Historický román, který zachycuje život francouzského básníka, bohéma, buřiče, trestance a šibeničníka Françoise Villona - Montcorbiera.
Villonův život se odehrával v 15. století ve městě Paříž. Vypravování začíná dnem, kdy univerzita nakupuje pergamen. Je to obrovská sláva a studenti se spolu se svými učiteli vydávají do ulic. Jsou seřazeni a řádně kráčí městem. Když jsou nákupy u konce, rozbíhají se po městě a vyvádějí lotroviny. Pařížští biřici nemohou příliš zasahovat do radovánek studentů, neboť univerzita je nejstarší a má svá výsadní práva. Během tohoto dne se Villon, místo dovádění se studenty, odebere do kabinetu svého nejoblíbenějšího profesora – Parlana – a svěřuje se mu se svými verši. Během vyprávění se dostanou i k tématu, proč dnes nechce Villon navštívit hřbitov Mláďátek.
Vesnice, v níž žil Villonův otec a matka, byla ohrožena, stejně jako všechny ostatní, válkou Anglie s Francií. Žena byla těhotná a vydala se s mužem do Paříže. Ušli dlouhou cestu a po příchodu zjistili, že Paříž skýtá ještě větší nebezpečí než okolí – řádil zde mor. Odejít již nemohou, a tak se s pomocí malého chlapce jménem Colin Cayeux uchýlí do prázdného domu. Dům je krásný. Bydlel v něm šlechtic, který zemřel také na mor - jako mnoho jiných Pařížanů. Otec si musel najít práci, aby mohl svou manželku, a později také dítě, uživit. Nezbylo mu nic jiného než pomáhat na hřbitově Mláďátek se zakopáváním a pálením mrtvol. Krátce po narození syna umírá na mor.
Villon vyrůstá v chudém prostředí. Jeho matka se seznámí s pařížským kanovníkem Vilémem Villonem. Ten si bere po čase chlapce do své péče a stará se o něho. Mladému chlapci se u kanovníka žije velmi dobře. Muž se o něho stará se vší láskou a péčí. Už když byl Françoise malý, všiml si u něho obrovské chuti po poznání a učení. A opravdu, mladý učeň Montcorbier je jedním z nejlepších studentů na pařížské univerzitě – Sorboně. Také se ovšem nikterak nestraní studentského života a lumpárnen. Navštěvuje nechvalně známé hostince a je také přímo zapojen do krádeže "Ďáblova patníku". Touto akcí začal hluboký svár mezi studenty a biřici.
Villon začíná byt po Paříží známý svými verši. Pravidelně navštěvuje každý týden se svým strýcem místodržitele – velitele pařížské policie – Roberta d'Estoutevilla. Je zde vždy velmi očekávaným a oblíbeným hostem, neboť jeho šarm a vtip je nenahraditelný. Na tyto sedánky chodí také Filip Charmoyne, kazatel U Matky Boží, pro kterého je mladý Villon trnem v oku. Kněz je totiž zamilován do krásné slečny Catherine de Vausselles, která však nadbíhá Villonovi. Na Boží den se po Filipově kázání prochází Françoise se svými dvěma přáteli. Spatří Charmoynea, jek se blíží velmi rázným a rozhořčeným krokem. Charmoyne přistoupí k mladému básníkovi a náhle po něm sekne kudlou. Françoise je zraněn nad horním rtem hlubokou ránou. Vytáhne svou kudlu, kterou dostal k narozeninám od přítele Montignyho, a zasáhne kněze přímo do břicha. Přátelé vykřiknou, ať uteče, a sami zmizí z místa činu.
Během svého putování mimo město Paříž se Villon stává členem Ulity. Je to francouzské podsvětí, které má své vlastní zákony, svá hesla, a její tajní členové jsou všude. Po několika měsících se vrací do Paříže. Z vraždy již obviněn není. Králi poslal dvě žádosti o milost. Jednu se jménem François Montcorbier – po otci – a druhou se svým uměleckým jménem Françoise Villon – po kanovníku Vilému Villonovi. Král jeho žádosti vyhoví, neboť si ho pamatuje ze sporu o "Ďáblův patník", který sám řešil. Villon na něho udělal velký dojem a utkvěl mu v paměti. Po svém návratu chce začít nový život a oženit se s Catherine de Vausselles. Prožívají spolu krásné období, ale to netrvá dlouho. Catharine po Villonove návratu odmítá malíře Noela Jolize, a ten chce dostat dívku zpět. Vypátrá, že mladého kněze zabil on. Vše poví Catharine. Ta, ač Françoise miluje, mu musí dát sbohem, neboť není možné, aby dívka z takovéto rodiny žila s vrahem. Villonovi přátelé z univerzity zpívají pod jejími okny posměšné písně. Malíř Noel Joliz přichystá básníkovi krutou odplatu. Najme si hromotluka, který Villona v obrovských mrazech zbije a svlečeného do naha ho žene až k domu, kde básník bydlí. Françoise se rozhodne znovu opustit svou milovanou Paříž. Ještě před odchodem se však zúčastní vloupání do Navarské koleje, kde je ukryto mnoho zlatých.
