Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

DOBA A MÍSTO DĚJE:

Po 1. světové válce, židovská vesnice Polana uprostřed Podkarpatské Rusi

DĚJ:

- jedná se o tři povídky

Zázrak s Julčou

Příběh začíná ve vesnickém krámku Salamona Fuxe. Místní lidé jsou chudí, a proto často kupují na dluh a také velmi rádi smlouvají, je to pro ně i pro obchodníka forma zábavy. Do krámku přijde chudý žid Bajnyš Zisovič. Chce čtyři kila mouky pro svých osm dětí, ale Salamonova dcera Sura mu nechce na dluh nic prodat. Bajnyš smlouvá a slibuje, ale nakonec odejde s prázdnou. Odchází nenápadně do kuchyně, kde zrovna paní Ester válí nudle. Prosí ji o kousek chleba a začne jí vyprávět historky. Nakonec mu Ester kus chleba ukrojí a on stále vypráví a nenápadně si chleba strká pod košili. Pak se jí ale svěří s tím, že chtěl koupit mouku na dluh a paní Ester se rozčílí. Bajnyš jde pryč. Zastaví se u kováře Srula Nachamkese a povídají si. Pak jde k jeho manželce kovářce, a prosí ji o ředkve a cibule. Kovářka mu nejprve nechce nic dát, brání zeleninu vlastním tělem, ale nakonec se smiluje a usmlouvají to na dvě ředkve a jednu cibuli. Bajnyš jde domů a přemýšlí o tom, že Bůh žádného žida nikdy nenechá zemřít. Vždy, když už to vypadá beznadějně, stane se nějaký zázrak... Když přišel domů, byla manžela rozzlobená, že nemá mouku, ale on ji utěšoval a dal dětem ředkve a cibuli. Děti to snědly, ale měly pořád hlad.
Druhý den v poledne se ale stal "zázrak". Na druhém konci vsi potkal Bajnyš dva turisty - pána s paní. Paní už byla unavená, kulhala a pán se ptal, má-li ve vesnici někdo koně. Bajnyš zalhal, že koně má Mordche Volf a že je k němu zavede. Hned vzal jejich tlumoky a oni šli za ním. Šli téměř tři čtvrtě hodiny a muž i žena už byli rozzlobení a hádali se; nejdříve nadávali Bajnyšovi a pak i sami sobě. Když je Bajnyš dovedl ke své chalupě, vešel dovnitř a řekl své ženě, aby za půjčení koně chtěla 25 korun. Žena Rojza to tedy udělala a Bajnyš vyvedl svou kobylku Julču - starou, špinavou herku s křivýma nohama. Když ji muž a žena viděli, byli nejdřív překvapení, ale pak se začali upřímně smát. Dali Bajnyšovi chleba pro jeho rodinu a navíc ještě deset korun. Paní si sedla na koně a Bajnyš je vedl do nejbližšího města. Cestou Bajnyš vypravoval různé historky a vymýšlel si jména kopců, na které se paní ptala. Celkem s nimi jezdil čtyři dny - a za každý dostal dvacet pět korun a navíc pět korun na jídlo.
A to byl zázrak, který udělal Hospodin, aby žid nezemřel hladem.

Hlavní postavy:
Bajnyš Zisovič - mazaný, vychytralý, má rád své děti a chce, aby se jim vedlo dobře.

Citát z knihy:
"...Zítřek! Zítřek, to je hlavní věc, Srule! Protože na dnešku už tuze nezáleží, toho jsme se dočkali, Pán Bůh nám jej dá už dožíti. Nemám mouku: nu, nemám; nemám dvě koruny: nu, nemám; nemám košík bramborů: nu, však já už do večera neumru. Ale zítřek! To je hlavní věc, Srule! Dobrý zítřek. A po novém zítřku vždy nový dobrý zítřek."

