Menu
Neruda Jan (*09.07.1834 - †22.08.1891)
Povídky malostranské (souhrn povídek) (3)
- sestávají se ze 13 povídek o životě malostranských obyvatel v polovině 19. století
- většinou byly publikované v Národních listech v roce 1875
- máme 2 vydání: SNDK (1950) - obsahuje jen 10 povídek, ilustrace Karla Müllera, chybí U tří lilií, Figurky a Týden v tichém domě; SPN (1970) - bez ilustrací, obsahuje všech 13 povídek SEZNAM POVÍDEK: Týden v tichém domě
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Přivedla žebráka na mizinu
O měkkém srdci paní Rusky
Večerní šplechty
Doktor Kazisvět
Hastrman
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
U tří lilií
Svatováclavská mše
Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Psáno o letošních Dušičkách
Figurky Pan Ryšánek a pan Schlegl
Odehrává se v Hostinci u Štajmiců, kam chodí malostranská smetánka nebo cizinec. U třetího okna je stolek, u kterého sedávají pan Ryšánek a pan Schlegl vždy od 6 do 8 hodin večer každý den, aniž by spolu promluvili nebo se na sebe podívali a to proto, že milovali stejnou dívku, která si vzala pana Schlegla, měli spolu dceru a manželka potom zemřela. Popis podle Nerudy této manželky je velmi obsáhlý, ale dá se shrnout do jedné věty: Krásná ale nudná. Takto museli sedat více než 20 let, protože se mluví o dceři jako dvacetileté. Potom jednou Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic a Schlegl dělal, jak mu to přeje, choval se jinak než obvykle, jakoby mu hostinec patřil, smál se a mluvil rozverně s každým hostem. Když tam bývali spolu, jen pozdravili, zapálili dýmky a po celou dobu mlčeli. Když se Ryšánek uzdravil, do hostince nechodil, až po asi půl roce přišel, sedl si na své místo a hostinský se ptal proč nekouří. On že by si pro tabák poslal, Schlégl mu nabídl svůj a ten ho přijal, od té doby spolu zase mluvili.
Podle mého soudu jde příběh o 2 zatrpklých dědcích, kteří našli příčinu, proč spolu nemluvit kvůli lásce k jedné dívce a tak to vydrželi po neuvěřitelných 20 let. V tomto stavu se vyžívali, protože jinak by nechodili do stejného hostince, nesedali u stejného stolu den co den. V tom viděli náplň svého života. Ta náplň se zhroutila ve chvíli, kdy jeden onemocněl a druhý tam zůstal sám. Nejprve se opájel tím, že zvítězil, že tam je sám, ale potom byl rád, že se ten druhý vrátil a navázal kontakt. Jejich život musel být stejně nudný jako oni dva. Přivedla žebráka na mizinu
Moje oblíbená povídka, nejlepší byla zfilmovaná se Smolíkem, kdy bábu Milionovou hrála snad Štěpničková.
Hrdinové příběhu jsou dva: kladný = pan Vojtíšek-žebrák, který si zachoval svou důstojnost, za kterou nikdy nešel a bába Milionová = postava záporná, která pro zhrzenou lásku ho pomluvila a zahubila.
Příběh velmi jednoduchý, pan Vojtíšek žebral, měl svojí trasu, všude ho měli rádi a všude mu dali, dařilo se mu dobře. Potom mu bába Milionová řekla, že by se mohli dát dohromady a on jí odpověděl "Radš utrejch" a bába se mu pomstila a vyprávěla o něm, že má za vodou, to znamená na druhé straně Vltavy paláce, 2 slečny dcery a jí pečeni. Od té doby, což trvalo 1 den, mu nikdo nedal ani groš ani jídlo nebo tabák, chtěli si od něj půjčit peníze. I když mu jedna žena dávala jídlo, nevzal si a z Malé Strany odešel a našli ho zmrzlého na Újezdě.
Podle mého soudu povídka velmi pěkná, krátká a jímavá. Dokazuje, jak pomluva ve velmi krátké době dokáže zničit člověka, a to každého z nás. O měkkém srdci paní Rusky
Povídka o plačce paní Rusce, která chodila na pohřby a tam dělala zlou krev, aniž by to snad bylo jejím úmyslem, přišlo jí to úplně normální. V této povídce zemřel pan Velš, velmi zámožný kupec malostranský a paní Ruska přišla do pokoje, kde ležela rakev a byli pozůstalí a jiní ctihodní lidé a začala, že jeho manželka na něj čekala před svatbou 9 let, že si ji neměl brát, že se jí bál, že byla zlá, trýznila ho, chtěla, aby zemřel. Když sousedka, které to povídala odešla (pro četníka), pokračovala, že si měl vzít chudou Tonku, se kterou měl dítě. A tak ji sebrali a předvedli před komisaře, kde byla z této příčiny dost často. Komisař jí zakázal chodit na pohřby, ona byla nešťastná a do půl roku se vystěhovala na Újezd do domu, kolem kterého chodily funusy.
