Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

POSTAVY:

kovář - pracovitý, důvěřivý kovářka - krásná, hloupá
lokaj - vypočítavý
kníže - povrchní
čert - ve svém zájmu nápomocný kováři
vodník - hodný, nápomocný
matka kovářky - brání svou dceru

MÍSTO A ČAS:

Vesnice Nejdedál. Čas je pohádkový, kdy ve vesnici ještě kováři kuli železo, kdy vesnice byla majetkem zámeckého pána, v rybníku žil vodník a zlé lidi mohl čert odnést do pekla.

DĚJ:

Fimfárum je příběh o tom, jak ve vesnici Nejdedále vznikl na návsi pomník.

Všechno začalo v kovárně. Mladá krásná kovářka se zamilovala do knížecího prvního lokaje. Byl to správce majetku knížete, pána toho kraje. Scházeli se tajně, ale kovář jim čím dál více překážel.

"Jak prej to zaonačit, aby kovář nebyl? Nech prej to na mně, povídá první lokaj, a šel za knížetem pánem."

Počkal, až byl kníže v náladě a začal mu syčet do ucha, že se kovář špatně chová, knížete pomlouvá a všechno kritizuje, proto by ho měli potrestat, dát mu, pod trestem smrti, nějaký nesplnitelný úkol. Když ten úkol nevykoná, tak ho popraví. Knížeti, pro kterého to byla jen zábava, se plán líbil.

Další den lokaj předal kováři úkol: za den musí ukovat řetěz, který třikrát obmotá celý zámek. Kovář spočítal, že má málo železa i času a viděl, že je to nemožný úkol. Šel se poradit se svou ženou. Ta mu řekla, že než aby jí udělal ostudu na veřejnosti, ať se raději jde oběsit sám. A tak kovář šel, hledal větev, která by ho udržela, hledal dlouho, protože se mu do toho nechtělo. Nakonec však tu správnou našel a už si dělal smyčku a dával si ji na krk...

"Hej, co to tady je!" A proti němu stojí nadlesní, kterého tu v okolí nikdy neviděl. A hned se pustil do kováře: Cože si myslí? Cože to je za les, kde visí visatec? Cože je to za chlapa? Jakmile mu někdo provaz do ruky podá, jako beran jde a chce se pověsit?
"Copak se lidi sebevražděj, když napoprvé není úspěch?"

A mluvil a mluvil, z uší mu šlehaly plamínky a byla cítit síra. Tak kovář poznal, že je to čert. A ten mu pomohl a řetěz mu dal. Lokaj se divil, že úkol splnil a kníže mu poslal 500 dukátů.

Ale lokaj se nedal a brzy, když byl kníže zase v náladě, začal kováře znovu pomlouvat a tentokrát vymyslel, aby kovář všechnu vodu z řeky dostal do zámeckého parku. Odměna je 1000 dukátů, nebo provaz...

Kovář opět chtěl radu od své ženy. Poradila mu, aby se šel raději sám utopit, než aby jí udělal před všemi ostudu. A kovář šel. Na břehu řeky hledal valoun, který by si kolem krku uvázal a své starosti skokem do vody ukončil. Když tu z řeky vyleze vodník.

"Tak koukej, jestli se chceš utopit, tak jinde. Já dušičky pod hrníčky dávno nedávám, a aby mi tu nafouknutej utopenec po řece rejdil, na to už nemám žaludek. Zachytíš se mi někde pod kořenem a budeš kazit vodu."

Kovář se mu svěřil a vodník mu pomohl. Vytáhli stavidlo a celý park se zalil vodou. Lokaje to vůbec netěšilo, ale musel kováři dát 1000 dukátů, které mu kníže slíbil.

Do třetice lokaj využil pánovu "náladu" a znovu mu hučel do ucha lži o kováři. Tentokrát vymyslel, aby kovář sehnal fimfárum. Když se kníže ptal, co to je, lokaj řekl, že nic. Takže ať kovář přinese cokoli, vždy řeknou, že to není fimfárum a kováře konečně popraví. Knížeti se to líbilo.

Kovář listoval všemi slovníky, ale nic nenašel. A když šel pro radu k ženě, řekla mu to co pokaždé - ať jde a zastřelí se sám, než aby byla ostuda s popravou.

Kovář vzal kulovnici a šel se zastřelit, ale už mu začalo vrtat hlavou, proč mu žena pokaždé radí vzít si život. Při přemýšlení došel k řece, nad kterou sedí na vrbě vodník Čochtan.

"Co chceš?"
"Fimfárum chci," povídá kovář.
...
"To neznám," povídá Čochtan, "co by to mohlo bejt, to mě samotnýho zajímá."
"Čerti vědí, co to může bejt," povídá kovář.
"No vidíš... Ty jednoho znáš, zeptej se ho! ... Jestli je dnes pátek, tak hraje v tom zříceným mlejně mariáš se strašidlama."

Kovář čerta našel a svěřil se mu, co má tentokrát knížeti obstarat.

"Fimfárum," povídá čert, "ti můžu dát, ale ne zadarmo. Duše tří zlých lidí mi dáš za fimfárum, Platí? Potřebuju tři exempláře do pekla na výstavu."

A tak čert dal kováři fimfárum - "proutek jen o chlup tenčí než ta nejtenčí rákoska" -, které je jen jedno na světě. Když jím švihne, vše, co se hýbe, ztuhne, dokud fimfárem nešvihne podruhé. Pak poslal kováře domů, aby čekal na půdě, dokud nevystřelí jeho kulovnice, kterou nechá u čerta.

Kovář poslechl, čekal na půdě. Když uslyšel výstřel, koukl dírou po suku do světnice a viděl kovářku s lokajem, jak tančí a radují se z jeho smrti. Kováři došlo ve vteřině, co tak dlouho nechápal. Švihl fimfárem a oni se ani nepohnuli. Kovář do nich mlátil řemenem hlava nehlava. Když se řemen roztřepal, popadl koště. Matka kovářky se probudila a chtěla dceru bránit, ale kovář švihl a i ona ztuhla a dostala svůj díl.

Potom kovář únavou usnul. Ráno kovářku s lokajem omotal provazem, švihl fimfárem a hnal všechny tři před sebou na náves. Aby je všichni viděli. Jenže v tu dobu hnali pasáčci dobytek na pastvu. Bába začala křičet a splašila býka, ten se opřel o její ramena, do toho vlítly ovce, lokaj využil zmatek a chtěl utéct. Kovář nevěděl, co s tím zmatkem dělat, tak švihl a všechno ztuhlo.

Celá vesnice se seběhla. I nadlesní-čert přišel, že si vybral duše kovářky, lokaje a paní tchyně. Ale kovář si pomyslel, že potrestat sice může, ale vydat četu duše nemá právo. Hodil fimfárum do ohně a spolu s ním v tom okamžiku zmizel i čert.

Na návsi nastala panika, lidé se rozbíhali na všechny strany. Kovář si hodil ranec přes rameno a vytratil se přes zahrádku kolem vodníkovy vrby do lesa. Od té doby ho nikdo nikdy neviděl.

"Alespoň ne v Nejdedáli, kde po něm zbyl ten podivnej pomník. Ale prej byl viděnej na Milevsku. Oženil se prý s hodnou ženou."