Úmysly Boží byly jasné. A jsou-li úmysly Boží jasné, je jasné vše. Pak už jest jen věcí člověka říditi se jimi a pracovat všemi silami o jejich uskutečnění. Pán je k němu posílá. Ale o podrobnosti provedení se Bůh nestará a také starati nemůže. Ty jsou již věcí člověka a na něm jest, přetvořiti svět kolem sebe tak, aby se v něm mohla Boží vůle vyplniti.

Dozajista: obchod není jen vydělávání peněz. Obchod je také zábava. A často zábava velmi vzrušující. Neboť při něm nejde o nic menšího než o to, znova a opět přetvářeti svět. Je omyl domnívati se, že svět jest to, čím se našim smyslům jeví, něčím cizím, něčím pevným, něčím na naší práci nezávislým. Nic podobného. Svět je to, co si z něho sami uděláme. A také chvíle je to, co si z ní uděláme. A také věci to jsou a také lidé.

Událost v mikve

Polanští muži se musí každý pátek před Šábesem podrobit očistné koupeli v místních lázních, které řídí lázeňský a kostelník - Mojše Kahan. Také ženy musí koupel absolvovat vždy čtrnáct dní po tom, co dostanou menstruaci. Během té doby jsou nečisté, to znamená, že se nesmí muže dotknout, dívat se na něj, příliš s ním mluvit a musí spát na odděleném lůžku.
K mužům jdoucím do lázní se připojil krejčí Pinches Jakubovič. Pinches chtěl vstoupit do mikve (lázně) jako první, ale zjistil, že voda klesla pod stavenou hranici, a proto je nečistá. Když se to dozvěděli ostatní, způsobilo to velký poprask. Bylo rozhodnuto, že někdo musí dojet pro rabína, ale než se na něčem domluvili, uběhlo několik dní.
Pinchesovi tato situace vyhovovala, protože kvůli ní nesměl plnit své manželské povinnosti vůči své manželce Braně. Ta sice byla samostatná a živila rodinu, ale k Pinchesovi se chovala docela ošklivě a hrubě a on se jí trochu bál.
Bajnyšovi Zisovičovi utekla kobylka Julča, a proto se ji vydal i se synem Chaimkem hledat. Našli ji na pasece v horách. Proto se do města pro rabína vypravil až v úterý. Měl ale nehodu a musel se vrátit. Rabína přivezl až ve středu. Ubytovali ho u Foxových a rabín si dal zavolat bédra (tj. Mojšeho).
Mikve vyčistili mlékem a rabína odvezl zpět do města Nusn Majerovič svým krásným koněm jménem Cikán.
Mojše počítal, jaká škoda mu vznikla, kolik bude muset komu uhradit a jak to usmlouvá a zaonačí. Najednou přiběhla k lázním Brana a chtěla se hned vykoupat a tím se "očistit". Mojšemu došlo, že nehodu v lázních zavinil Pinches, aby oddálil plnění svých manželských povinností...

Hlavní postavy:
Pinches Jakubovič - krejčí, žid. Vychytralý, mazaný, slabošský, zbabělý - bojí se své manželky.
Brana Jakubovičová - samostatná, pragmatická, přísná, hrubá, rázná, energická.

Citát z knihy:
Neboť nechtíce pochopiti, že tajemství leží na zcela jiné trati, než kudy jezdívá rozum, vzdalujeme se mu tím více, čím více je honíme po vyježděných kolejích, popohánějíce drezinu rozumu. Nejde o věc poznání. Jde o věc cítění. Ale my zaměňujeme tajemství s věcí pouze neznámou.

Činy, byť i rychlé a naléhavé, probíhají ve fantasii těch, kdož po nich vášnivě volají, přec jen nekonečně rychleji než ve skutečnosti, neboť duše nezná překážek, hmotný svět jich však má, žel až příliš mnoho.