Paní Ruska byla vdova po panu Rusovi už 25 let, on byl hostinský, jsou bezdětní, žije v domě na Selském trhu a chodí na funusy.
Můj soud: paní Ruska byla blázen, nevěděla ani, jaké zlo lidem svými řečmi způsobuje, patřila zavřít do blázince. Zajímavé je, že stačilo, aby jí komisař zakázal chodit na pohřby a ona tam nechodila, v dnešní době by si mohl říkat, co chtěl a ani soudní rozhodnutí by jí v tom nemohlo zabránit. Byly to asi jiné doby. Večerní šplechty
Povídka o posezení 4 kamarádů na střeše domu v Nerudově ulici a sice U Dvou slunců a Hlubokého sklepa. Dům U Dvou slunců má název podle malostranského skloňování množného čísla slunce, nikoliv tedy "U Dvou sluncí" ale "slunců". Kamarády jsou Jan Hovora - student filosofie, Kupka - student techniky, Novomlýnský - 30 letý úředník a student Jäkl, který do všeobecného plkání přišel s jinou myšlenkou a v jiném rozpoložení, které čtenář zjistí až na konci povídky. On je jako ve snu a vymyslil si, že si budou povídat svou nejstarší příhodu. Všichni si vymýšlí hlouposti - Jäkl jak jako dvouletý objímal husu, Hovora, jak byl s otcem v klášteře u jeptišek a ty ho objímaly a líbaly, Kupka, jak jeho děda umřel, byl připravený na pohřeb, měl bílé punčochy a on ho líbal na palec u nohy, Novomlýnský jak jako malý řekl sestře ošklivé slovo, matka mu nasolila hubu a musel stát celý den u nohy piána. Potom Jäkl vymyslel, že i římské děti žvatlaly - "Hanibaj ante pojtás". Potom jim Jäkl řekne, že je zamilován a vlastně není a má se ženit a vlastně nemá. Celé je to o tom, že chodil do školy s Lízinkou Perálkovou, kterou miloval, strhl jí klobouk z hlavy a ona tím také věděla, že ji miluje. Potom ji potkal na plese, tančil s ní, pozval ji na rande, tam si povídali, on jí vyznal lásku, pozvala ho k rodičům, líbil se jim a potom musela odjet na měsíc k tetě do Klatov. Jäkl potkal kamaráda medika, který mu řekl, že jeho Lízinka porodila syna.
Můj soud: kamarádi seděli na střeše, nudili se a plkali, až Jäkl nakousl téma zajímavé a jiného zrna, než jejich dosavadní vyprávění. Lízinka, ta nevinná duše, která ho balila, i když měla těsně před porodem, nebyla tak nevinná a hodná. Doktor Kazisvět
Zajímavá povídka, dost krátká, ale má spád a má co říci. Doktor Heribert zdědil po svém otci lékařskou praxi, ale nikdy ji neprovozoval ani nikdy jako lékař žádnému sousedovi nepomohl nebo neporadil. S nikým se nebavil a žil z peněz z domu, kde bydlel. Až jednou zemřel pan Schepeler, účetní rada a pozůstalí si už v duchu rozdělovali jeho majetek a těšili se z toho, co po něm zdědí. Když byl pohřeb, šel okolo z procházky i dr.Heribert a všiml si, že zemřelý není mrtvý, což poznal podle slabého tepu v ruce, která vypadla z rakve. Řekl to nahlas a odešel. Ostatní to také zjistili a nebyli nadšeni, všichni mu říkali doktor Kazisvět, i když dodávali, že je učený a pochvalovali ho. On ale nikdy žádného pacienta nevzal.
Můj soud: na povídce je vidět, jak dobro nemusí činit dalším lidem dobře. To, že zemřelý ožil, pozůstalí nepojímali jako dobro a ten, kdo to zavinil, sklidil jen jejich opovržení tím, že mu říkali dr.Kazisvět. Hastrman
Povídka o člověku, který vypadal jako hastrman vzezřením i oblečením i tím, jak se vyjadřoval. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, protože má doma drahokamy. Potom jednou vzal drahokamy ke znalci a ten mu řekl, že nemají žádnou čenu, on je vzal a začal je vyhazovat z okna, přišel za ním synovec, u kterého bydlel a řekl, že to nevadí, protože bohatstvím je pro ně hastrman sám, pro jejich rodinu, děti a tak, jenom proto že s nimi je.
