Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 13 povídek, které původně vycházely časopisecky
• za toto dílo je autor nejvíce uznáván
• pracoval na nich od 2. poloviny 60. let

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Malá Strana v Praze, doba Nerudova mládí (1. polovina 19. století)

ZNAKY:

• autobiografické prvky, autor vstupuje do děje nebo vypráví v ich-formě, smysl pro detail, překvapivou pointu
• realistický obraz života Malé Strany - konzervativní, uzavřený
• postavy - drobná buržoazie, chudina, podivíni
• kritika maloměšťáctví - pokrytectví, touha po majetku, bezcitnost, nadřazenost, přetvářka, předsudky

KOMPOZICE:

• povídky - vážné, ale i humorné a satirické, ironie
• převážně povídky; novely - Hastrman, Doktor Kazisvět; forma dopisu - Psáno o letošních Dušičkách; deníku - Figurky

JAZYK:

Nespisovný, lidový - charakterizační funkce

OBSAH POVÍDEK:

Týden v tichém domě
Úvodní a také nejrozsáhlejší povídka zachycuje život obyvatel měšťanského domu. Nacházejí se zde Bavorovi, jejichž syn Václav byl propuštěn z úřadu kvůli zápiskům, ve kterých vyjadřoval své názory na své spolupracovníky. Dále zde žije rodina domácího Ebera, která se chová typickým maloměšťáckým způsobem, a starý mládenec doktor Loukota. Odehraje se pohřeb staré panny Žanýrky a svatba Josefinky se strojmistrem Bavorákem.

Pan Ryšánek a pan Schlegl
Autor vypráví o hostinci U Štajniců, kde se scházejí samé vážené osobnosti. Patřili mezi ně pan Ryšánek a pan Schlegl, kteří jedenáct let sedávali u stejného stolu, ale nepromluvili spolu ani slovo. Důvodem byla dávná záležitost, která způsobila nepřátelství a zášť. Oba muži milovali stejnou dívku, které se nejprve líbil pan Ryšánek, ale nakonec se provdala za pana Schlegla. Krátce po porodu však zemřela a zanechala po sobě dceru. Jednoho dne se pak Ryšánek do hostince nedostavil, protože onemocněl. Jeho choroba trvala několik týdnů, a když se uzdravil, konečně se se Schleglem usmířili.

Přivedla žebráka na mizinu
V této povídce se seznamujeme se žebrákem panem Vojtíškem. Dožil se již osmdesáti let a na Malé Straně byl oblíben pro své slušné a milé chování. Obyvatelé se mu snažili pomáhat a všemožně ho podporovat. Jednozubá žebračka, které se přezdívalo "baba miliónová", mu nabídla, že se k němu nastěhuje, ale on ji odmítnul. Od té chvíle se o panu Vojtíškovi začaly šířit pomluvy, které tvrdily, že je ve skutečnosti bohatý a že celou dobu obyvatelům Malé Strany lhal. Lidé se od něho začali odvracet a již pro něho neměli ani milé slovo, ani almužnu. Jednoho mrazivého únorového rána ho našli umrzlého v roztrhaném kabátě.

O měkkém srdci paní Rusky
Kupec Josef Velš, nesmírně bohatý a usměvavý člověk, zemřel a konal se jeho pohřeb. V pokoji se nacházeli pozůstalí a dostavila se i paní Ruska - vdova nevalné pověsti, která si nenechala žádný pohřeb ujít. Jako vždy začala plakat a pomlouvat nebožtíka i jeho manželku. Policejní komisaři ji vyhodí ven a následující den je jí úředně zakázáno navštěvovat poslední rozloučení. Paní Ruska se však nedala tak snadno porazit a zanedlouho se přestěhovala do ulice, kudy musel projít každý pohřební průvod. A při každém z nich vyšla ven a usedavě plakala.

Večerní šplechty
Jedná se o rozhovory na střechách domů U dvou slunců a Hlubokého sklepa v Ostruhové ulici. Vystupuje zde postava Jana Hovora, posluchače filosofie, který symbolizuje autora. Spolu s dalšími muži probírají obvyklá témata - počasí, nové události na Malé Straně, minulost a ženy.

Doktor Kazisvět
Pan Heribert žil sám ve skromném domku. Stejně jako jeho otec, který zemřel po jeho promoci, byl lékařem, ale nepřijímal nemocné. Všem lidem se vyhýbal a nemluvil s nimi. V den pohřbu rady pana Schepelera se nachomýtne k průvodu, zrovna když muži vypadne z rakve ruka. Heribert ho uchopí za ruku a zjistí, že není mrtev. Později ho vzkřísí, z čehož nejsou lidé, kteří se již těšili na podíl z Schepelerova majetku, příliš nadšení a začnou mu přezdívat doktor Kazisvět. O události se všude diskutuje, píše se o ní v novinách a samotářský doktor dostává druhou šanci. Heribert však ani tentokrát neprojeví zájem ani o ostatní obyvatele Malé Strany, ani o nemocné.

