Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

František Montcorbier, František des Loges, mistr František Villon, všechna tato jména patří hlavní postavě románu, odehrávajícím se v 15. století. Montcorbier po svém otci, des Loges po své matce a Villon po kanovníkovi, který chlapce od malička opatroval.
František se narodil do doby největších válek, kdy Angličané sužovali a plenili Francii a ničili všechna obydlí (i Františkových rodičů). Ti jako jedni z mála přežili válku a tak se vydali vstříc novému osudu do Paříže. Setkali se tam s morem, do něhož přivedli své jediné dítě. Otec po nedlouhé době zemřel, stejně jako tisíce Pařížanů. Chudá matka, bez pořádného výdělku, nemohla svého syna a sebe uživit. Když už byla bída skutečně k nepřežití, šla do kláštera U Červené brány, tam byl představeným kanovník Vilém Villon. Ten se chlapce ujal a poskytl mu přístřeší. Chlapec byl velice učenlivý a tak byl zapsán na pařížskou univerzitu - Sorbonu. I tam vydával ty nejlepší výsledky. Byl oblíbený jak u studentů, tak u učitelů. Hlavně u profesora Parlana. Nejen svou inteligencí, bystrostí a morálkou, ale také ostrým jazykem, který znal odpověď na vše, svým vtipem a začínajícím básnickým umem všechny oslňoval. I v bohatých vrstvách obyvatelstva, do nichž jej zasvětil kanovník Villon, byl vítaným společníkem a bavičem. Nejvíce se dalo vážit návštěv u pařížského místodržitele Roberta d'Estouteville, k jehož manželce - Ambře - choval mladý Villon utajovaný láskyplný cit. Naopak k němu žhnula láskou Kateřina de Vausselles, do níž byl zamilován kněz Filip Charmoye. Další zmámený láskou byl malíř Noel Joliz, který taktéž jako Villon miloval paní Ambru. Jak Noel Joliz, tak Filip Charmoye Villona nenáviděli. Malíř kvůli náklonnosti, kterou k němu paní Ambra chovala, kněz pro Kateřininu lásku.
Z Villona se po veleúspěšném složení zkoušek stal pobuda a výtržník. Vzhlédl se ve svých kamarádech, zanevřel na váženou společnost a problémy se začaly vršit. Zhýralý život, noční ponocování v krčmách, obcování s lehkými děvčaty. To vše byl nynější život nadaného básníka Villona, jehož posměšné sprosté básně a písně zněly celou Paříží. Ale Kateřininy city se nezměnily a Filip Charmoye byl stále větším nepřítelem Villona. Když zase jednou se studenty oslavoval ve svém oblíbeném podniku U Kypré Markéty, setkal se se slepou věštkyní Gabrielou. Její věštba se rozléhala celou místností, každý napjatě poslouchal. "Vidím tě zcela jasně. Ale co nevidět se změníš. Vlasy pryč, svěžest tatam, víra mrtvá, jizva na ústech a vlasy potažené kůží. Jen to srdce hoří dál, dál až do věčnosti. A počkej, počkej..." "Ale to hlavní si pamatuj: musíš svítit, je určeno abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma do času, syrový život, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic - !" Chvíli byl překvapen, ale pak jen nevěřícně pokroutil hlavou a slavil dál. Nic už na to nemyslil.
Kněz jednoho dne přemluvil nešťastně zamilovaného Jolize, aby Kateřinu namaloval, jako svatou. Obraz že se vyvěsí do kostela jako obraz svaté Kateřiny. Při malbě se do sličné Kateřiny zamiloval i Noel. Když už Filip Charmoye nevěděl žárlivostí a vztekem, jak se Františkovi pomstít, rozhodl se, že spáchá zločin ze všech nejhorší... Dlouho netrvalo a s Františkem se setkal v noci. Villona doprovázeli domů dva přátelé. Filip Charmoye opět zkoušel nachytat Villona nepřipraveného, ale ten ho slovy vždy dokonale odzbrojil. Rozhořčený kněz vytáhl dýku a tasil ji na svého soupeře, František sice uhnul, ale čepel mu zasáhla horní ret. Villon překvapen knězovým unáhleným činem vytáhl svou dýku a zamířil jí přesně pod žebra. Filip padal k zemi, ale ještě měl snahu soupeře zranit, ten po něm začal házet kameny a dle rady přihlížejících přátel se dal na útěk. Domníval se, že Charmoye zabil. Se svým opatrovníkem ihned sepsali žádost o milost. Pak utekl z Paříže. Filip Charmoye po pár dnech v nemocnici v ukrutných bolestech skutečně zhynul.