Můj soud: bylo by zajímavé se někdy zamyslet, co pro člověka znamenají lidé, se kterými žije a proč a pro co je má rád. To měla naznačit tato povídka. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Povídka o malostranském způsobu života aneb o maloměšťáctví. Pan Vorel si otevřel krupařský krámek v místě, kde předtím nestál a byl cizákem, tedy nenarozený na Malé Straně. Proto k němu nikdo nepřišel nakupovat a každý se jeho krámku vyhnul, kromě slečny Poldýnky, kterou tam poslala matka pro mouku, aby krupaře vyzkoušela. On se jí dvořil, jí se to nelíbilo a pomluvila ho, že tam má zakouřeno pěnovkou a matka ho pomluvila, že jeho mouka smrdí kouřem. To se rozneslo, nikdo tam už nepřišel, pan Vorel zkrachoval, oběsil se a jenom policista, co to vyšetřoval, ho pochválil po smrti, že pěkně zakouřil pěnovku.
Můj soud: opět povídka a maloměšťáctví a síle pomluvy. Svatováclavská mše
Sen malého chlapce, jak se nechal zavřít v kostele, aby prožil noc jako hrdina, potom usnul a zdálo se mu, že matka sedí v kostele a slouží se mše za něj, v kostele sedí matka a teta a on vyběhl z kostela a matka ho sevřela v náručí.
Můj soud: možná se chtěl přiblížit Neruda cizím autorům, ale touto povídkou se mu to rozhodně nepovedlo, protože děj je velmi zmatený, není poznat, co je sen a co skutečnost, kdo je vypravěčem a proč dělá to, co právě dělá. Měl i lepší povídky. Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Povídka o tom, jak si malí chlapci hrali na husitské vojsko, vypravěč je Janem Žižkou z Trocnova, je velitelem a má pásku přes oko, za kterou se stydí, další jsou Mikuláš z Husi, prokop Holý Prokůpek a chtějí svrhnout Rakousko tak, že obsadí belveder jako vyvýšenou pevnost, osvobodí zajatce z roku 1848, kteří jsou vězněni na Pražském Hradě, dál potáhnout osvobodit venkov, potom proti Rakousku, tam jim budou pomáhat Uhři a potom proti Uhrům. Mají praky a jednu pušku a cvičí se střelbou do stromu. Spojencem jim je 50tiletý trhovec Pohorák, který jim za 6 zlatých měl zajistit střelný prach. Pohorák ale peníze propil, na trhu se choval nevhodně (nic neprodal a kolemjdoucí urážel, nakonec neposlechl četníka a trh nevyklidil), proto ho četník odvedl. To se stalo v den a hodinu, kdy byli chlapci připraveni k boji a když to viděli, zjistili, že dohráli. Teprve potom zjistili, že boj se nekonal, ne proto, že by Pohorák byl odhalen a spiknutí také, ale že Pohorák propil jejich peníze na prach a nechoval se dobře k četníkovi.
Můj soud: je to vyprávění ve stylu malého chlapce, který sní o bitvě, ve které bude vojevůdcem. Celé to na mě dělalo dojem, že vypravěč vzpomíná s velkými obavami na rok 1848, bojí se, aby se spiknutí neprozradilo a mluví o zajatcích, kteří byli drženi na Pražském Hradě. Psáno o letošních dušičkách
Povídka o slečně Máry, která kamarádila s paní Luizou-vdovou. Začíná to tím, že o dušičkách si vypůjčí od sousedů slečna Máry malé děvčátko (asi 5 let staré) a jde s ním na hřbitov, kde mu řekne, aby šlo kam chce, že půjde za ním. Děvčátko někam dojde, tam ho slečna Máry zastaví, dá místo starého nový věnec, pošle děvčátko dál, zase po nějaké době ho zastaví a zase vymění věnec. Potom dál se čtenář dozví, že slečna Máry byla asi 30tiletá, když si z ní kamarádi Rechner a Cibulka udělali legraci a napsali jí (každý zvlášť) milostný dopis, že ji milují a dojdou si pro odpověď za nějakou dobu. Potom jí napsali, že se dozvěděli, že i ten druhý ji miluje, proto nemohou mu stát v cestě, ona neměla žádného a trápila se. Potom oba zemřeli, jeden na souchotě a druhý na zápal plic a ona oplakávala oba a protože se pro žádného z nich nerozhodla, nechala malé děvčátko, aby se rozhodlo, ke kterému hrobu půjde první. Pro sebe si koupila hrobku mezi nimi.
