Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Próza Zapomenuté světlo vyšla roku 1934. V tomto období prožívá Deml hlubokou osobní i uměleckou krizi. Umírají lidé, kteří mu byli blízcí (O.Březina, Pavla Kytlicová), končí rozporuplný citový vztah ke Kateřině Sweerts-Sporckové. Její strohé odmítnutí mu bere veškerou naději, uvádí jej v zoufalství a osamění. Autorovo nitro je drásáno i jinou skutečností: konfliktem mezi básníkovou smyslností a jeho kněžstvím. Odmítal přijmout asketickou podstatu kněžského života (celibát), toužil po lásce tělesné. Z rozepře mezi duchem a smysly obviňoval samotného Boha, své utrpení nikdy nepřijímal s pokorou, spíše v něm vyvolávalo pocit vzpoury (proto neustálé problémy s církví).

Zapomenuté světlo se váže k rodnému Tasovu. Je koncipováno jako odpověď na dopis velkomeziříčského spisovatele Bohumila M. Ptáčka, jenž se Demlovi omlouvá za nepochopení jeho díla. Teprve autorova rozhlasová relace, kde hovořil na téma "Život, jak jej vidím", mu otevřela oči.
Deml pak v tomto "dopise" hovoří o různých osobnostech, které ovlivnily nebo doposud ovlivňují jeho život. Vzpomíná na Pavlu Kytlicovou, O.Březinu, s nenávistí a hořkostí vyslovuje jména Dr. Miloslava Novotného, bibliotékáře království českého, Arne Nováka, F.X.Šaldy a dalších. Nemůže jim odpustit kritiku svého díla a života.

Celou knihou prolínají epizody z posledních chvil umírající selky Zezulové, Demlovy bývalé lásky, kterou autor chodil navštěvovat. Dále zde najdeme citace z Bible a jejich konfrontaci s autorovým životem (příběhy Maří Magdalény a Ježíše). Básník se cítí proklet českým i německým národem (měl i německé předky), je odmrštěn milovanou ženou a potupen kolegy i čtenáři. Nesnesitelně trpí, všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, bloudí po světě jako člověk, jehož údělem se stala marnost a zbytečnost, tak jak je zbytečné světlo lampy za bílého dne ("Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout.").

Český text je místy proložen pasážemi v jazyce německém, latinském a francouzském. Často zde nacházíme vulgarismy.

Většina nákladu Zapomenutého světla v roce 1934 byla zkonfiskována. Deml směl knihu distribuovat teprve poté, když zcenzurovaná místa v textu začernil. Veřejnost dílo nesmírně pobouřilo a jen nemnoho čtenářů a literárních kritiků postřehlo jeho uměleckou hodnotu. V čem byla pohoršlivá odvážnost a zároveň umělecká významnost Zapomenutého světla? Především v totální upřímnosti, s níž básník vypovídal o své bolesti a zoufalství. Dr. Bedřich Fučík, přední literární znalec, nazval Demlovo Zapomenuté světlo jednou ze dvou nejtragičtějších českých knih.