Venkovské ženě z Moravy oběsili muže pro výstrahu, ukradl pár pytlů cementu. Ráno vešli do domu dva vojáci, nevěděli, co se stalo, a poručili jí připravit vůz a jet s nimi. Jeden z nich byl mladý, hubený, neduživý a ustrašený voják-vojáček, druhý byl raněný. Vdova vzala s sebou sekeru, že Němce zabije, aby pomstila smrt manžela. Mladý voják šel u vozu, snažil se na ni mluvit, ona ale německy nerozuměla ani slovo. Voják-vojáček byl úzkostlivý, nevěděl, kam až se dostali ruští vojáci. Všimla si, že mají pistoli (se kterou se chtěl zastřelit raněný), bajonet a pušku. Chtěla jim nenápadně zahodit všechny zbraně a kompas, aby je mohla zavést lesními cestami, které dobře znala a ne do Znojma, kam chtěli. Touto cestou jela ve svatební den, vzpomínala, jak se styděla a celou cestu se dívala na své ruce. Jak umíral tchán a řekl synovi, že si měl vzít ženu, která by mu dala děcka. Spravovala valachovi podkovu, Voják-vojáček jí pomáhal. Měl titěrné ruce, její muž měl ruce ohromné, celé dny pracovali na poli a u dobytka. Přes ubíjející dřinu se jí dny manželství zdály snesitelnější než noci. Ráno se Němec myl u potoka,
"Němci mohou prohrát válku, ale nikdy nesmí zanedbat ranní hygienu." Zahodila pistoli spícího raněného. Dala Voják-vojáčkovi chleba se sádlem. Uslyšeli zvony z vesnice, Voják-vojáček odtušil, že prohráli válku a uřezal si všechny knoflíky a znaky na uniformě. Ukazoval jí fotky své rodiny, říkal, že je z Vídně, vzpomněla si, jak odvazovala svého muže a marně se dobývala na sousedy, protože Němci zakázali vycházet pod trestem smrti. Když zazněl lesem výbuch, ptal se jí Voják-vojáček, jestli jsou v lese partyzáni. Zapřela je. Zahodila jim buzolu, musela se vyhnout stromům, kterými partyzáni zatarasili cestu. Voják-vojáček jí začal cpát marky, nechtěla je, myslel si, že jí je to málo, tak jí dal i svoje hodinky, pero a řetízek. Vzpomněla si, jak s mužem vozili dřevo z lesa. Nenechal ji odpočinout, myslel, že všichni mají síly jako on. Odstrkovala Němce i s penězi, byl jak pírko, byla silná, měla hranatá a silná zápěstí, kůži na dlaních dřevěnou, sevřela mu ruce ve své, strhla ho na sebe, Voják-vojáček myslel, že se s ním kočkuje. Už ho chtěla zabít, když si všimla německých aut na příčné cestě.
"Zachránils ho, pomyslela vyčítavě na Vševědoucího a Všemohoucího. Proč ho ochraňuješ? Ty přece nejsi jenom pro Němce, jsi pro všechny." Voják-vojáček se bál i svých, když Krista uvolnila vůz, jeli dál. Pořád na ni dotíral, nevšiml si, že raněný se snaží dosáhnout na jeho pušku. Když si toho všiml, domlouval frajtrovi, že do večera už budou ve Znojmě. Raněný se ptal, jestli jsou v Rusku a jestli je to Ruska. Potom mu řekl, že ji má buď přeříznout nebo zabít. Krista chtěla jet k náhonu, kde bydlela bláznivá Róza, které nosili mouku a ona si s ní pudrovala obličej. Dojeli k louce a zřícenému mlýnu, frajtr s Voják-vojáčkem se bavili o tom, že ho postřelili v Polsku a svobodník hledal svou pistoli. Voják-vojáček tomu zprvu nevěnoval pozornost, potom zjistil, že nemá ani buzolu a že jedou na severovýchod místo na jih. Umírající chtěl bajonet, najednou dostal strach ze smrti z rukou venkovanky. Voják-vojáček ji donutil zastavit tím, že mířil na valacha, našel schovanou sekyru a donutil ji, aby se svlékla, jestli nemá někde schovanou jejich pistoli. Svobodník ho pořád přesvědčoval, aby ji zabil.
"Voják-vojáček se snažil nevidět její veliké rozpláclé bradavky přilepené k živůtku. Ňadra, se kterými nezacházela s žádnou pozorností a vlastně si jich vůbec nevšímala, trčela na jejím mužském těle jako nadbytečný luxus. Trubčí a nepotřebná." Voják-vojáček lazara neposlouchal, pohltil ho stud. Už mohl mít ženu, ale k ničemu se nevzmohl, ještě nikdy nezabil. Nechal ji jít, ale ona je sledovala, vůz a koně byli to nejdůležitější, co měla. Lazar po ní střelil, potom blouznil, viděl svou četu u Lvova, měl přezdívku Kapka. Voják-vojáček zajel za zatáčku za most, počkal si na ni, chtěl ji zastřelit, ale nedokázal to.