Můj soud: dalo by se to napsat i trochu otevřeněji, mělo by to větší grády, ale na povídce je vidět naivitu slečny Máry a smysl pro velmi sprostou legraci ze strany nápadníků. Týden v tichém domě
Docela zajímavá povídka, i když trochu dlouhá a uměle rozvleklá v pasážích, kdy vypravěč-úředník Václav Bavor popisuje úředníky v práci a svoje novely, které čte doktor Loukota. Příběh začíná tím, že v místnosti spí rodiče Bavorovi a syn Váslav a matka se vzbudí, protože má sen o svém zemřelém otci a sumíruje, jaká čísla do Lotynky to jsou. Všechny ostatní k tomu vzbudí. Rodiče láteří na syna, že je "zlodějem jejich zdraví" a matka, že až zemře, bude syn "špendlíčkem hrabat, ale nedohrabe se". Matka slouží u domácích - Ebrů, domácí je úřadníkem, nadřízeným Václava, který si ale půjčuje u žida, protože manželka s dcerami moc utrácí. Manželka s dcerou Matyldou si tajně přivydělávají správkami vojenského prádla, ale hrají si na velké dámy. Dcera Valinka zpívá a má koncert, na který přijdou přítelkyně, paní Baurová s Marií, která přebere Matyldě jejího nadporučíka. Před koncertem přišly Bauerovi na návštěvu k Matyldě a obě rodiny na sebe byly jak med a za zády se pomlouvaly. Při jejich řeči se mluví částečně česky a částečně německy. Doktor Loukota je podnájemníkem u Lakmusových (Lakmusová by nejraději za něj provdala svou dceru Kláru, která si na něj myslí a Lakmus je nemocný s nohou a nevychází ven) a myslí si na Josefínu, kterou stále šmíruje a posílá jí básničky, které si přisvojil od Václava, co mu je dal k vyjádření. V noci zemře Žanýnka, které říkají "hundfrajle" a Josefínka to zjistí, když jí nese polívku. Na pohřeb ji připravují Bavorová s hospodskou, Bavorová mluví o svém snu a číslech pro lotynku a hospodská jí radí. Když potom má Žanýnka pohřeb, hospodská se narve do kočáru k Lakmusové, protože jak tvrdí "je měšťanka" a Bavorová se synem jsou jediní pěšky, což je známka chudoby. To jí Bavorová vrátí, když chce hospodská podíl z výhry v lotynce a Bavorová jí řekne, ať žije z měšťanství a nic jí nedá, peníze nechá na studia pro Václava, kterého mezitím vyhodili z práce, protože psal posměšné povídky na prezidenta svého úřadu, který mu zazlíval, že mluví více česky než německy. Václav jde za doktorem, aby mu řekl, jaké jsou jeho básničky, a ten má napsanou žádost o povolení svatby, ale není tam jméno, nevědomky mu Václav řekne, že se Josefínka bude v neděli vdávat a on omdlí a když se vzbudí, je u něj Lakmusová, vidí žádost a doktor napíše jméno snoubenky - Lakmusová. V neděli je svatba Josefínky s oficírem a Loukota jde na procházku s Lakmusovou do Stromovky a Václav s domácími na procházku do Šárky.
Můj soud: docela povedené, jenom některé kapitoly jsou nudné, film, který byl udělaný podle této povídky, byl téměř autentický a při čtení ho čtenář vidí před očima. Figurky
Poslední povídka, snad tam ani nemusela být, jak je ubohá a nedokonalá, naprosto netuším, na jakého autora si chtěl Neruda hrát.
Příběh je o tom, jak advokátnímu koncipientovi je 30 let, cítí se jako dospělý muž a chce složit advokátní zkoušky. Proto si najme byt na Újezdě u konduktérky, chodí do hospody, je navštěvován sousedy, například rodinou malíře Augusty, a neučí se.
Můj soud: je toho na 70 stran, ale nic horšího jsem od Nerudy nečetla.