Na svých cestách mimo Paříž se dovídá, díky rozsahu Ulity, že se na vloupání přišlo a všichni budou mučeni a popraveni. Zbývá jen Françoise...
Život mladého básníka a trestance plyne dál. Čas dělá dvorního básníka u vévody Karla Orleánského. Zde pozná také dívku, pro kterou by mohl možná zapomenout na Catharin, ale krásná Leonora umírá. Od dvoru nakonec odchází a dál se toulá krajem. Ve městě Meung je dokonce chycen pro krádež a údajné znásilnění a odsouzen k smrti oběšením. Jen hodinu před vykonáním rozsudku však městem projíždí vévoda a všem vězňům, bez ohledu na rozsudek, dává milost. Ještě jednou je odsouzen k smrti, ale také uniká vykonání rozsudku. Po dlouhých pěti letech se tajně vrací do Paříže, aby spatřil své známé a uchýlil se ke strýci. Spatří Catharin, která je po letech manželství s Noelem strhaná a unavená. Mají také několik dětí. Z jeho starých přátel už není nikdo naživu. Colin Cayeux, Régnier de Montigny a další byli pověšeni, upáleni či uvařeni v oleji. Navštíví strýce, který ho pošle do bezpečí svého statku mimo Paříž, neboť jeho dům často kontrolovali, zda odsouzeného básníka neukrývá. Během měsíců, které tráví Françoise v bezpečí na statku, se strýc snaží využít svého vlivu a přátelství s pařížským místodržitelem Robertem d'Estoutevillem, neboť tuší, že bude ze své funkce sesazen novým králem, a získat pro mladého básníka milost. To se mu podaří a Françoise Villon – Montcorbier se může vrátit zpět – do své milované Paříže. Najde si nové přátele a strýc ho u sebe zaměstná. Villon žije čas slušný a spořádaný život. Noel Joliz umírá. Villlon ví, že ho Catharin stále miluje a chystá se k ní navrátit. Večer jde se svými přáteli do krčmy. Domů se vracejí již po klekání, kdy je zakázáno svítit. Jeden z jeho kamarádů začne dělat povyk před jedním oknem, kde se svítí. Françoise ví, že je to kancelář mistra Ferrebourga, biskupova tajemníka, a chce ho umírnit. Kamarád se ale nedá. Hodí do okna kámen a rozbije ho. Ven se seběhnou úředníci a strhne se rvačka. Villon se pouze brání. Ven vyjde i tajemník, kterého zasáhne Villonův přítel nožem do ramene. Všichni čtyři jsou souzeni. Vše se popisuje podle skutečnosti, až na poslední bod. Tajemník uvádí, že ho Villon zákeřně napadl nožem. Nic nepomůžou ani snahy jeho kamarádů o vysvětlení jeho neviny, a Françoise je odsouzen k trestu smrti oběšením. Soud byl už na začátku přelíčení dohodnut o konečném verdiktu, ale ani se neodebral k projednání rozsudku a hned ho vynesl. Toho se Villonův právník chytí a dokáže Francoise dostat na svobodu. Král dá za pravdu Villonovi, ale vzhledem k jeho černé minulosti ho vykáže na deset let z Paříže. To je pro Villona obrovská rána. Musí opět odejít od svého strýce, své milované Catharin a milovaného města. Starý kanovník ví, že je to stejně odsouzení ke smrti. Villon je již dlouhá léta těžce nemocen, večer trpí záchvaty kašle... Villon ještě dostane třídenní odklad, aby sehnal nějaké peníze. Rozloučí se postupně se svým strýcem, profesorem Parlanem a svou milovanou Catherin. Dva biřici ho v obrovské chumelenici odvádějí k městské bráně. Dalších deset let.
"Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma do času, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, poletují, a potom už nic, potom už nic."
