Svatý Xaverius je román z cyklu tzv. romanet. Romaneto je malý román, zabývající se nějakou nadpřirozenou nebo tajemnou věcí, která v závěru bývá vysvětlena nějakým přirozeným jevem. Právě takové to tajemno mne na knize velmi zaujalo.
Co se týče samotného Xaveria, připadá mi trochu jako takový detektiv, jenž se chce dopátrat k cestě k pokladu. Kniha je prostoupena otázkami, které si Xaverius pokládá a na které si také sám odpovídá. Pohled do jeho mysli nám pomalu po každé otázce a odpovědi odkrývá více informací a s tím spojenou cestu k pokladu. Co mi na tomto malinko vadilo je to, že když si Xaverius položil nějakou otázku, někdy na ni jeho odpověď byla příliš zdlouhavá, zabýval se někdy podle mého názoru zbytečnými maličkostmi, kvůli kterým se do textu může čtenář snadno zamotat. To určitě podporovala i dlouhá souvětí, jež při takovém výkladu používal. Poměrně často jsem kvůli tomu textu nerozuměla a musela jsem se vracet a nějaké odstavce číst znovu.
Určitě realistickým znakem je zde to, že rozum triumfuje nad náboženskou vírou. Sám Xaverius v knize popisuje, kdy se dostal do stavu, že pochyboval v Boha a pokládal za rezultující přírodní sílu. Snažil se vše dokázat nějakým vědeckým poznatkem. To můžeme pozorovat i na tom, že jeho matka a babička chtěly odhalit tajemství obrazu tím, že k němu chodily, dívaly se na něj a modlily se u něj. To Xaverius ne, obraz pečlivě zkoumal, přeměřoval a byl jako u vytržení, když nalezl knihu, kde byl vysvětlen způsob jak měřit křivku přímkou.
V obsahu jsem se nezmínila o dopise, jenž Xaverius našel - psal ho Balko svému příteli. Balko píše, že začal více přemýšlet a došel k názoru, že celý svět je zkažený, opovrhuje zásluhami, nadáním, duchem a ctnostmi, a to jen proto, že lidé málo přemýšlí a předávají si z generace na generaci to samé. Lidstvo proto nepostupuje vpřed. Tak došel k názoru, že se neměl stát malířem, nýbrž vědcem. Jenže mu doba nebyla pro vědu nakloněna. Myslím, že je to jakási autorova kritika tehdejší doby, kdy se lidé zabývali sami sebou a nedělali nic pro celý svět. Věci brali takové, jaké jsou a nesnažili se nic zkoumat, proto se věda logicky nemohla rozvíjet.
K realistickému popisu patří také popisy. Řekla bych, že zde popisy nejsou až tak časté jako třeba u Němcové. Arbes popisoval především obraz Umírajícího sv. Xaveria, a to hodně do detailů. Pak jsem si všimla, že velmi často popisoval, jak nějaké světlo, měsíční či sluneční svit, dopadá na různé předměty, jak hraje barvami a stíny. Tyto popisy mě tedy vůbec nezaujaly. Autor popisoval i některé části Prahy, zejména - a to do detailů - onu cestu k pokladu.
Autor je v knize vtělen do samotného vypravěče, tedy hlavního hrdiny (psáno ich-formou). Z popisů se dozvídáme vypravěčovy pocity při různých situacích (jako např. zavření v chrámu sv. Mikuláše).
Řekla bych, že tímto dílem chce autor trochu poukázat na zapomenuté české malířství. Samozřejmě je si vědom toho, že ne všechny obrazu jsou světového formátu, ale alespoň část z nich určitě ano. Domnívám se, že tato myšlenka je zakotveno v tom, že v knize se hlavní hrdina s přítelem z Vídně snaží vydat nejkrásnější a nejznámější české obrazy v barvotisku, aby se ukázaly celému světu.
Xaverius měl v knize poměrně časté a dlouhé monology, které byly občas přerušeny jen krátkou větičkou. Z těchto monologů se dozvídáme, do jakých stavů se mladík dostával v průběhu studia obrazu. Střídavě propadal šílenství a touze po objevení pokladu. Velmi často měnil nálady, byl to takový trochu blázen. Chvíli se mi zdálo, že se v době uvěznění tak nějak zklidnil. Vše, co považoval za nadpřirozené, vysvětlil reálnou úvahou, vědeckými poznatky, ale i selským rozumem. Na druhou stranu sám přiznal, že kdyby byl z vězení venku, snažil by se dále o objevení tajemství obrazu.
Na knize na mne velmi zapůsobil konec, kdy se oba přátelé setkali ve vězení a vyprávěli si, co se komu přihodilo. Dojem na mne udělal otevřený konec. Autor vlastně nechal tajemství obrazu neobjeveno. Naskytují se nám různé otázky, odpovědi, různé úvahy. Je zde také myšlenka, kterou Xaverius nějaký čas bral také v úvahu, že slova, která Balko zplodil těsně před svou smrtí, byla pouhým bludem, pouhým předsmrtným šílenstvím.
Ráda bych sem dala malinkou zmínku a smrti Xaveriuse. Tak nějak mysticky na mě působilo už to, že vypadal stejně jako světec na obrazu, pak k tomu přibylo stejné jméno, ale nejvíc na mě zapůsobila totožná poloha, totožný výraz umírajícího Xaveria ve věznici s Umírajícím sv. Xaveriem na obraze v mikulášském chrámě. Všechno toto dle mého názoru poskytuje čtenáři mnoho otázek - zkrátka otevřený konec...