- většinou byly publikované v Národních listech v roce 1875
- máme 2 vydání: SNDK (1950) - obsahuje jen 10 povídek, ilustrace Karla Müllera, chybí U tří lilií, Figurky a Týden v tichém domě; SPN (1970) - bez ilustrací, obsahuje všech 13 povídek SEZNAM POVÍDEK: Týden v tichém domě
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Přivedla žebráka na mizinu
O měkkém srdci paní Rusky
Večerní šplechty
Doktor Kazisvět
Hastrman
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
U tří lilií
Svatováclavská mše
Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Psáno o letošních Dušičkách
Figurky Pan Ryšánek a pan Schlegl
Odehrává se v Hostinci u Štajmiců, kam chodí malostranská smetánka nebo cizinec. U třetího okna je stolek, u kterého sedávají pan Ryšánek a pan Schlegl vždy od 6 do 8 hodin večer každý den, aniž by spolu promluvili nebo se na sebe podívali a to proto, že milovali stejnou dívku, která si vzala pana Schlegla, měli spolu dceru a manželka potom zemřela. Popis podle Nerudy této manželky je velmi obsáhlý, ale dá se shrnout do jedné věty: Krásná ale nudná. Takto museli sedat více než 20 let, protože se mluví o dceři jako dvacetileté. Potom jednou Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic a Schlegl dělal, jak mu to přeje, choval se jinak než obvykle, jakoby mu hostinec patřil, smál se a mluvil rozverně s každým hostem. Když tam bývali spolu, jen pozdravili, zapálili dýmky a po celou dobu mlčeli. Když se Ryšánek uzdravil, do hostince nechodil, až po asi půl roce přišel, sedl si na své místo a hostinský se ptal proč nekouří. On že by si pro tabák poslal, Schlégl mu nabídl svůj a ten ho přijal, od té doby spolu zase mluvili.
Podle mého soudu jde příběh o 2 zatrpklých dědcích, kteří našli příčinu, proč spolu nemluvit kvůli lásce k jedné dívce a tak to vydrželi po neuvěřitelných 20 let. V tomto stavu se vyžívali, protože jinak by nechodili do stejného hostince, nesedali u stejného stolu den co den. V tom viděli náplň svého života. Ta náplň se zhroutila ve chvíli, kdy jeden onemocněl a druhý tam zůstal sám. Nejprve se opájel tím, že zvítězil, že tam je sám, ale potom byl rád, že se ten druhý vrátil a navázal kontakt. Jejich život musel být stejně nudný jako oni dva. Přivedla žebráka na mizinu
Moje oblíbená povídka, nejlepší byla zfilmovaná se Smolíkem, kdy bábu Milionovou hrála snad Štěpničková.
Hrdinové příběhu jsou dva: kladný = pan Vojtíšek-žebrák, který si zachoval svou důstojnost, za kterou nikdy nešel a bába Milionová = postava záporná, která pro zhrzenou lásku ho pomluvila a zahubila.
Příběh velmi jednoduchý, pan Vojtíšek žebral, měl svojí trasu, všude ho měli rádi a všude mu dali, dařilo se mu dobře. Potom mu bába Milionová řekla, že by se mohli dát dohromady a on jí odpověděl "Radš utrejch" a bába se mu pomstila a vyprávěla o něm, že má za vodou, to znamená na druhé straně Vltavy paláce, 2 slečny dcery a jí pečeni. Od té doby, což trvalo 1 den, mu nikdo nedal ani groš ani jídlo nebo tabák, chtěli si od něj půjčit peníze. I když mu jedna žena dávala jídlo, nevzal si a z Malé Strany odešel a našli ho zmrzlého na Újezdě.
Podle mého soudu povídka velmi pěkná, krátká a jímavá. Dokazuje, jak pomluva ve velmi krátké době dokáže zničit člověka, a to každého z nás. O měkkém srdci paní Rusky
Povídka o plačce paní Rusce, která chodila na pohřby a tam dělala zlou krev, aniž by to snad bylo jejím úmyslem, přišlo jí to úplně normální. V této povídce zemřel pan Velš, velmi zámožný kupec malostranský a paní Ruska přišla do pokoje, kde ležela rakev a byli pozůstalí a jiní ctihodní lidé a začala, že jeho manželka na něj čekala před svatbou 9 let, že si ji neměl brát, že se jí bál, že byla zlá, trýznila ho, chtěla, aby zemřel. Když sousedka, které to povídala odešla (pro četníka), pokračovala, že si měl vzít chudou Tonku, se kterou měl dítě. A tak ji sebrali a předvedli před komisaře, kde byla z této příčiny dost často. Komisař jí zakázal chodit na pohřby, ona byla nešťastná a do půl roku se vystěhovala na Újezd do domu, kolem kterého chodily funusy.
Paní Ruska byla vdova po panu Rusovi už 25 let, on byl hostinský, jsou bezdětní, žije v domě na Selském trhu a chodí na funusy.
