Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Československý spisovatel, 1969, 448 stran, přepracované vydání, první vydání 1949

DOBA A MÍSTO DĚJE:

Toto rozsáhlé dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do doby vlády císaře Nera (54-68 n.l.).

DĚJ:

I. část: Po neblahých znameních
Děj začíná rokem 54 n.l., kdy na trůn dosedá sedmnáctiletý Nero, nevlastní syn Claudiův. Stalo se tak po císařově smrti, kdy ho otrávila jeho manželka a Nerova matka Agrippina. Claudius totiž na jedné hostině prohlásil: "To už je můj osud. Musím nepravosti svých manželek nejdřív bolestně trpět, a nakonec je bezohledně trestat." Agrippina dostala strach, že po císařově manželce Messalině, kterou sama pomohla odstranit, je teď na řadě ona. A tak uvolnila trůn pro syna Nera i přesto, že právoplatným dědicem trůnu je Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův.
Další dějová linie vypráví o básníkovi Titovi Gaiovi Petroniovi, který je přezdíván Petronius Arbiter - soudce krásy. Po jeho narození mu Řekyně Eirene předpověděla budoucnost.

Uprostřed tohoto zmatku, úzkosti a sopečného kouře, za otřásaní země a kácení oltářů porodila křehoučká Tulia syna. Bylo to jediné dítě, které se toho dne v Pompejích narodilo. Eirene u toho ovšem nemohla scházet, kde se vzala tu se vzala, stála u rodičky a věštila dítěti budoucnost. Prý bude znamenitým mužem. Jeho jméno bude veřejně psáno. Budou ho milovat malí i mocni. Vždycky však bude sám. Byť stokrát se cítil nerozlučně spojen s bytostí druhou, bolestně nakonec shledá, že je sám a sám. Celý jeho život bude obrazem bouřlivého dne, kdy přišel na svět. Bude se zmítat v pohromách a mračných chvílích své duše i města i státu, ale bude proplouvat úžinami bez újmy a bez úrazů. Ale jeho konec... Jeho smrt je žlutá mlha s rudým proudem. V něm voní květy. Zvučí hudba. Prýští víno. Plynou verše. Hoři vítězná láska. Láska, vposled střelcem olympským seslaná, s průvodem žehnajících kněžek a s ověnčením moudrých líbeznic, láska jako nastolení. -- Tehdy se Eirene rozčeřilo viděni. Víc už neřekla. Nic nevysvětlila.

Když dospěl, odstěhoval se do Říma a stal se aedilem. Jeho rodiče zahynuli při výbuchu Vesuvu. Zamiloval se do otrokyně Epicharis, ale ta od něj odešla. V té době začal psát své dílo Satiry, kde popisoval úpadek římské společnosti. Pak byl zvolen místodržitelem v provincii Bythie. Zde se oženil s Alyattou. Čekali spolu dítě, ale Alyatta i dítě při porodu zemřeli. Petronius se vrazí do Říma. Nějaký čas byl zamilován do své sousedky Poppaey Sabiny, nejkrásnější ženy v Římě, které se říkalo Římská Venuše. Chtěla se stát císařovnou. Nakonec se Petronius oženil s otrokyní Nealcé, se kterou měl syna Gaia.
Právě Petronius první pozdravil Nera jako císaře. Nero si pojistil svou moc sňatkem s Octavií, Britannikovou sestrou. Slibuje lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Nero pořádá nákladné hostiny (místo aby nasytil hladový lid). S Octavií se téměř nestýká. Na jedné hostině se seznámí s půvabnou otrokyní Akté. Jejich vztah rozčílí Agrippinu, rozhodne se syna sesadit a podstoupit trůn Britannikovi. Ten se stává miláčkem lidu. Nero se bojí o trůn a Britannika otráví. Agrippina je rozhořčena a chce se Nerovi pomstít. Jeho postavení může ohrozit už jen Octavie. Nero zradu vytuší a zbavuje se nejdříve matky a poté i Octavie.

II. část: V kalném zrcadle
Nero má nyní po smrti matky opět cestu volnou. Plýtvá penězi a pořádá večírky. Zamiluje se do Poppaey Sabiny. Nenávist lidu je čím dál tím větší, což je umocňováno pronásledováním křesťanů. Začíná vznikat spiknutí. Poppaea začne Petronia nenávidět a pokusí se ho otrávit, ale to se jí nepodaří. Zároveň získává nejvyšší moc vůdce Tigellinus. Císař je proti jeho činům bezmocný, armáda je nejdůležitějším orgánem v zemi.
Při jednom průjezdu Římem není Nero oslavován lidem, na ulicích není ani živáčka. Když za ním Ostorius přijde, aby přednesl požadavky lidu, prohlásí Nero: "Není římského lidu."

A Nero? Divá se na Ostoria, jako kdyby čekal ještě poselství další, další požadavky, další prosby. Tváři se však strnuleji než obvykle.
"Nuže, vznešený, co odpovíš římskému lidu?" Císařova odpověď překvapí Marka i Arbitra. Odvětí zpěvavým, povzneseným tónem: "Není římského lidu."
"Nerozumím, císaři."
"Včera k večeru jsem se o tom přesvědčil. Projížděl jsem ulicemi. V celém Římě nebylo nikoho, kdo by pozdravil svého císaře. Není tedy římského lidu. Město je bezúčelná změť neobydlených domů. Je zbytečné, aby stálo. Nebude stát. Je nesmyslné, aby tam sídlil císař. Nebude tam sídlit."
"Jestliže se takto díváš na prosby římského lidu, vznešený, pak tě musím upozornit, že-"
"Nebojím se vašich hrozeb, právě tak jako se netěším z vašich slibů."
"Avšak římský lid -"
"Není římského lidu!" křičí Nero a panovačným gestem ukazuje Markovi dveře. Ostorius odchází a císař ho hněvivě sleduje kosým pohledem, dokud za ním nedolehnou veřeje. Pak hodí na dveře ohryzek.
"Není římského lidu!"

