rodině Krausových, aby pro všechny případy sepsali poslední vůli. Jaké problémy s tímto dokumentem však budou mít, toho se ani nenadáli. Každý, kdo se někdy setkal s úředními dokumenty nebo úředníky samotnými, jistě ví a zná, co je všechno potřeba zařídit. Avšak ani autor ani jeho žena neměli s tímto žádné zkušenosti. Koupili si tedy příručku Jak psát závěť, ale ani ta jim příliš nepomohla, spíše do všeho ještě více zamotali. Po všech těchto strastech se rozhodli, že vše raději ponechají osudu a testament se nakonec rozhodli nesepsat.

Číslo do nebe
Zde se Ivan Kraus opět vrací do svého dětství a seznamuje nás s dalšími příběhy z kruhu jeho rodiny. Mě se zalíbila povídka Klášterní ulice. V ní spisovatel popisuje, jaké problémy jeho rodičům činilo najít po válce v Praze byt. Jeho matka to vzala pod svou režii a nařídila vždy otci, do které fronty na byt si má stoupnout. Byl tu však problém, otec nesnášel fronty a tak se autorova maminka rozhodla, že to vyřeší malým podvodem. Na bytovém úřadě řekla, že je těhotná. Nakonec se zjistilo to, co ani matka netušila. Byla skutečně těhotná.

Rodinný sjezd
Zde se autor trošku odpoutal od humoru a nadsázky a napsal i smutnější příběhy. Ale vždy z nich vyplynulo něco pozitivního, čemu se mohl čtenář zasmát. Popisoval rodinné sjezdy, kdy se sešla vždy celá, nebo alespoň skoro celá rodina, která se před válkou rozprchla do všech koutů světa.

HLAVNÍ POSTAVY:

Ivan Kraus - ať už příběhy popisoval z pohledu chlapce nebo z pohledu manžela a otce, vždy problémy řešil s nadhledem a humorem, byl tolerantní, ale někdy měl dokonce sklon k hysterii.

FORMA DÍLA:

Publikace je rozčleněna do 4 svazků a v každém díle je několik příběhů, kterých je dohromady 82. Kniha je psána spisovným jazykem, nevyskytuje se v ní moc nespisovných výrazů. Je psána ich-formou.

CITÁT Z KNIHY (str. 24 - "Jak se bratr ztratil"):

"Musíme po chlapci pátrat!" řekl nějaký inženýr chemie, nasadiv si brýle proti slunci. Před hotel vyšlo několik hostů a inženýr jim hned vyprávěl, co se přihodilo. Nějaká paní přiběhla k matce a začala ji objímat. "Já si jen skočím vyměnit boty, hned jsem tady," řekla a běžela do hotelu. Pak jsme vyrazili. Po cestě se k nám přidal ještě nějaký pán, který tvrdil, že byl na houbách už od rána a že viděl ráno nějakého chlapce v lese. „Cože?“ vykřikla matka. „Jak ten kluk vypadal?“ ptal se otec. „Byl takovej malej…“začal ten pán s popisem. „Já myslím vlasy, jaké měl například vlasy?“ ptal se otec. Muž chvíli přemýšlel. „Černé nebo blond?“ ptal se otec. „Ano. Něco na ten způsob, pravil ten pán a matka zaúpěla a řekla, že to byl určitě náš Jan. Pak se ještě otec toho pána zeptal, kterým to bylo směrem, a ten člověk řekl, že to bylo k rybníku. Inženýr studoval chvíli kompas a pak řekl, že musíme jít buď jak buď na severovýchod. Asi po půl hodině se ten houbař zastavil a ptal se otce, zda je kluk opravdu v takovém nebezpečí, když šel s babičkou. „S jakou babičkou?“ ptala se matka. „No s tou, co šla s ním...“ vysvětloval muž. Pak se uvili dohadovali , až vyšlo najevo, že tomu chlapci, kterého muž ráno viděl v lese s nějakou babičkou, je deset nebo dvanáct let, a že to tedy nemůže být náš Jan.

VLASTNÍ NÁZOR:

Není to jediná kniha, kterou mám doma od tohoto autora. Už podle toho tedy můžete usoudit, že se mi knihy líbí. – jen by mne opravdu zajímalo, zda všechny příběhy, které ve svých knihách popisuje, jsou pravdivé a zda si je nijak nepřikrášluje.
Pokud čerpá jen ze svého života, pak tedy musím konstatovat, že má velice bohatý život, který mu však ne vždy zavidím. Ale většina problémů, kterými se v povídkách zabývá, je malicherných a ne zrovna životně důležitých, a věřím, že bez nich by byl život pro něj opravdu nudný. Z jeho knih jsem totiž poznala, že Ivan Kraus je člověk, který se nerad dlouho nudí, a který nezůstává dlouho u jedné činnosti.