Můj soud: paní Ruska byla blázen, nevěděla ani, jaké zlo lidem svými řečmi způsobuje, patřila zavřít do blázince. Zajímavé je, že stačilo, aby jí komisař zakázal chodit na pohřby a ona tam nechodila, v dnešní době by si mohl říkat, co chtěl a ani soudní rozhodnutí by jí v tom nemohlo zabránit. Byly to asi jiné doby. Večerní šplechty
Povídka o posezení 4 kamarádů na střeše domu v Nerudově ulici a sice U Dvou slunců a Hlubokého sklepa. Dům U Dvou slunců má název podle malostranského skloňování množného čísla slunce, nikoliv tedy "U Dvou sluncí" ale "slunců". Kamarády jsou Jan Hovora - student filosofie, Kupka - student techniky, Novomlýnský - 30 letý úředník a student Jäkl, který do všeobecného plkání přišel s jinou myšlenkou a v jiném rozpoložení, které čtenář zjistí až na konci povídky. On je jako ve snu a vymyslil si, že si budou povídat svou nejstarší příhodu. Všichni si vymýšlí hlouposti - Jäkl jak jako dvouletý objímal husu, Hovora, jak byl s otcem v klášteře u jeptišek a ty ho objímaly a líbaly, Kupka, jak jeho děda umřel, byl připravený na pohřeb, měl bílé punčochy a on ho líbal na palec u nohy, Novomlýnský jak jako malý řekl sestře ošklivé slovo, matka mu nasolila hubu a musel stát celý den u nohy piána. Potom Jäkl vymyslel, že i římské děti žvatlaly - "Hanibaj ante pojtás". Potom jim Jäkl řekne, že je zamilován a vlastně není a má se ženit a vlastně nemá. Celé je to o tom, že chodil do školy s Lízinkou Perálkovou, kterou miloval, strhl jí klobouk z hlavy a ona tím také věděla, že ji miluje. Potom ji potkal na plese, tančil s ní, pozval ji na rande, tam si povídali, on jí vyznal lásku, pozvala ho k rodičům, líbil se jim a potom musela odjet na měsíc k tetě do Klatov. Jäkl potkal kamaráda medika, který mu řekl, že jeho Lízinka porodila syna.
Můj soud: kamarádi seděli na střeše, nudili se a plkali, až Jäkl nakousl téma zajímavé a jiného zrna, než jejich dosavadní vyprávění. Lízinka, ta nevinná duše, která ho balila, i když měla těsně před porodem, nebyla tak nevinná a hodná. Doktor Kazisvět
Zajímavá povídka, dost krátká, ale má spád a má co říci. Doktor Heribert zdědil po svém otci lékařskou praxi, ale nikdy ji neprovozoval ani nikdy jako lékař žádnému sousedovi nepomohl nebo neporadil. S nikým se nebavil a žil z peněz z domu, kde bydlel. Až jednou zemřel pan Schepeler, účetní rada a pozůstalí si už v duchu rozdělovali jeho majetek a těšili se z toho, co po něm zdědí. Když byl pohřeb, šel okolo z procházky i dr.Heribert a všiml si, že zemřelý není mrtvý, což poznal podle slabého tepu v ruce, která vypadla z rakve. Řekl to nahlas a odešel. Ostatní to také zjistili a nebyli nadšeni, všichni mu říkali doktor Kazisvět, i když dodávali, že je učený a pochvalovali ho. On ale nikdy žádného pacienta nevzal.
Můj soud: na povídce je vidět, jak dobro nemusí činit dalším lidem dobře. To, že zemřelý ožil, pozůstalí nepojímali jako dobro a ten, kdo to zavinil, sklidil jen jejich opovržení tím, že mu říkali dr.Kazisvět. Hastrman
Povídka o člověku, který vypadal jako hastrman vzezřením i oblečením i tím, jak se vyjadřoval. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, protože má doma drahokamy. Potom jednou vzal drahokamy ke znalci a ten mu řekl, že nemají žádnou čenu, on je vzal a začal je vyhazovat z okna, přišel za ním synovec, u kterého bydlel a řekl, že to nevadí, protože bohatstvím je pro ně hastrman sám, pro jejich rodinu, děti a tak, jenom proto že s nimi je.
Můj soud: bylo by zajímavé se někdy zamyslet, co pro člověka znamenají lidé, se kterými žije a proč a pro co je má rád. To měla naznačit tato povídka. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Povídka o malostranském způsobu života aneb o maloměšťáctví. Pan Vorel si otevřel krupařský krámek v místě, kde předtím nestál a byl cizákem, tedy nenarozený na Malé Straně. Proto k němu nikdo nepřišel nakupovat a každý se jeho krámku vyhnul, kromě slečny Poldýnky, kterou tam poslala matka pro mouku, aby krupaře vyzkoušela. On se jí dvořil, jí se to nelíbilo a pomluvila ho, že tam má zakouřeno pěnovkou a matka ho pomluvila, že jeho mouka smrdí kouřem. To se rozneslo, nikdo tam už nepřišel, pan Vorel zkrachoval, oběsil se a jenom policista, co to vyšetřoval, ho pochválil po smrti, že pěkně zakouřil pěnovku.
