Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Host v Brně roku 2010 (1. vydání). Počet stran: 183. ISBN: 978-80-7294-379-1.

O KNIZE:

Jde o poslední knihu Jana Balabána. Podle autora ediční poznámky Petra Hrušky na ní pracoval poslední 3 roky svého života a rukopis k posouzení mu odevzdal těsně před svou smrtí. Podle recenzentů a přátel autora nese silně autobiografické prvky, nejvíce v postavě Emila Nedomy. Jan Balabán zemřel v dubnu roku 2010 v Ostravě ve věku 49 let. Kniha byla oceněna cenou Magnesia Litera - Kniha roku 2011.

Próza Jana Balabána zobrazuje jako hlavní motiv proces umírání, smrt. Vyznění knihy je melancholické, temné, dalo by se vyjádřit poznáním, že umírání začíná momentem narození. Hrdinové románu pociťují existenciální úzkost z nejistoty samotného bytí. Jejich příběhy se prolínají a mísí se sny i představami a někdy je obtížné nalézt mezi nimi hranici. Není to totiž důležité. Hlavní je pocit, jenž při čtení Balabánových vět zákonitě získáváte. Dospělí hrdinové s bohatými životními zkušenostmi nostalgicky, nikoliv však rezignovaně, hodnotí svou přítomnost ve světě, do něhož byli vrženi. Měřítkem hodnoty jejich vlastního života je smrt, kterou berou na vědomí především v momentě loučení se s nevyléčitelně nemocným otcem.

Táta, hlavní postava knihy, se v textu vyskytuje v podstatě jen jako vzpomínka. Doktor Nedoma svůj život obětoval péči o druhé, byl autoritou uznávanou jak v oboru, tak v rodině. Protože prostředků na léčbu cukrovky a dialýzu nebylo za minulého režimu dost, museli lékaři posoudit možnosti pacienta a vytvořit seznam "perspektivních", kterým se dostalo potřebné péče, zatímco ostatní pacienti byli léčeni "konzervativní metodou", většinou však bezúspěšně.
Sama Katka Nedomová, dcera doktora Nedomy, diabetička, byla jako dítě v ohrožení života a podstoupila transplantaci ledviny. Nyní se stejně jako ostatní členové rodiny musí vyrovnávat nejen se smrtí otce, ale také s obviněními Petra Wolfa, někdejšího nejlepšího přítele táty, fanaticky přísného věřícího a osudem zahořklého člověka, který špiní jméno doktora Nedomy obviněním, že za komunismu manipuloval s pořadím pacientů a jiného přítele tak odsoudil k brzké smrti kvůli neposkytnutím potřebné lékařské péče. Obesílá všechny členy rodiny nenávistnými dopisy.

Nejmladší Nedomův syn Emil se jej jako jediný pokusí vyhledat, aby nalezl zašlý byt zbytečného člověka, osamoceného a ubohého starce, spícího mezi starými a nepotřebnými věcmi. Jako by jeho nenávistné osočování představovalo boj o vlastní existenci - snaha jakýmkoliv způsobem ukázat, že vůbec ještě žije, že o sobě dá vědět, třebaže na základě neprokázané domněnky pošlape pověst bývalého, nyní navíc zesnulého přítele. Emil nemá sílu tohoto opuštěného člověka inzultovat.

Nejstarším sourozencem je Hans. Také jeho život je velmi osamělý. Je umělec, malíř, zápas se světem je pro něj současně zápasem se sebou samým. Ani přítomnost ženy Evy, ani rodinná sounáležitost ho tohoto pocitu vykořenění a opuštěnosti nedokážou zbavit: "V Janově evangeliu, i když já náboženství beru jen eticky, se praví: V něm byl život a život byl světlo lidí. A mně se to teď obrací. V něm byla smrt a smrt byla tma lidí. V tobě, táto, byla smrt. To, co jsem tam viděl, to byla nepřítomnost života. Ale ty už jsi tam nebyl. Takže to, co jsem tam viděl, nebyla tvoje tma, protože ty jsi byl dávno pryč. To byla moje tma. To byla moje smrt, která mě čeká." (str. 98) Tak přemýšlí Hans o nepřítomnosti bytosti, na kterou byl zvyklý, která mu dala život, která jej předurčila.

Také maminka sourozenců, Marta, se vyrovnává s nepřítomností manžela po svém, téměř fyzicky ji pociťuje každou noc v poloprázdné manželské posteli: "...Jakoby naopak jsoucí Marta ustupovala nejsoucímu Janovi. Jeho prázdná polovina se šířila do její. Neodešel jen on, ale do nicoty postupně odcházelo všechno, co spolu měli." (str. 15)

Nabízí se dokonce "pohled zvenčí" - Emilova druhá žena Jenovéfa, "Jenny", uvažuje o té prapodivné rodinné diskusi o vině a nevině mrtvého. "Studovals marxismus-leninismu? Držels hubu? K volbáms chodil?..." (viz str. 133)
Jenny ty "sebetrýznivé a samolibé" reflexe nad nepřítomným problémem dráždí. Řeší přítomný problém v podobě své sestry, narkomanky Johany. Bezmocná vůči její svévoli, jejíž naléhavost umocní očekávání nového života - jak je možné nechat o životě a smrti nenarozeného dítěte rozhodovat někoho tak nezodpovědného? Jenny ale nemá sílu ani možnost Johanino rozhodnutí ovlivnit. To ji nutí uvažovat také o Emilovi a o jejich vzájemné vazbě - Emil je ztělesněná připomínka vlastní konečnosti: "S tímhle mužem jsem vždycky na dosah úzkosti... U něho smrt předchází životu.... Každý den a každá hodina by měly být jen dalším opuštěným tábořištěm..." (str 122)
Emil nazývá život "dočasnou strukturou" a Jenovéfa se nad tím vzteká a trápí. Na Emila se však zlobit nemůže: "Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíš sebe, nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš." (str. 123)
Nemilosrdný, ale pravdivý. Emil o životě uvažuje, ale především jej prožívá. Jeho prožitek je autentický, přirozeně odráží celkovou atmosféru černého regionu, kde se celý děj odehrává (Ostravsko).

Děj knihy začíná a končí v psím útulku, odkud si Emil s Jenny odvádějí opuštěnou fenku. Emil vzpomíná, jak mu rodiče odepírali domácího mazlíčka, protože je třeba věnovat svou energii potřebnějším, například osamělým starým lidem. Cítil tehdy výčitky, když zemřela stará sousedka, již nikdy nenavštívil a ani jí nijak jinak neprospěl. Emil vzpomíná na mrtvou sousedku, kterou vynášeli kdysi z domu, a říká si: "Zakrýt plachtou! Tuhle klec, celý útulek, celou tuhle krajinu zakrýt plachtou a přenést někam na místo milosrdné smrti. Oddělme je zeleným plátnem jako na áru, ať už na ně nevidíme, když už se nezmůžeme na nic jiného než myslet na morfium." (str. 8)

HLAVNÍ POSTAVA:

Emil Nedoma. Nomen omen: doma-nedoma, jak se mu dřív posmívali spolužáci ve škole. Hrdina nezabydlený v tomto světě.