Nero nechá Řím zapálit, aby měl kulisu ke svým veršům.
Požár dá za vinu křesťanům, zostřuje se jejich pronásledování. Petronius se snaží lidu pomoci, dává si za vinu nynější stav Říma. Vždyť to byl on, kdo první pozdravil Nera jako císaře, místo aby se postavil na Britannikovu stranu. Snaží se o císařovu nápravu. Po Petroniově proslovu si Nero uvědomí své chyby a jmenuje ho vrchním správcem nad znovuobnovením Říma.

Posluchačstvo se ještě zcela nevzpamatovalo z Publiových vtipů, když se kdesi v dáli ve tmě náhle objevila zarůžovělá záře.
Nero vstal a pozvedl ruku. Záře se stává jasnější a červenější, rozrůstá se do šíře a nad ní se chvěje růžově šedý závoj.
"Někde hoří!" vykřikne Gloria.
Všichni se shromáždí u zábradlí terasy. Záře mohutní nepředstavitelnou rychlosti. Za chvíli zachvacuje celý severní obzor.
"Na jih od Říma... ty obrovské stohy... nevzňaly se?" dohaduje se Gloria.
"Mně se to nelíbí," přidá se zneklidněná Poppaea.
"To bohové uchystali trest," volá Publius.
"Komu? Za co?" vmísí se Arbiter.
"Za tupost a opovážlivost."
"Ty sám na bohy nevěříš, viď?"
Tigellinus opodál mlčí a choulí se do pláště. Nevzňaly se to obrovské stohy na jih od Říma?
Vcházejí otroci s hořícími pochodněmi a zapalují na terase v širokých kamenných mísách ohně; sypou do nich jakýsi prášek a plameny se zbarvují do zelena. Severní obzor se potáhl červenavým oparem. Z nádvoří proniká slavnostní hudba polnic a rohů. U zábradlí terasy se tyčí Nero, je mohutný a velebný v červeném rozevlátém rouše, a chápe se lyry. Přejíždí po strunách. V zelené záři ohňů vypadá jako nadpřirozená bytost, uchvacující a tajemná. V dáli tryskají do výše šílené plameny. Je to požár, nějaký obrovský požár. Chuchvalce dýmu stoupají vysokým sloupem k obloze a po černém nebi se rozlévají šedivě hnědé šmouhy.
Hosté se dívají překvapeně a v hrůze na rozpoutaný živel v dáli. To přece nejsou stohy, toto je požár mnohem větší, to je jako kdyby - -
Hudba polnic zmlkla.
Ticho.
Nero začíná svůj dnešní výstup verši z Vergilia.

"Vidím přízraky děsné, jak hubí Ilium naše,
obří to postavy bohů.
Teprve očitě zřím,
jak mizí Ilium v ohni,
kterak neptunská Trója se od samých základů kácí.

Údiv společnosti protíná zděšený výkřik Poppaein: "Řím hoří! To je Řím!"
Hosté se dohadují, ptají se jeden druhého, ale ano, je to Řím. Město je v plamenech a císař přednáší dál.
"Ty jsi ho zapálil?!" křičí Poppaea. "Ty jsi ho zapálil!"
Zmatek a hrůza. Hosté se bez dechu obracejí na Nerona. To přece není možné!
Císař Vergiliovy verše přerušil a dále pokračuje vlastní skladbou. Poppaeina křiku, ani úchvatu svých hostí nedbá.

III. část: Prohry
V ulicích vyrůstají nové domy, ale nenávist k císařovi přetrvává. Hovoří se o spiknutí a svržení císaře. Tomu chce ale Petronius zabránit, chce císaře změnit. Spiknutí je ale odhaleno a iniciátoři potrestání smrtí. Jedním z jmen, která padla na mučícím stole, je Seneka, a tak Nero dal rozkaz, aby jeho bývalého učitele odstranili. Petronius filozofa varuje a Seneka si sám bere život. Nero již nezná člověka, kterému by mohl důvěřovat. Svou ženu Poppaeu ukope k smrti, protože chválila Petronia, kterého nyní pro změnu nenávidí císař. Poppaea nestihla Petronia varovat. Ten je nyní pronásledován. V obavách posílá ženu Nealcé se synem do Bythie, putuje s nimi i Marcie - spoluorganizátorka spiknutí, nyní je na útěku. Petronius se dovídá o císařově nenávisti k němu. Varoval ho Tigellinus. Soudce krásy však ví, že už není kam uniknout. Později si vezme život sám, podřeže si žíly na zápěstí.
Za dva roky senát prohlásil Nera za nepřítele státu a rozkázal jej zabít. Nero si sám vezme život. Ještě před smrtí prohlásí: "Jaký umělec to ve mě umírá."

ZÁVĚR:

Kniha je doplněna verši Petronia. Kompozice je chronologická, ze začátku se objevují epizody z minulosti postav. Kniha má více dějových linií, které spolu úzce souvisejí.
Tato kniha se mi líbila, autorka velmi věrohodně vylíčila děj a prostředí.