Můj soud: opět povídka a maloměšťáctví a síle pomluvy. Svatováclavská mše
Sen malého chlapce, jak se nechal zavřít v kostele, aby prožil noc jako hrdina, potom usnul a zdálo se mu, že matka sedí v kostele a slouží se mše za něj, v kostele sedí matka a teta a on vyběhl z kostela a matka ho sevřela v náručí.
Můj soud: možná se chtěl přiblížit Neruda cizím autorům, ale touto povídkou se mu to rozhodně nepovedlo, protože děj je velmi zmatený, není poznat, co je sen a co skutečnost, kdo je vypravěčem a proč dělá to, co právě dělá. Měl i lepší povídky. Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Povídka o tom, jak si malí chlapci hrali na husitské vojsko, vypravěč je Janem Žižkou z Trocnova, je velitelem a má pásku přes oko, za kterou se stydí, další jsou Mikuláš z Husi, prokop Holý Prokůpek a chtějí svrhnout Rakousko tak, že obsadí belveder jako vyvýšenou pevnost, osvobodí zajatce z roku 1848, kteří jsou vězněni na Pražském Hradě, dál potáhnout osvobodit venkov, potom proti Rakousku, tam jim budou pomáhat Uhři a potom proti Uhrům. Mají praky a jednu pušku a cvičí se střelbou do stromu. Spojencem jim je 50tiletý trhovec Pohorák, který jim za 6 zlatých měl zajistit střelný prach. Pohorák ale peníze propil, na trhu se choval nevhodně (nic neprodal a kolemjdoucí urážel, nakonec neposlechl četníka a trh nevyklidil), proto ho četník odvedl. To se stalo v den a hodinu, kdy byli chlapci připraveni k boji a když to viděli, zjistili, že dohráli. Teprve potom zjistili, že boj se nekonal, ne proto, že by Pohorák byl odhalen a spiknutí také, ale že Pohorák propil jejich peníze na prach a nechoval se dobře k četníkovi.
Můj soud: je to vyprávění ve stylu malého chlapce, který sní o bitvě, ve které bude vojevůdcem. Celé to na mě dělalo dojem, že vypravěč vzpomíná s velkými obavami na rok 1848, bojí se, aby se spiknutí neprozradilo a mluví o zajatcích, kteří byli drženi na Pražském Hradě. Psáno o letošních dušičkách
Povídka o slečně Máry, která kamarádila s paní Luizou-vdovou. Začíná to tím, že o dušičkách si vypůjčí od sousedů slečna Máry malé děvčátko (asi 5 let staré) a jde s ním na hřbitov, kde mu řekne, aby šlo kam chce, že půjde za ním. Děvčátko někam dojde, tam ho slečna Máry zastaví, dá místo starého nový věnec, pošle děvčátko dál, zase po nějaké době ho zastaví a zase vymění věnec. Potom dál se čtenář dozví, že slečna Máry byla asi 30tiletá, když si z ní kamarádi Rechner a Cibulka udělali legraci a napsali jí (každý zvlášť) milostný dopis, že ji milují a dojdou si pro odpověď za nějakou dobu. Potom jí napsali, že se dozvěděli, že i ten druhý ji miluje, proto nemohou mu stát v cestě, ona neměla žádného a trápila se. Potom oba zemřeli, jeden na souchotě a druhý na zápal plic a ona oplakávala oba a protože se pro žádného z nich nerozhodla, nechala malé děvčátko, aby se rozhodlo, ke kterému hrobu půjde první. Pro sebe si koupila hrobku mezi nimi.