O smutných očích Hany Karadžičové

Dědeček Hanele Šafarové, Abram Šafar, byl velmi bohatý obchodník a dařilo se mu. Patřily mu podíly na lesích, lom, mlýny a také pronajímal pozemky.
Po dlouhém přemlouvání půjčil jednou Heršovi Fuxovi z Polska 8 000,-, aby výhodně koupil kus lesa. Herš ho ale podvedl a místo pozemku koupil krám s krčmou. Tím odváděl Šafarovi zákazníky. Abrama to rozzlobilo, ale nic neudělal. Když ale jednou přišel Herš na modlitby v dražším a lepším talisu, než měl Šafar, Abram se velice rozčílil a vypověděl mu půjčku. Vznikla mezi nimi zášť a začali spor řešit před soudem. Procesy se táhly přes celou válku a nakonec je vyřešili až jejich synové - Josef Šafar a Salamon Fux.
Josef po celou válku pracoval jako soustružník v Budapešti. Když se vrátil zpět do Polany, předal mu jeho otec Abram hospodářství, i když na synovy obchodní kroky stále dohlížel. Radil mu a o důležitých věcech rozhodoval sám. Po válce bylo zakázáno obchodovat s tabákem, ale Josef to nedodržel. Bohužel se na to přišlo, a tak ho vojáci vedli na velitelství. Josef je ale podplatil patnácti tisíci. Vzal je k sobě domů a opil je. Důstojník najednou zahlédl Josefovu malou dcerku Etelku a toužil ji vidět. Matka to nechtěla dovolit, a tak se vojáci rozzlobili. Etelka utekla z místnosti, kde byla schovaná, a když se vojákům nepovedlo ji chytit, aspoň ve vzteku vydrancovali celou krčmu. Tatínek je pak uklidnil, dal jim další alkohol a oni nakonec usnuli. Když se Hanele (Josefova mladší dcera) vracela domů, uviděla svého dědečka, jak jednoho z vojáků pomočil a pronesl nad ním kletbu. Toto ponížení židé považují za nejhorší trest. Člověk který je takto "zneuctěn", pro ně přestává být člověkem...

