Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HLAVNÍ POSTAVA:

pan Rybář - nosil zelený frak, klobouk a měl šedé vlasy stažené do copu; usměvavý, každého pozdravil

DĚJ:

Příběh vypráví o muži, jenž se jmenoval Rybář. Chodil vždy s cylindrem, oblečený v zeleném fraku, a když potkal na Malé Straně nějakého cizince, řekl: "Ďjó, moře! - proč nebydlíme u moře."
Díky tomuto chování si vysloužil přezdívku Hastrman. A mimo tuto přezdívku o něm všichni věděli ještě jednu věc - že musí být strašně bohatý. Měl totiž doma skříň, ve které měl pěkně porovnané kamínky. Ale nebyly to ledajaké kamínky, byly to prý drahokamy. Všechny je posbíral sám. Všem (především cizincům) tvrdil, že jich je v Praze spousta.

Jednoho dne se vydal z domu za profesorem Muehlwenzelem, jenž byl matematik a přírodozpytec. Poprosil ho, jestli by mu neřekl, jakou cenu mají jeho kameny. Profesor mu řekl, že jeden je vzácný. Že by ho od něj koupil do sbírky gymnázia za tři zlaté. Zbytek že ale cenu nemá. Že to jsou jen obyčejné polodrahokamy jako ametyst, a těch se dá najít spousta. Pan Rybář se vydal domů.

Když už byla noc, stoupl si na balkón a začal vyhazovat kameny dolů. Ani si neuvědomil, že je pod ním skleník, z něhož některé tabule skla rozbil. To vzbudilo pana Šajvla, manžela jeho příbuzné (pan Rybář u nich bydlel). Zeptal se ho, proč vyhazuje tak krásné kameny. On odpověděl, že to jsou jen oblázky bez ceny. Pan Šajvl řekl, ať je dá jeho dětem, že si s nimi budou hrát...
"Mysleli jste si, že jsem bohatý, ale ve skutečnosti nejsem," řekl pan Rybář.
Pan Šajvl mu odpověděl, že kdyby nebyl, tak nemá jeho žena tatínka a jeho děti dědečka. A v tom že je opravdové bohatství.

Text celé povídky Hastrman si můžete přečíst v naší čítance