"Běž dom! Nebo tě doopravdy odprásknu..nebo tě odpráskne von!" Umírající ztratil vědomí, třepal mu s hlavou, až se probral, aby nebyl v lese sám. Lazar řval, ať ho zastřelí, říkal, že ho matka nechtěla pouštět do lesa. Kristě bylo zle, vzpomněla si, jak tudy šla v červnu o senách v osmém měsíci. V hrozných bolestech zahodila všechno nářadí, snažila se dojít k cestě. Modlila se k Panně Marii, aby zachránil její dítě, ale zemřelo.
"Nee, šílela. Nejsi spravedlivá! Nemělas mě nikdy ráda, řekla tenkrát Panně." Když Němcům nadběhla, bála se, že je ztratila. Sjeli z cesty, protože raněný zemřel. V šeru viděla Voják-vojáčka, jak sekerou kope hrob. Měl strach, bál se jí. Když frajtra zakopal, volal ji, ale ona stála stranou a čekala. Čekala až do tmy, když Voják-vojáček předstíral, že odešel, aby se ujistil, že tam není. Šel si lehnout k vozu, nahmatala odhozenou sekeru, zvedla ji nad ním a řekla:
"Už nikoho nezabiješ, ani mě už nezabiješ. Nespi! Vidíš mě? Němče?" Voják-vojáček se probudil a vykřikl mama, slovo, které ji zasáhlo.
"Teď už nebyl ani vojákem, ani představitelem velkého národa, byl stejně ubohý jako kdokoliv ze Slovanů. Chytila ho do obou železných klepet jako snop žita, vytřásla ho z blůzy, lískala a třískala, padni kam padni, a když upadl a padal, znovu si ho zvedla a podávala a přidržovala, a dál ho bila, až se mu spustila usoplená červená. Smýval vinu, viny, nebránil se. Byl v této chvíli obrazem Německa: ležel na zádech, přizabitý, neschopný pohybu. Zahnala ho a rozeštkala se. Až teď na ni dolehlo všechno, co bylo a bude. Minulá i budoucí samota. Kalvárie dřiny, trnová koruna smutku. Neodešel, sedl si, plazil se k ní po kolenou, Krista už nedokázala vinit jeho školácká devatenáctiletá záda z násilností. Chápala, že vina není ani dědičná, ani posloupná." Odprošoval ji, konejšil, říkal, že je 4. května, že je po válce. Výprask a únava ztěžklá v celém jeho těle, nepřestávající strach, to všechno způsobilo, že se jí dotýkal nejčistšíma rukama, neohmatával ji, zdálo se, že ji křtí. Daroval jí svůj řetízek se jménem a datem narození 1926. Chtěl jí ho připnout, hladil ji, poodešla, chtěla ho odstrčit, ale v hrdle měla pojednou zrádnou lavinu něhy.
"Hajdaláku. Komáří noho. Usmrkaný Německo! Nikdo jí nikdy nehladil obočí, neobkresloval křivku nad jejím okem, nedotýkal se dvěma prsty jejího čela. Ochromovaly ji jeho městské cavyky. Nakonec ji políbil na tvrdá ústa, nebyly to rty milenky, byla to ústa k řeči, jídlu a dýchání, čistá a neposkvrněná. Splétali pohyby jako pomlázku a pentle slováckého čepce, zvolna a zdaleka se k sobě prodírali, krok vpřed, dva kroky vzad, naráz byli v předpeklí a hned až v pekle, z pekla rovnou v tetelivém nebi, proutěný úplet košiny čpěl kmínem. Krista rozmlouvala s Pannou, vidíš jak jsem nízká a špatná a vilná? Odepři mně bránu svého Syna..ale nenechávej mě samotnou na světě! Dej ať se z této chvíle narodí syn! Aby měl kdo vzít za pluh a oprať. A stát vedle mě, až budu stará a neuzvednu dlaň, abych do země vpravila zrno. A skutečně se vznesla a plula, cítila nekonečný klid, mír a nasycenost brázdy posvěcené setbou." Se svítáním stáli nedaleko vozu dva muži, partyzáni. Věřil bys, že je to možný, řekl jeden, když je spatřil v košině, a my bojujeme! Voják-vojáček šel za vozem, měl na krku provaz a ruce mu svázali za záda. Krista byla na kozlíku, když upadl, zastavila. Dostala facku a shodili ji do sena. Zastřelili ho.
"Nemělo cenu ho trápit, copak jsme nacisti?" řekl jeden. Zdálo se, že nikdy neexistovalo nic než nebe, země, člověk a cesta. Vdově se zdálo, že Voják-vojáček jenom spí, šla za vozem, aby mu viděla do tváře a tiše ho oslovovala Mlíko na bradě, Smrkáči, Vejškrabku!
Zdroj:
Yana, 29.04.2008