Češi vydali vyhlášku, že se smí obchodovat jen s československými korunami. Stanovili kurz pro výměnu 100:100, tedy za sto maďarských korun sto československých. Josef nevěděl, jestli má peníze vyměnit, nebo čekat, že zemi opět ovládnou Maďaři. Dědeček mu radil, aby nakoupil pozemky a movité věci a vyměnil polovinu peněz. Josefova manželka ale nechtěla o polovinu peněz přijít a od výměny ho zrazovala.
Salamonovi se dařilo, měl významné styky, a proto věděl, co dělat. Šafarovi s Fuxovými kvůli sporům nemluvili, ale Josef od něj potřeboval zjistit, jak se má zachovat - zda peníze měnit, či ne.
V Salavě, v bytě Efraima Weisse se konala důvěrná schůze, na kterou byl pozván finančník z Budapešti - Mór Rosenfeld. Na setkání se sešlo mnoho lidí, a Josef se zde rozhodl, že peníze nevymění. Salamon také prohlašoval, že měnit nebude, ale ve skutečnosti všechny peníze směnil.
Češi postupně snižovali kurz, až nakonec za maďarské peníze nedávali nic, takže rodina Šafarových velice zchudla. Měli teď doma spoustu peněz, které ale neměly žádnou hodnotu.
Léta plynula a dědeček zemřel. Josef prodal 2 mlýny, aby měl na věno pro svou dceru Etel, kterou provdal do Košic. Později prohrál tři procesy s Fuxovými, takže musel prodat další mlýn a pozemky, aby mohl zaplatit soudní výlohy.
Druhou dceru Bálinku provdal do Mukačeva. Aby jí měl na věno, prodal další pozemky a zadlužil se.
Potom prohrál poslední, nejvýznamnější proces s Fuxovými.
Etel na sebe dala přepsat aspoň zadlužený dům, aby rodinu uchránila od exekutorů.
Na věno pro Hanele už nezbylo nic. Musela se starat o domácnost a každý den pásla krávu. Do Hanele se zamiloval Šlojme Kaců, ale matka jejich vztahů nepřála, protože Šlojmeho otec jezdil do Prahy žebrat.
Ševci Lejbu Abrahamovičovi onemocněl bratr, proto jel Lejb pracovat za něj. Pracoval pro Zeliga Volfa. Volfův syn Herš studoval gymnázium a vyprávěl Lejbovi nové názory na svět. Když se Lejb v srpnu vrátil do Polany, začal lidem vyprávět, co nového se dozvěděl. Ostatním byl ale většinou pro smích. Lejb byl novými myšlenkami úplně posedlý. Chodil každou neděli za Heršem do Čereniny, aby si s ním mohl povídat.
Postupně začali za Lejbem chodit besedovat lidé z Polany.
Herš se rozhodl, že do Polany přijede se svými přáteli a seznámí místní se sionismem, což je židovské nacionalistické hnutí podporující samostatný židovský stát... Příslušníci tohoto hnutí také protestovali proti nadměrnému bohatství některých lidí. Na besedu přišlo hodně posluchačů a názory většinu zaujaly, mezi jinými i Hanele.
Salamon cítil nebezpečí, přemýšlel, co dělat. Navrhoval okresnímu náčelníkovi zatknout Abrahamoviče, ale to neprošlo. Rabín Salamon mu doporučil, aby jeho dcera Sura založila v Polaně mizrachi, tj. náboženskou skupinu, která měla oslabovat vliv sionismu.
Abrahamovič a jeho nejbližší dostali od Salamona upomínku k zaplacení svých dluhů. Pomstili se mu tím, že v noci rozbili okna jeho krámu, zničili mu záhony se zeleninou a do studny nalili petrolej.
Hnutí kolem Abrahamoviče - chaluka - fungovalo dál a otec nakonec Hanele dovolil, aby se stala jeho členkou - chaluckou. Tajemníkem této organizace byl Šlojme.
V Ostravě se zakládala nová hachšara, která členům slibovala snadnou cestu do Palestiny, vysněné země všech Židů. Polanští měli jmenovat dva členy.
Hanele se tam toužila dostat. Otec s matkou jí to nakonec povolili, ale pod podmínkou, že nesmí jít se Šlojmem. Sdružení čekalo na dopis z Prahy z ústředí. V dopise byly uvedeny požadavky na členy hachšary a v dopise byli polanští také upomínáni, aby zaplatili členské poplatky. Na schůzi byla Hanele schválena jako vyhovující a odešla tedy do Ostravy.
Byla ráda, že je pryč z nudné a prázdné Polany, a také že se "zbavila" Šlojmeho, který jí nepříjemně vyčítal, že si ho nechce vzít.
Členové sdružení (hachšary) ve dne pracovali a večer a v neděli měli buď vyučování nebo schůze. Hanele pracovala u firmy Roubiček & Löbl - přišívala popruhy k batohům. Zde ji křesťanské dívky začaly říkat Hano.
Jednou cestou z práce na oběd se seznámila s židem Ivo Karadžičem. Pozval ji na oběd a začali se přátelit. Po jeho vlivem odešla z továrny a začala pracovat v redakci „Volného myslitele“. Také se přestěhovala do nájemního pokoje. Z „kedmy“ ji vyloučili, stejně jako celou vesnici Polanu, protože neplatili příspěvky.
Hanele byla z nového prostředí zmatená. Viděla židy, kteří se ve městě chovali jinak, než byla zvyklá z Polany. Začala o víře pochybovat. Ivo jí řekl, že židé jsou si s křesťany rovni.
Vodil ji do kina, do divadel a do kaváren. Jednou ji vzal s sebou autem do Prahy a šli spolu do Národního divadla na Carmen. Později ji v hotelu požádal o ruku a svěřil se jí, že už není žid!
Hana se vrátila do Ostravy a Ivo jí z Prahy posílal dopisy. Když se také vrátil, představil ji své mamince.
Ivova matka jí o o svém synovi vyprávěla. Vystudoval obchodní akademii a jeho skutečné jméno bylo Izák Kohn. Potom se ale dal překřtít na Iva Karadžiče. A ještě později z katolické církve vystoupil a dal se k "volným myslitelům". Matka se sňatkem Hany a Iva souhlasila, ale za podmínky, že se Hana vzdá své židovské víry.
Příští týden se Hana s Ivem vypravili na obchodní cestu a rozhodli se zastavit v Polaně. Když se přiblížili k vesnici, najali si sáně, aby se tam vůbec dostali, protože cesty byly zapadané sněhem.
Přišli k Haniným rodičům a matce i otci se Ivo velmi líbil. Hana se ale bála, co se stane, až se rodiče dozví, že Ivo není žid.
Když Ivo s Josefem Šafarem osaměl, řekl mu pravdu. Josef řekl, že mu Hanele dá, jen pokud se vrátí ke své víře. To ale Ivo odmítl. Josef Ivovi řekl, ať se ubytuje o Fuxů a Hanu mezitím odvedl někam pryč.
Ivo ji chtěl najít. Od kočího Andrije Dvujlha se dozvěděl, že Hana je pořád v domě. Najal proto několik Rusínů a stavení obklíčil, aby rodiče Hanu nemohli nikam odvést.
Druhý den se vesnicí nesla zpráva, že Hanele si chtěla vzít bezvěrce. Lidé byli šokováni.
Ivo šel do Šafarova domu a chtěl mluvit se Šafarem. Uvnitř už se shromáždilo jedenáct členů židovské obce a přemlouvali ho, aby se vrátil ke své víře. On to ale odmítl. Na dvoře se mezitím sešli rozzlobení lidé a uráželi ho. Ivo je chtěl zastrašit výstřelem z pistole, ale ani to nepomohlo. Situaci vyřešili až četníci, kteří dav rozehnali. Ivo si Hanele nakonec odvedl s sebou. Rodiče pro ni plakali, jako kdyby zemřela, protože opustila svou víru. A i celá židovská obec se modlila za její duši.
Do Haniných očí vstoupil zvláštní smutek, který pramenil z toho, že opustila svou víru...

