Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KRÁTCE O AUTOROVI:

Jan Procházka (1929-71) je český prozaik, dramaturg a scénárista (cca 30 filmů), který je autorem knih Rok života (1956), Zelené obzory (1960), Závěj (1961), Přestřelka (1964), Ať žije republika (1965), Svatá noc (1966), Tři panny a Magdalena (1966), Kočár do Vídně (1967), Politika pro každého (1968). Potom vycházely jeho knihy pouze v zahraničí, zejména SRN - Kapr (1974), Naše bláznivá rodina (1976), Ucho (1977), Městem chodí Mikuláš (1978).

DĚJ:

Z jeho díla jsem si vybrala Kočár do Vídně zcela záměrně, protože jsem potřebovala začlenit další dílo do souboru protiválečné literatury. Kočár do Vídně je novela, líčící osudy tří lidí na sklonku druhé světové války. Krista je selka, nijak mladá a nijak přitažlivá. Na konci války jejich vesnicí procházeli němečtí vojáci, vybrali si jejího manžela a bez příčiny ho oběsili. Krista ho nikdy nemilovala, ale zvykla si vedle něj žít a protože neměli děti, po jeho smrti zůstala sama a byla rozhodnutá se pomstít.

Zanedlouho do statku přišli dva němečtí vojáci -mladičký "Voják-Vojáček", jak ho pro sebe pojmenovala a jeho raněný druh, kterého pojmenovala "Lazar". Dezertovali z ruské fronty, dostali se až na Moravu, kde se děj knihy odehrává a chtěli se dostat do Vídně. Kristě poručili, aby zapřáhla vůz a odvezla je. I když byli ozbrojeni a vojáček na ni mířil stále zbraní, čekala jen na příležitost, aby je mohla zabít, a tak napravila křivdu, která se jí stala - Oko za oko, zub za zub.

Neměla zájem je vést přes hranice do Rakouska, proto kroužila lesem, odkud s manželem sváželi dřevo a čekala na příležitost. Vojáček byl vyplašený, stále se snažil s ní hovořit, ale Krista dělala, že německy vůbec nerozumí. Lazar ležel a bylo vidět, že ho už nemusí zabíjet, protože ke smrti měl velmi blízko pro svá zranění. I když jí vojáček nabízel peníze, hodinky a všechny cennosti, co u sebe měl, odmítla to, protože její duši vládla nenávist a touha po pomstě.

Lazar cítil, že Krista s nimi nemá dobré úmysly, chtěl po vojáčkovi, aby ji zabil, ale on toho nebyl schopen, raději ji vyhodil z vozu a ujel. Nyní již Kristě nešlo jen o pomstu - koně s povozem byl její majetek, jako selka koně nutně potřebovala a po smrti manžela se o sebe musela starat sama. Nezbylo jí než utíkat lesem za ukradeným povozem a doufat, že se jí ho podaří získat zpátky.

Když konečně vystopovala vůz, zjistila, že vojáček je v hluboké jámě a kope hrob pro lazara, který mezitím zemřel. Krista nepřišla hned k vozu, ale čekala, až vojáček usne, potom ho chtěla zabít sekerou, kterou měla schovanou v košatině vozu a s dobrým pocitem odjet domů. Jakmile zjistila, že vojáček spí, přiblížila se až k vozu a když již byla připravená k ráně, vydechl vojáček ze spaní "máma".

Krista vzpomněla na své mládí, manželství i narození mrtvého dítěte, zapomněla na svůj úkol zabíjet a mstít se, ulehla k vojáčkovi a potom pronesla modlitbu:

"Vidíš, Panno, můj hřích? rozmlouvala se svatou. Vidíš, jak jsem nízká a špatná a vilná? Můžeš mě zatratit. Odepři mně bránu svého syna... Ale... buď milosrdná! Nenechávej mě samotnou na světě! Dej i mně syna. Nech, ať se mi z této chvíle narodí syn! Aby měl kdo vzít pluh a oprať. A stál vedle mě, až budu stará a neuzvednu dlaň, abych do země vpravila zrno."

Po této modlitbě milenci usnuli a takto je nalezli partyzáni, kteří Kristu znásilnili a vojáčka zastřelili se slovy: "Nemělo cenu ho... trápit..., řekl někdo z partyzánů. Copak jsme nacisti?" Domů už si vezla Krista jen mrtvého vojáka-vojáčka.