Během svého putování se Villon stal členem Ulity. To je francouzské podsvětí, které má své vlastní zákony, svá hesla, a její tajní členové jsou všude. Díky nově získaným přátelům se k němu dostala zpráva o omilostnění. Již když z Paříže odcházel sužovala ho nemoc plic - tuberkulóza, a tak se nyní vracel ještě více churavý. Rozhodl se, že začne nový poctivý život, najde si zaměstnání a ženu. V Paříži se mezitím podařilo ututlat, kdo kněze zabil. Jeho dva přátelé, ze strachu z obvinění z napomáhání zločinu, nepromluvili, a tak měl František skutečně možnost začít znovu. Našel si práci jako písař u váženého úředníka a zamiloval ke staré známé Kateřině, která o něj neztratila zájem. Jediný, koho nepotěšil Villonův návrat, byl malíř Noel Joliz. Kateřinu stále horoucně miloval a nedokázal si vysvětlit Villonův náhlý odchod a příchod. Stále hledal a vyzvídal až na to konečně přišel. Zjistil, že to on, František Villon, byl vrahem kněze Filipa Charmoye. Vše okamžitě referoval nic netušící Kateřině. Ta se nemohla smířit s představou, že její milý je vrah. A tak, ač jej milovala, ho opustila a vzala si Jolize. Jedinou velkou a opravdovou lásku svého života František ztratil. Vrátil se ke svému dřívějšímu rebelskému způsobu života. Vysedával s kamarády po hospodách, až se uvolil k vloupání do teologické fakulty. Vybrali tedy pokladnu a díl si rozdělili. Svatokrádež se v té době trestala upálením, pověšením na šibenici nebo uvařením v oleji. Pár dní po krádeži hodoval jako král, až celý svůj podíl s kamarády utratil.
Po bujarých oslavách se ze své milované Paříže opět vytratil a toulal se městy Francie, až došel k zámku v Blois, kde sídlil králův bratranec - Karel Orleánský, zrovna tam pořádal rytířský turnaj. František se zúčastnil klání vévodových básníků a byl jasným vítězem. Vévoda, jako milovník dobré poezie, si Františka ihned oblíbil. Ačkoli měl ošuntělý oděv a v očích se mu zračil strach z dopadení biřici, nechal si jej na svém panství a zařadil jej mezi své dvorní básníky. Do té doby byl mezi nimi nejlepší Ondřej Falon, ten začal na jasně lepšího nováčka žárlit. Do Františka se na zámku zamilovala mladičká a krásná Leonora di Poliziano, i on k ní pocítil novou lásku a pozapomněl na svou ztracenou Kateřinu. Při jedné z procházek zahradou spatřil František na zdi namalovaný svůj znak Ulity - srdce a kříž, kříž nahoře, srdce dole. U znamení byl přišpendlen kus papíru s oznámení o konání popravy jednoho z Františkových přátel a zároveň jednoho z lupičů v teologické fakultě. Vydal se tedy do Paříže naposledy se rozloučit. Už dříve se dozvěděl, že všechna jména lupičů byla vyzrazena, ale že budou dopadeni tak rychle, to nečekal. Ke dvoru se po hrozivé popravě sice vrátil, ale za čas jej stejně opustil. Leonora totiž zemřela a závistivý Ondřej Falon obvinil z její smrtí právě Františka. Vévoda uvěřil Villonovi, ale ze strachu o jeho osud mu poradil odejít. Vydal se tedy dál, do královského města Bourges, i tam si ho našli členové Ulity a dali mu úkol. Musel zakopat uloupené zlaté svícny z kostela. Františkovi se do toho sice moc nechtělo, ale horší, než-li pomsta Ulity snad není nic na světě. Když svůj úkol vykonal, byl lapen stráží o odveden k soudu. Tam při výslechu vše zapřel. Byl uvězněn a mučen. Další zastavení bylo u vévody Bourbonského, tam se shledal s biskupem z Meungu, Tybaltem d'Aussignym. Ten, jakožto představitel církve, měl na Villona už delší dobu spadeno, jak za vykradení fakulty, tak i za jeho drzý jazyk, s nímž už měl tu čest se setkat u pařížského místodržitele doma. Villon, ze strachu před dalším uvěznění, biskupa napadl a utekl. Stejně jej však druhé uvězení neminulo. Obvinili ho ze znásilnění a krádeže posvátného předmětu. Madonu sice ukradl, ale žalující dívky se ani nedotkl. Alespoň tak se hájil. Po vyslýchání je odsouzen k oběšení. Když čekal ve své cele na splnění rozsudku, rozezněly se městem zvony, to přijel sám král Karel VII. a na počest návštěvy města zprostil všechny vězně, bez přihlédnutí na jejich zločiny, veškerého obvinění a dal jim milost. Nyní, když je v městě Meungu král, vrátil se i biskup Tybalt d'Aussigny. Ten v zástupu občanů spatří starou známou Villonovu tvář. Začal prohledávat celé město, všechny hospody, až Františka konečně dopadl a potřetí jej uvěznil. Žalář v meungské věži je nejobávanějším v celém kraji. Zde Františka vrhli do tmavé jámy, kde strávil několik měsíců jen o chlebu a vodě. Biskup je nemilosrdný, a když František nechtěl vypovídat, nechal ho týrat. Štěstí se zase obrátí na jeho stranu, protože do města opět zavítal nový král. František je tedy volný a hodlá se vrátit do své milované Paříže. Teď už mu nehrozilo žádné nebezpečí a z vloupání do teologické fakulty byl zproštěn.