Hlavní postavy:
Josef Šafar - nepříliš schopný obchodník, slabý, nerozhodný, věrný své víře
Hanele - milá, citlivá, zmatená, není si jistá, co je správné a čemu má věřit.
Ivo Karadžič - vysoký, hezký, s milýma očima a pěkným úsměvem; veselý, plný naděje a života, statečný
obyvatelé Polany - oddaní své víře, věří v "bludy", těžko akceptují nějaký nový názor. Také jsou dost lakomí a rádi smlouvají.

Citát z knihy:
... "Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli: Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši."

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Autor popisuje život židů na Podkarpatské Rusi po první světové válce, jejich názory, myšlenky, zvyky a také jejich sociální situaci.

VLASTNÍ NÁZOR:

Tato kniha mě moc nebavila. Myslím, že její děj není příliš zajímavý, důležitější jsou v ní popisy židovských zvyků a způsobů a jejich života. První povídka byla krátká a celkem vtipná, přečetl jsem ji za chvilku. Druhá už se mi líbila méně, a když jsem četl třetí, přál jsem si, abych už ji měl co nejdřív přečtenou, protože mě její závěr opravdu nudil. Pořád jsem čekal, že se něco dramatického stane, ale bohužel pro mě se příběh nijak zajímavě nevyvinul. Líbila se mi ta část, kdy byla Hana ve městě, ale popisy z Polany mi přišly strašně dlouhé a nudné, zbytečně děj prodlužovaly. Nevím, sám od sebe bych si tuto knihu určitě nepřečetl a rozhodně bych ji nikomu nedoporučil.
Zaujaly mě popisy některých židovských zvyků a tradic.
Děsí mě ale náboženský fanatismus, který se vyskytuje u některých židů v této knize. S lidmi, kteří nejsou schopni akceptovat jiný názor a souhlasí jen s tím, co jim říká jejich víra, se nedá rozumně jednat, ani se na ničem dohodnout, vedou si pořád svou a nedají si vymluvit, že třeba nemají pravdu.
Určitě je dobré, když člověk v něco věří, ale neměl by se stát fanatikem a říkat, že jen jeho víra je ta jediná a správná.