"Kdyby mezi českými čtenáři byla uspořádána anketa o nejkrásnější knihu o Praze, ale především o Malé Straně v řeči nevázané, vyšly by z ní jako vítěz nepochybně Malostranské povídky. Žádné jiné dílo české literatury nepostihuje tak věrně atmosféru pražské Malé Strany druhé poloviny devatenáctého století, kresbu a psychologii prostředí a jeho obyvatel. I dnešní návštěvník Prahy, procházející se uličkami malebné čtvrti pod Hradem a uchvácený kontrastní symbiózou šlechtických paláců a měšťanských domků, cítí zde kouzlo zlatých časů a odvátých příběhů, které Neruda žil jako současnost." (M. Fulín, 1993)
Celistvost tohoto díla není dána jednotným dějem, hlavním hrdinou ani dějovou zápletkou, ale je vytvořena z "figurek" - lidských osudů.
První povídka (Týden v tichém domě) a povídka poslední (Figurky) nemají ani jednotné téma, jejich jednotu tvoří v prvém případě místo a čas a v případě druhém jde o "idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta" Krumlovského. Popisované dění obou povídek vypovídá nejen o jednotlivých osudech "figurek", ale také o lidské společnosti jakožto celku. Výsledné poznání je jednou z mnoha tváří Malé Strany.
Mezi oběma rámcovými všeobecnými obrazy v podobě první a poslední povídky je několik povídek věnováno jednotlivým postavám, které zaplňují svět Malé Strany. Pokud jsou pozorovány zvenčí, pokud se popisují jejich každodenní návyky, pokud jsou viděny očima ostatních obyvatel Malé Strany, mají všechny vlastnosti "figurek". Jsou směšné, chybí jim hlubší lidský rozměr. Ale jakmile pronikneme za tuto fasádu a poznáme jejich lidské osudy, jakmile se zhroutí svět jejich představ a nadějí, nebo když je postihne krutost maloměstského prostředí, jeho pomluvy, stanou se lidsky srozumitelnou osobou, přestanou být směšné, jsou reálné.
Pan Rybář v povídce Hastrman je směšnou figurkou, dokud zakládá svou společenskou hodnotu na vlastnictví sbírky drahokamů. Teprve ve chvíli, kdy se jeho sebevědomí zhroutí, stává se předmětem autorova soucitu a na čtenáře působí více jako člověk.
Žebrák Vojtíšek (Přivedla žebráka na mizinu) a krupař Vorel (Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) se ze směšných figurek proměňují v tragické oběti svého prostředí, kterým je právě svět Malé Strany.
Většina povídek je založena na překvapivých zvratech v jednání postav (Pan Ryšánek a pak Schlegl), na groteskních situacích, odhalujících podstatu zrádné lidské povahy nebo vášně, lidských iluzí (O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, U tří lilií, Psáno o letošních Dušičkách).
V několika povídkách je "hrdinou" sám autor, když zachycuje nereálnost svých dětských představ(Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že dne...). Autor je přítomen i jinde. Pod jménem Janko Hovora se zúčastní "večerních šplechtů" na střechách malostranských domů. Jako Václav Bavor vystupuje se svou matkou v Týdnu v tichém domě. A je ve všech případech tím, kdo rozhoduje o hodnocení malostranských postav a životních situací.
Neruda zesměšňuje a kritizuje společnost jako celek, ale i každé lidské omezení jednotlivce v byrokratickém světě.