Povídka Doktor Kazisvět vypráví o zavržení vystudovaného lékaře, protože se liší od ostatních. Doktor Kazisvět, vlastním jménem Heribert, nevykonává lékařskou praxi po svém otci - uznávaném lékaři - a na ostatní působí jako podivín. Přezdívka doktor Kazisvět byla Heribertovi přidělena poté, co zachránil údajně mrtvou osobu od pohřbení zaživa. Heribert tím pokazil radost pozůstalým, neboť ti tak nedostanou žádné dědictví. Tato událost přinese Heribertovi slávu, lidé by jej chtěli za svého lékaře. On ale nadále vlastní praxi otevřít nechce. Zde se ukazuje maloměšťáctví a přízemnost odmítnutých malostranských obyvatel. Již mu neřeknou jinak než doktor Kazisvět.
HLAVNÍ POSTAVA:
doktor Heribert - přibližně 40letý syn
doktora Heriberta staršího, velmi oblíbeného malostranského lékaře; oproti svému otci je ovšem introvert, nestojí o společnost lidí; je malého vzrůstu, má modré oči a tvář zarostlou vousy
DĚJ:
Vystudovaný lékař pan
Heribert od dob studií neléčil žádného pacienta. Bydlí na Malé Straně a záměrně se straní společnosti svých sousedů. Kdyby sám chtěl, mohl by mít dostatek pacientů a přízně po celé Malé Straně. To vše díky svému otci, jenž zde měl jako lékař dobrou pověst a byl velmi oblíbený. Lidé doufali, že je mladý
Heribert bude také léčit, ovšem doktor jim neodpovídal ani na pozdrav. V létě rád sedával do sadů na lavičku a četl knihy. Ovšem musela to být lavička ze všech nejodlehlejší. Pokud se stalo, že by si k němu někdo v dobrém úmyslu chtěl přisednout a navázat hovor, mladý
Heribert beze slova vstal a odešel. Díky tomuto chování si jej sousedé a známí přestali všímat.
Jednoho červnového dne pochovávali na Malé Straně radu účtárny, pana Schepelera. Všichni přítomní na pohřbu jako by měli úsměv na tváři. Dokonce i vdova paní Schepelerová jako by se usmívala. Jediný, na jehož obličeji byl vidět smutek, byl nejlepší přítel nebožtíka, sládek pan Kejřík. Smuteční průvod již došel k Oujezdské bráně, když v tu chvíli nešťastnou náhodou z pohřebního vozu sklouzla rakev s nebožtíkem, jejíž víko odskočilo. V tu chvíli se zrovna
doktor Heribert vracel z procházky, proplétal se davem lidí, a když uviděl mrtvého v rakvi, po prvotním šoku ho chytil za ruku, rozevřel mu oční víčko a zjistil, že není mrtvý. Dav odmítal přijmout myšlenku, že by pan Schepeler nebyl mrtvý. Všichni, ještě před chvílí se usmívající, byli potěšeni z myšlenky na nebožtíkovy peníze, které by jim mohly po jeho smrti připadnout. Přítomní lidé začali proto
Heribertovi říkat
doktor Kazisvět. Jediný, kdo byl rád, že údajný nebožtík nejspíš není mrtev, byl pan Kejřík, jenž značně pomáhal
Heribertovi přivést svého přítele zpět k životu. A to se také podařilo.
O
Heribertovi a této příhodě zanedlouho mluvila snad celá Praha a událost se dostala až za hranice. Nejváženější zahraniční páni lákali mladého doktora do svých služeb jako osobního lékaře a nabízeli mu za to pohádkové peníze.
Heribert se ovšem choval stejně odtažitě jako dříve. Žádnou z nabídek na práci nepřijal, své sousedy opět nezdravil a choval se vůči nim stále stejně vyhýbavě.