Můj soud: dalo by se to napsat i trochu otevřeněji, mělo by to větší grády, ale na povídce je vidět naivitu slečny Máry a smysl pro velmi sprostou legraci ze strany nápadníků. Týden v tichém domě
Docela zajímavá povídka, i když trochu dlouhá a uměle rozvleklá v pasážích, kdy vypravěč-úředník Václav Bavor popisuje úředníky v práci a svoje novely, které čte doktor Loukota. Příběh začíná tím, že v místnosti spí rodiče Bavorovi a syn Váslav a matka se vzbudí, protože má sen o svém zemřelém otci a sumíruje, jaká čísla do Lotynky to jsou. Všechny ostatní k tomu vzbudí. Rodiče láteří na syna, že je "zlodějem jejich zdraví" a matka, že až zemře, bude syn "špendlíčkem hrabat, ale nedohrabe se". Matka slouží u domácích - Ebrů, domácí je úřadníkem, nadřízeným Václava, který si ale půjčuje u žida, protože manželka s dcerami moc utrácí. Manželka s dcerou Matyldou si tajně přivydělávají správkami vojenského prádla, ale hrají si na velké dámy. Dcera Valinka zpívá a má koncert, na který přijdou přítelkyně, paní Baurová s Marií, která přebere Matyldě jejího nadporučíka. Před koncertem přišly Bauerovi na návštěvu k Matyldě a obě rodiny na sebe byly jak med a za zády se pomlouvaly. Při jejich řeči se mluví částečně česky a částečně německy. Doktor Loukota je podnájemníkem u Lakmusových (Lakmusová by nejraději za něj provdala svou dceru Kláru, která si na něj myslí a Lakmus je nemocný s nohou a nevychází ven) a myslí si na Josefínu, kterou stále šmíruje a posílá jí básničky, které si přisvojil od Václava, co mu je dal k vyjádření. V noci zemře Žanýnka, které říkají "hundfrajle" a Josefínka to zjistí, když jí nese polívku. Na pohřeb ji připravují Bavorová s hospodskou, Bavorová mluví o svém snu a číslech pro lotynku a hospodská jí radí. Když potom má Žanýnka pohřeb, hospodská se narve do kočáru k Lakmusové, protože jak tvrdí "je měšťanka" a Bavorová se synem jsou jediní pěšky, což je známka chudoby. To jí Bavorová vrátí, když chce hospodská podíl z výhry v lotynce a Bavorová jí řekne, ať žije z měšťanství a nic jí nedá, peníze nechá na studia pro Václava, kterého mezitím vyhodili z práce, protože psal posměšné povídky na prezidenta svého úřadu, který mu zazlíval, že mluví více česky než německy. Václav jde za doktorem, aby mu řekl, jaké jsou jeho básničky, a ten má napsanou žádost o povolení svatby, ale není tam jméno, nevědomky mu Václav řekne, že se Josefínka bude v neděli vdávat a on omdlí a když se vzbudí, je u něj Lakmusová, vidí žádost a doktor napíše jméno snoubenky - Lakmusová. V neděli je svatba Josefínky s oficírem a Loukota jde na procházku s Lakmusovou do Stromovky a Václav s domácími na procházku do Šárky.
Můj soud: docela povedené, jenom některé kapitoly jsou nudné, film, který byl udělaný podle této povídky, byl téměř autentický a při čtení ho čtenář vidí před očima. Figurky
Poslední povídka, snad tam ani nemusela být, jak je ubohá a nedokonalá, naprosto netuším, na jakého autora si chtěl Neruda hrát.
Příběh je o tom, jak advokátnímu koncipientovi je 30 let, cítí se jako dospělý muž a chce složit advokátní zkoušky. Proto si najme byt na Újezdě u konduktérky, chodí do hospody, je navštěvován sousedy, například rodinou malíře Augusty, a neučí se.
Můj soud: je toho na 70 stran, ale nic horšího jsem od Nerudy nečetla.
Zdroj: Petra Mishka, 26.12.2005
Komentáře
Související odkazy
Diskuse k výpisku
Diskuse k výpisku
Jan Neruda - Povídky malostranské (souhrn povídek) (3)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Smysl života a smrt
Smrt. Někdo se jí bojí, někdo v ní vidí hrdé zakončení života. Pro jednoho je to nejistota, pro druhého existence lepšího bytí. Jistí si však můžeme být v tom, že pro každého je to symbol rovnosti mezi všemi lidmi. Nezáleží na naší barvě kůže, národnosti, náboženství nebo názorech. Každý zemřeme. Dřív nebo...
Statistiky
Čtenářský deník:
8015 dělČítanka:
4759 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5834 pracíSlovníček pojmů:
108 heselSpisovatelé:
1840 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
13 let marná zeměplocha mesiáš egypťan sinuhet hrombuchdup voják Muj otec azazel sartre tigrid klášter sázavský chateaubriand kniha apokryfů budovatelské básně cesta do neznáma hlouběji do podzemí václav z michalovic o škole Boříkovi denní rituály daktylotrochej Ohněm a mečem křest ohněm zaklínač mluvní cvičení krysy sbohem+školo variace romeo montek mladší robinson
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 710 642 291
Odezva: 0.08 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí