Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. NOVÝ KAMARÁD
Jednoho parného letního dne putovali světem kobylka Karolínka a medvídek Bertík. Když už byla Karolínka unavená, zastavili a usídlili se u rybníka na noc. Karolínka byla unavená a bolely jí nohy. Také měla hlad a žízeň. Bertík se sehnul pod maringotku pro kyblík vody. Najednou zaslechl kvákavý zvuk, ale nikde nic neviděl. Pomyslel si, že musí být něco v kyblíku. Klacíkem opatrně sundal kyblík na zem. Když ho potom zvedal, kvákání zesílilo. Žabka na něj kvákala, ať jde pryč, ať ji nechá na pokoji. Bertík musel žabku nabrat s vodou z potoka. Karolínce se ale nelíbilo, že v jejím kyblíku je žabka Kvákalka. Bertík tedy řekl, že ji pustí do potoka. Ale Kvákalka je prosila, ať to nedělají, protože má bydlení v potoku až po krk a že by chtěla cestovat s nimi. Nakonec se dohodli, že Kvákalka zůstane, ale musí mít svůj kyblík. Mezitím než si ho najde, tak bude v Karolínčiném.

2. KYBLÍK PRO KVÁKALKU
Druhý den se vydali Bertík, Karolínka a Kvákalka na cestu. Kvákalka sledovala svět kolem sebe. Ale potom jim začalo být teplo. Kvákalka byla ráda, že je kyblík zavěšený ve stínu. Bertík si mezitím vyhrnul rukávy a sundal vestu. Karolínka měla na hlavě klobouk z novin, aby měla ochranu před sluncem. A protože bylo velké horko, Karolínka měla velkou žízeň. Vody pomalu ubývalo a Kvákalka se bála, že nebude mít žádnou vodu na ukrytí. Karolínka a Kvákalka se začaly hádat, a tak Bertík nabral plný hrnek vody, aby si do něj mohla Kvákalka sednout. Karolínce se to ale zase nelíbilo. Proto vypila zbytek vody. Jenže zapomněla na to, že bude mít za chvíli zase žízeň. Museli co nejdříve najít vodu. Vtom vystrčila Kvákalka nos z hrnku a ucítila stopu. Řekla, ať Bertík vezme kyblík a běží za ní. Běželi, až narazili na malý potůček. Bertík klekl na kolena a nabral si vodu do dlaní. Když se vraceli, Kvákalka najednou zmizela ve křoví. Zavolala na Bertíka, aby se šel na něco podívat. Kvákalka našla kyblík. Vyzkoušeli, jestli není děravý. Nebyl. Tak nabrali vodu a šli zpět. Teď měla každá svůj kyblík.

3. NÁVŠTĚVNÍCI
Karolínka táhla maringotku na vršek nad statkem. Bylo odtud vidět do širokého okolí. Karolínka byla nešťastná, když viděla, jaká ji ještě čeká cesta. Najednou zahlédla jeskyni. Bertík přitáhl otěže, ale Karolínce se to nelíbilo, protože taková tmavá místa nenáviděla. Bertík ji chtěl prozkoumat, Kvákalku vyndal z kyblíku a Karolínka se zamračila a řekla, že zůstane venku. Bertík vzal lampu a zápalky a společně s Kvákalkou vešli do jeskyně. Najednou zaslechli zaržání. Něco se stalo. Bertík položil lampu a vyběhl ven. Karolínka koukala na oblohu a celá se třásla. Bertík se podíval také a roztřásli se mu kolena. Museli utéct do jeskyně. Ale Karolínka nevěděla, čeho se má bát víc. Jestli tmavé jeskyně nebo té věci na obloze. Nebylo to snadné, ale nakonec se Bertíkovi podařilo dostat maringotku s Karolínkou do jeskyně. Bertík si myslel, že je to asi létající talíř. Najednou cosi zaslechli. Slabé bzučení zesílilo a na louce přistál létající talíř. Vyskočilo z něj jakési zelené stvoření, rozhlédlo se a najednou se na louku s křikem a vřískotem vyhrnuly stovky malých zelených postaviček. Začali trhat sedmikrásky. Karolínka se naštvala, že trhají její sedmikrásky. Vtom se z louky ozval výstražný pokřik. Postavičky naskákaly do létajícího talíře a zmizely v mracích. Karolínka potřásla hlavou a vytáhla hlavu z jeskyně. Řekla, že to byl divný sen. Také Bertík s Kvákalkou začali pochybovat o tom, co viděli.

4. OSLAVA NAROZENIN
Po dobrodružství v jeskyni se tři kamarádi utábořili po vrbou u malého potůčku. Bertík vypřáhl Karolínku a vylil vodu z kyblíku, aby se mohla Kvákalka osvěžit. Stmívalo se. Bertík chtěl rozsvítit lampu, ale lampa nikde. Nechal ji v jeskyni. Karolínka zahlédla, že se dole cosi pohybuje. Vtom začala Kvákalka poskakovat, protože to byly stovky žab. Děda Pražabák měl sté žabí narozeniny. Sešly se tam všechny žáby, aby mu popřály mnoho štěstí a aby si zatancovaly. Bertík nechtěl překážet a chtěl odejít. Kvákalka ale tvrdila, že jim nepřekážejí, že je pozvali, aby si zatancovali. Oslavy se Karolínce velmi líbily. Za svítání se žáby vydaly na cestu domů. Bertík říkal, že to byla ta nejkrásnější oslava narozenin, na které kdy byl.