Hastrman
Pan Rybář byl díky svému jménu, zelenému fraku a touze po moři nazýván hastrman. Říkalo se o něm, že vlastní sbírku drahých kamenů a těší se velkému bohatství. Hastrman navštíví profesora Mühlwenzela, aby zjistil, jakou cenu má jeho sbírka. Je velmi zklamaný, když se dozví, že se převážně jedná o běžné kameny, které jsou téměř bezcenné. Později za krásné srpnové noci se chystá všechny své kamínky vyhodit z okna. V této náladě ho zastihne jeho synovec pan Šajvl a přesvědčuje ho, že sbírka možná nemá velkou cenu, ale že celá jeho rodina je bohatá a šťastná díky němu. Stařec má v tu chvíli pocit, že zahlédl moře.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Přistěhovalec pan Vorel si otevřel krupařský krám U zeleného anděla. Nikdo však jeho obchod nenavštěvoval, protože byl na Malé Straně cizí. Když konečně někdo přišel, zdálo se mu, že je vše cítit kouřem, a této pomluvy se pan Vorel nezbavil. Kvůli této nešťastné příhodě se nakonec oběsil. Policejní komisař si prohlédl jeho dýmku a poznamenal: "Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl - podívejte se!"

U tří lilií
Autor popisuje svou návštěvu hostince U tří lilií, který se nacházel poblíž Strahovské brány. Velmi ho zde upoutala dívka, která tančila v salónku a jeho pozornosti si všimla. Najednou k ní přiběhla jiná dívka a cosi jí sdělila. Poté tančící dívka odešla, ale zakrátko se vrátila. Autor se z rozhovoru dozvěděl, že jí právě zemřela matka. Když viděl, jak chladně zprávu přijala, měl pocit, jako by z ní musel vypít zlotřilou duši.

Svatováclavská mše
Autor zde vzpomíná na své mládí, když se nechal na noc zavřít do svatováclavského chrámu. Zajímalo ho totiž, jestli bude svatý Václav o půlnoci sloužit mši. Přemýšlí o všem možném a nakonec usne. Když se probudí, tak vidí kázat v kostele faráře. Uvědomí si, že o něho jeho matka musela mít strach.

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Autor se v dětství s kamarády domluvil, že zničí Rakousko. Vypracovali tajný plán a dokonce koupili pistoli. Svoje peníze pak předali hokynářovi Pohorákovi na střelný prach, ten je ale utratil za alkohol a zachránil tak Rakousko.

Psáno o letošních Dušičkách
Stará slečna Máry pokládá na Dušičky věnec na hroby Cibulky a Rechnera. Kdysi jí vyznali lásku, ale nemysleli svůj cit upřímně. Proto vzali vyznání zase zpět, údajně ustupovali jeden druhému.

Figurky
Krumlovský se přestěhuje na Malou Stranu, protože chce složit advokátskou zkoušku a domnívá se, že zde bude mít větší klid. Obyvatelé v domě ale tvoří prapodivnou směsici zajímavých figurek, takže se zde rozhodně nenudí. Bydlí tu například malíř Augusta, jehož manželka šišlá, když jsou při penězích, nebo Provazník, autor škodolibých anonymních dopisů.

CITÁT Z KNIHY:

Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
"No, copak je to?" houkl vtom Petrohradský. "Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?"
Někteří mládenci vztahovali ruce.
"Pozor!" vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. "Ten muž není mrtev!"
"Nesmysl! - Vy jste blázen!" hučel pan doktor Link.
"Kdepak je policie!?" volal do toho Petrohradský.
Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil kel klidnému Heribertovi. "A co se má stát?" tázal se dychtivě. "Není - opravdu není mrtev?"
"Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!"
"Nejhotovější bláznovství!" křičel pan doktor Link. "Když ten není mrtev, tedy - "
"Kdopak je to?" ptal se Petrohradský.
"I prý doktor - "
"Doktor Kazisvět! - Policie!" řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.
"Doktor Kazisvět," opakovali páni radové Krojem a Mužík.

VLASTNÍ NÁZOR:

Klasické dílo, které - ačkoliv může být pro dnešního čtenáře vzdálené a nepřitažlivé - právoplatně patří k největším výtvorům české literatury.