Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Příběh Olbrachtova románu nás zavádí na Podkarpatskou Rus. Dnes bychom nejspíše řekli, že tam lišky dávají dobrou noc. Pravda, život je tam do jisté míry necivilizovaný, což mu dává neopakovatelný ráz a půvab, s nímž však přicházejí každodenní obtíže, nad nimiž visí jako černý mrak zásadní otázka: Budu mít zítra co jíst? Budu moci své děti v zimě teple obléknout, aby nezmrzly? Bude dostatečná úroda? Do této zoufalé situace vstupuje válka a muži, místo aby se starali o svá políčka a své louky, bojují proti nepříteli daleko od domova. Ženy si nakonec zvyknou na život bez svých manželů a synů, ale strádají čím dál tím více. Když se muži vrátí z války domů, akorát jim přidělají další starosti, přibudou hladové hrky a vůbec jsou ve vísce jménem Koločava najednou trochu navíc.
Z války se také vrací Nikola Šuhaj. Během ní se svým kamarádem Němcem dezertoval od vojenského pluku. Na nějaký čas našli útočiště u staré čarodějnice, která měla dvě dcery, Vasju a Jevku, s nimiž je hodlala oženit. Dívky však byly ošklivé a Šuhajovi s Němcem se pranic nechtělo do svatby, zvlášť když na ně doma čekaly jejich milé. Aby si pojistila, že ve válce, kam se rozhodli vrátit, nepřijdou o život, dala jim čarodějnice vypít lektvar, který zaručoval, že je nezasáhne žádná kulka. Život ve vojsku byl k zešílení a kamarád chtěl po Nikolovi, aby ho zatřelil, což se mu samozřejmě nemohlo povést. Zběhli tedy znovu, nyní každý svou cestou. Nikola se musel ukrývat v lesích před četníky. V této době vzniká pověst o kouzelné větvičce, která ho chrání před střelami. Po skončení války se oženil s Eržikou, svou milou z Koločavy, ale za čas ho nuzné poměry ve vsi vyhnaly zpátky do hor.
Vraťme se zpět k mužům, kteří se vrátili zpátky domů. Nemohou snést panující poměry, a tak se sjednotí, vyrabují místní notářství a židovské krámky, sesadí starostu. Po několika dnech je však do vsi posláno četnictvo, aby zjednalo pořádek a donutilo lidi k poslušnosti. V této chvíli se Nikola Šuhaj stává loupežníkem, zbojníkem, jenž bohatým bere a chudým dává. Spolu s přáteli přepadá vozy plné zboží, útočí na bohaté Židy a oficíry, aby pak jejich ukradený majetek mohl rozdat těm, kteří to potřebují. Nikolovo řádění, jímž si získal slávu a respekt široko daleko, však moc netěší četníky. Snaží se zbojníka chytit a připravit o život, ale díky lektvaru staré čarodejnice se jim ho nikdy nepodaří zastřelit. Mimoto má podporu prostého obyvatelstva, které spíš zapře, že u nich Šuhaj přespal, než aby ho udalo četníkům. Lidé vědí, že s Nikolou by ztratili často své jediné příjmy - peníze, které jim loupežník občas přinesl.
Četnictvo se snaží seč může. V Koločavě se střídají různé hodnosti a různí lidé, ale bez úspěchu. Místo zbojníka umírají muži zákona. Nakonec to nejsou oni, ale Šuhajovi kamarádi z dřívějších dob, kteří ho připraví o život ránou sekerou do hlavy.
Příběhem se prolíná milostný vztah Nikoly a Eržiky, dále se můžeme dozvědět o poměrech, které panují na Podkarpatské Rusi i o tom, jak si Rusíny přehazují různé státy jako horký brambor. Ve vyprávění také nechybí popisy strhující karpatské přírody, z nichž se čtenáři tají dech, ani pocity, jaké Nikola zažívá, když chodí po horách a vidí svět kolem sebe - divoký, nespoutaný, krásný a jedinečný, žijící si svým životem a jen velmi těžko podrobitelný. Vidíme mentalitu tamějších lidí, jak se střetává s cizinci.
Příběh Nikoly Šuhaje je sice smyšlěný, avšak autor ho založil na pověsti, jež v těchto krajích skutečně kolovala. Mimo to byli na Podkarpatské Rusi také pronásledováni zbojníci, velice podobní našemu loupežníkovi.

To je konec vypravování o Nikolu Šuhajovi loupežníku.
Leč bychom se snad chtěli vrátiti až k počátku tohoto příběhu: ke kolibě nad Holatýnem. A vzpomenouti toho, že si Šuhajovo nitro bylo vždy vědomo jednoty s těmito horami zde, s jejich lesy a bystřinami, s jejich medvědy, stády a lidmi, s mraky a blýskavicemi, se vším, od zrna konopí, které zaséváme, až po smutnou píseň sopilky a po myšlenku, s níž uléháme na lože. A že se nemýlilo, říkajíc: Nezemru. Nikola Šuhaj žije. Žije věčně v těchto horách a s nimi. Bude žíti. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši nábožensští pradědové, a spokojme se prostým slovem: dlouho. A tak mělo Nikolovo mluvící nitro stejně pravdy jako holatýnští pastevci, kteří, majíce na mysli jen život osobní, musili proroctví o nezranitelnosti zúžiti v nezranitelnost kulí a ponechati tak mezeru, kudy by mohl proklouznouti čert lidské smrtelnosti.