Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• též Dvéře jazyků odevřené (např. Paseka, 2003)
• latinsky Janua linguarum reserata či Janua lingvarum reserata
• učebnice vydána roku 1631 v latině, 1633 v češtině
• podtitul učebnice: Krátký a snadný způsob kteréhokoli jazyka, spolu i se začátky všech umění svobodných, pochopení: v kterémž pod stem titulů v tisíci průpovědech všecka slova celého jazyka obsažena jsou

Brána jazyků otevřená vyšla tiskem poprvé počátkem 30. let 17. století. Je obdobou mnohem slavnější verze latinské, jež nesla název Janua lingvarum reserata; ta vznikla v souvislosti s Komenského snahami o zpřístupnění výuky jazyků. Nabízí základní slovní zásobu shrnutou do tisícovky vět, tematicky roztříděných do skupin, které mají zprostředkovat obraz světa, jenž nás obklopuje. Pojmout svět do všepokrývajícího jazyka je vášeň vlastní 16. až 18. století, od počátků křesťanské kabaly k Leibnizovi, a Komenského práce tu naplno vstupuje do soudobého kulturního a intelektuálního kontextu. Dnešnímu čtenáři umožní četba Brány poznat svět, jak jej prožívali naši předkové před čtyřmi sty lety, a zároveň mu poskytne příležitost - jak praví Komenský -, "aby jazyk svuj všecken pospolu viděl".

VLASTNÍ NÁZOR:

Upřímně, pro svůj čtenářský deník jsem si vybrala špatnou knihu. Není zde žádný příběh, takže ani nemám moc o čem psát. Po opětovném otevření knížky jsem však zjistila, že obsahuje celkem hodně chytrých věcí. Některým jsem sice plně neporozuměla, ať už z hlediska filozofického nebo z hlediska historické lingvistiky, přesto se mi ale většina přečtených (a pochopených) pasáží moc líbila a přišla mi poučná, plná přirovnání nebo metafor. Ty však čtení nijak neulehčují...

OBSAH VYBRANÝCH KAPITOL:

Kapitola XCI. - O trpělivosti
J.A.Komenský popisuje marnost oplakávání něčeho, co nelze změnit. Také to, že trpělivý člověk nepláče, nekvílí a nenaříká, ale lká, slzí a úpí. Trpělivý člověk je ten, který se nemstí, nestaví se proti někomu z pouhého obvinění, dokáže zadržet hněv, odpustit, prominout vinu. Netrpělivý člověk je naopak vzteklý, plný zloby, "zlořečí". Popisuje zde člověka, který se rozzlobí tak, až ztrácí moc nad sebou samým; jak tichá, klidná a dobrotivá duše je spanilá. Nakonec je zde otázka, zdali není přísnost, lítost a ukrutnost také "zšelmilá".

Kapitola XCII. - O stálosti
Zde se popisuje, že si člověk má stát za svým názorem a nemáme být lehkovážní. Ale také to, že to jsou dvě různé věci být stálým a neústupným; že je lepší být povolný než vzpurný. Potom se píše o "ztužení" mysli, dokud si sami neprorazíme překážky.

Kapitola XCIV. - O upřímnosti
Tady píše o tom, jak důležité je být k přátelům otevřený, jednat bez podvodu a lsti; o tom, že věrnému člověku také máme být věrní, neškodit mu lží a pokud se děje něco za jeho zády, včas mu o tom říct. Také o tom, že pokud člověk říká něco chytrého, máme být povolní, když něco neužitečného, nemáme tím pohrdat. Upozorňuje na důležitost prosazení svého názoru nebo pravdivých věcí, nebo na to, že i k neznámým se máme chovat upřímně, aby si nemysleli, že na ně chystáme něco špatného.