Pár měsíců po návratu domů trávil na strýcově statku a rozmýšlelo svém životě a zbásnil veškeré své zážitky. Začal pracovat pro kanovníka Viléma, našel si nové kamarády, leč jeho život už navždy bude ode všech vzdálený těch hrozivých pět let vyhnanství plných zvratů štěstěny a tragédií. Jednoho večera šel se svými přáteli do krčmy. Domů se vraceli již po klekání, kdy je zakázáno svítit. Jeden z jeho kamarádů začal dělat povyk před jedním oknem, kde se dosud svítilo. František věděl, že je to kancelář mistra Ferrebourga, biskupova tajemníka, a chtěl ho umírnit. Kamarád se ale nedal. Hodil do okna kámen a rozbil ho. Ven se seběhli úředníci a strhla se rvačka. Villon se pouze bránil. Ven vyšel i tajemník, kterého zasáhl Villonův přítel nožem do ramene. Všichni čtyři byli souzeni. Vše se popisovalo podle skutečnosti, až na poslední bod. Tajemník uváděl, že ho Villon zákeřně napadl nožem. Nic nepomohly ani snahy jeho kamarádů o vysvětlení jeho neviny, a Františka odsoudí k trestu smrti oběšením. Soud byl už na začátku přelíčení dohodnut o konečném verdiktu, ani se neodebral k projednání rozsudku a hned ho vynesl. Toho se Villonův právník chytil a dokázal Františka dostat na svobodu. Král sice dal za pravdu Villonovi, ale vzhledem k jeho černé minulosti ho vykáže na deset let z Paříže. Musel opět odejít od svého strýce i od své milované Kateřiny, která se k němu po smrti Noela Jolize vrátila. Za své básnické umění, které před soudem ukázal, mu bylo povoleno zůstat ještě tři dny v Paříži, sehnat peníze a rozloučit se s přáteli. Vedl poslední rozmluvu se stařičkým strýcem, zašel i za svým oblíbeným profesorem Parlanem a zbytek času strávil s Kateřinou. Jak strýci, tak panu profesorovi bylo jasné, že se František již už nevrátí. Jeho stále se zhoršující nemoc by mu nedovolila žít až do stáří ani v teple domova, natož v churavém počasí, do něhož musel nyní vyjít.
Stráž ho odvedla k hranicím města, měl se vydat na cestu, ze které se nikdy nevrátí, leč on v to pevně doufal. Tak se naplnila zpola bláhová věštba slepé Gabriely, František se skutečně musel vydat do sychravého počasí, plného vloček sněhu, změněn od své původní přitažlivé podoby. Ale jeho srdce stále věřilo, svítil, nedovolil, aby ho nechali jen blikat a navzdory zpíval, jako když život tepe křídlama do času. A potom už nic, potom už nic - !

Čtenářský deník	-	Bůh či ďábel, Bůh či ďábel (2), Bůh či ďábel (3)
	-	Navzdory básník zpívá, Navzdory básník zpívá (2), Navzdory básník zpívá (3), Navzdory básník zpívá (4), Navzdory básník zpívá (5), Navzdory básník zpívá (6), Navzdory básník zpívá (7), Navzdory básník zpívá (8)
	-	Není římského lidu, Není římského lidu (2), Není římského lidu (3), Není římského lidu (4), Není římského lidu (5), Není římského lidu (6), Není římského lidu (7)
	-	Pod maskou smích, Pod maskou smích (2), Pod maskou smích (3)
	-	Pro koho krev
	-	Spartakus: Před námi boj, Spartakus: Před námi boj (2), Spartakus: Před námi boj (3)
	-	Spartakus: Smrtí boj nekončí
	-	Žít jednou spolu

Čítanka	-	Navzdory básník zpívá
	-	Není římského lidu