5. BOTY PRO KAROLÍNKU
Karolínka začala kulhat. Měla zničené boty. Bertík jí musel opatřit nové. Vypřáhl Karolínku z vozu a všichni se vydali hledat kováře. Maringotka zůstala opuštěná v poli. Kvákalka se bála, aby se přesvědčila, jestli tam ještě pořád je. Karolínka volala, aby si pospíšili, že čím rychleji půjdou, tím dřív to budou mít za sebou. Naštěstí našli kováře hned v první vsi. Karolínka stála úplně klidně, když jí kovář přikovával nové boty. Zanedlouho se vydali na zpáteční cestu k maringotce. Karolínka nabídla, aby si Bertík s Kvákalkou vyskočili na záda. Za chvilku si ale Bertík uvědomil, že už měli být dávno u maringotky. Na Karolínku totiž vždycky spolehnutí nebylo, zvlášť když měla povznesenou náladu. Bertík chtěl zastavit Karolínku. Ale té jenom oči zářily nadšením. Kvákalka na ni křičela, že zabloudili, ale to si Karolínka nemyslela. Hněvala se na Kvákalku. Setmělo se a neviděla na cestu. Najednou klopýtla a vezla se dolů po travnatém svahu. Bertík skončil ve vodě. Ale nevěděli, kde je Kvákalka. Najednou se ozvala, byla totiž u Bertíka na hlavě. Bertík vytlačil Karolínku nahoru po svahu a tam se najednou objevila maringotka.

6. SLATINY
Vysoko ve slatinách byly cesty samý kámen a foukal tam nepříjemný vítr. Karolínka je nesnášela a pořád si stěžovala, proč nemohou být rovné. Karolínka najednou zabočila a sešla z cesty rovnou do vřesoviště. Kvákalka i Bertík se divili, co to dělá. Pokřikovali na ni. Bertík se ji snažil zastavit. Volal, křičel, dokonce ji tahal i za ocas. Najednou se Karolínka zastavila sama od sebe. Začala se totiž propadávat do bláta. Museli ji vypřáhnout a dostat odtamtud pryč. Nakonec se jim to podařilo. Ale maringotka jim tam zůstala. Naklonila se a začala se propadávat do bláta. Kvákalka zmizela a ztratila se ve tmě. Bertík se zatím s Karolínčinou pomocí pokoušel zachytit lano, jež viselo stočené v maringotce. Vtom se objevila Kvákalka s celým hejnem žab. Žáby začaly trhat vřes a kladly ho jako koberec pod maringotku a kolem ní. Pak všichni společnými silami maringotku vytáhli. Bertík samou radostí vyhazoval klobouk do výšky.

7. HEPČÍ!
Bertík ležel na louce na sluníčku a pozoroval nebe nad hlavou. Kvákalka najednou začala kýchat. Karolínka ale nevěděla, co se s žabkou děje. Bertík si myslel, že je to sluncem. Odnesl kýchající žabku do maringotky a položil ji na stůl. Myslel si, že to přejde. Ale ono ne. Byla tak zmatená, že se dokonce připletla Karolínce pod nohy. Jindy by se neodvážila. Jenže dalším skokem se trefila kobylce přímo do nosu. Karolínka se splašila. Bertík se jí pokoušel zkrotit, ale tím se kobylka vyplašila ještě víc. Chtěli ji potom s Kvákalkou nějak zastavit, avšak Karolínka se řítila přímo na ně. Tak si sedli na ohradu a čekali, až se unaví. Za chvíli se ale zase na ně řítila. Když už neviděli kam uskočit, otevřela oči a prudce zabrzdila. Podivila se, co to vlastně dělá. Než ji stačil Bertík odpovědět, Kvákalka opět kýchla. Karolínka se náhle zeptala, proč si neutře pyl z nosu. Měla ho celý žlutý. Bertík našel v maringotce malý štěteček a žabku očistil.

8. U MOŘE
V dálce se třpytila obrovská vodní plocha, bylo to moře. Zašli až k břehu. Moře je úplně vyvedlo z míry. Kvákalka vůbec nevěděla, kde jsou. Bertík jí vysvětlil, že je to moře. Kvákalka si šla zaplavat. Jenže nevěděla, že je slané. Jak rychle skočila do vody, tak rychle byla venku. Kvákalka se zlobila, že jí to neřekli. Karolínka se rozběhla po pláži. Dovolila vlnám, aby jí omývaly nohy. Moc se jí to líbilo. Bertík se posadil do písku a pozoroval kobylku. Ještě ji nikdy neviděl tak šťastnou. Když zapadlo slunko, bylo na čase hledat místo k přenocování. Karolínka dokonce pochopila, proč má tak Kvákalka ráda vodu. Prý ale ne slanou. Karolínka pak šťastně odkráčela a Kvákalka se pohodlně usadila ve svém kbelíku s vodou, ve které nebyla ani stopa po soli.