Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kartágo prohrálo s Římem druhou punskou (kartáginskou) válku, protože král Massinissy, který stál na straně Kartága, se v rozhodující chvíli přidal k Římanům. Kartágo tak mělo Římu ve splátkách po dobu padesáti let splácet válečné škody, bylo mu také odebráno všechno to, co je potřeba k boji.

Syn - první část
Libyjský vládce Kchav-Noger konečně našel ženu, kterou miloval. Porodila mu syna, ale když zemřela, tak ho Kchav-Noger dal do kartáginské pěstounské rodiny, která tam byla jednou z nejbohatších. V té době vládl v Kartágu Hannibal a velký vliv měla rada starších, v níž bylo na tři sta mužů. Hannibal měl být za své názory zabit a tak raději uprchl do království krále Antiocha. Chlapcův nový otec byl jeden ze suffetů (velmi důležitý člověk) a jmenoval se Hannutras, jeho matkou se stala Takéna a měl také dva bratry. Chlapec byl velmi bystrý a už od mala byl v této rodině učen statečnosti, směl se bát jen Bohů, a také byl se svými bratry učen nenávidět Řím. Do Kartága zavítal král Massinissy, a poté se rozhodlo, že se do Říma vyšlou vyslanci se všemi penězi, které měly být dávány ve splátkách, najednou. Pošlou Římu také dary a každému z římských senátorů bude přidělen jeden chlapec, vybraný z nejlepších kartáginských rodin, který mu bude sloužit. Malý chlapec si v Kartágu našel malého přítele Hasdrubala, s nímž by si mohl povídat klidně celé hodiny, a také si spolu přislíbili přátelství na život a na smrt. Ale Takéna i Hannutras si všimli chytřejšího, bystřejšího a obratnějšího chování malého libyjského chlapce, tak ho také poslali do Říma, aby se nemuseli koukat na to, jak ve všem předčí jejich vlastní syny. A přátelé od sebe byli odloučeni... A tak do Říma odplula loď s vyslanci, dary, penězi, a malými chlapci, mezi kterými byl i nejmladší, teprve šestiletý, libyjský chlapec.

Když Kartaginci dorazili do Říma, byla svolána rada starších, které se zúčastnili Římané, vyslanectvo Kartaginců, ale i mladý dorost Kartága. Kató, vládce Říma, nechtěl přijmout kartáginské dary a jejich peníze a razil jedinou zásadu - srovnat Kartágo se zemí.

Otrok - druhá část
Kartáginské poselstvo a otroci se dostavili na římské jednání. Pozorovali toto jednání až do přestávky, kdy poslal senátor Scípio kartáginské otroky na oběd do místního pohostinství. V tu chvíli si nejmladšího chlapce všiml Terentius Lucana a zamluvil si ho jako svého otroka. Chlapcovým novým domovem se tedy stala rodina, kde pán domu byl Terentius, měl ženu Lúdiu a synka Gaia, jenž otroka bral jako svého vytouženého bratra. Chlapce pojmenovali Afer, nebo také Publius. U nich doma se konala hostina pro kartáginské poselstvo, kde Afer poprvé obsluhoval svého pána u stolu, a kde ho Terentius uznal jako bratra svého syna. Postupem času se Publius pokoušel o básně a poprvé v Římě také zhlédl divadelní hru. Moc se mu to líbilo a chtěl to také umět. Při této hře se však Gaius zachoval nehezky, namyšleně a pohrdal svým bratrem, protože již věděl, že je to jen otrok. Terentius Afera obdivoval, obdivoval jeho chování, jeho moudrá slova a také ho za to náležitě chválil. Avšak Gaia, který se choval tvrdě a zle, káral a nebyl s ním spokojen. Gaius za tohle Afera nenáviděl a těšil se, až jako otrok padne do jeho rukou. Terentius nenávistivé chování mezi bratry vycítil a Afera raději poslal do rodiny Scípiona, kde Publius mohl rozvíjet svou touhu psát divadelní hry. Poté měl Terentius nehodu, která ho dovedla až k smrti. Ale před tím než zemřel, propustil svého otroka Afera na svobodu, protože ho měl moc rád a věděl, že kdyby padl do Gaiových rukou, byl by velmi trýzněn. A tak Publius bydlel u Scípiona a dostal od Terentia jméno Publius Terentius Afer.

Mezitím senátor Kató kupoval od krále Antiocha Hannibala. Ten však uprchl a když se koupě měla opakovat, Hannibal se raději otrávil. Gaius se po smrti svého otce přestěhoval ke Katónovi, a to nevěstilo nic dobrého. Díky Katónovi byl zvolen za tribuna lidu.

Básník - třetí část
U Scípiona se z Afera stal mladý hezký muž a ještě k tomu básník. Jelikož uměl skvěle latinsky, římskou řečí, rozhodl se, že se básnictví bude věnovat naplno, a tak také konečně získá vlastní zdroj obživy. Afer se také zamiloval. Jmenovala se Popíllia a milovala ho také, ovšem byla z bohaté rodiny, a tam nedovolovali, aby se vdala za bývalého otroka. Publius napsal hru jménem Dívka z Andru. Popíllius, otec Popíllie, a Gaius se všemožně snažili, aby se tato hra nedostala na veřejnost, a aby tak Afer tak snadno nedosáhl úspěchu. Hra se mezi lid však dostala a po premiéře měla ohromný úspěch. Mluvilo se o ní i o Publiovi úplně všude. Tehdy za Aferem přijel muž z Kartága, aby ho odvezl domů, že ho posílá jeho věrný přítel Hasdrubal. Afer tuto nabídku však odmítl, protože miloval Popíllii a ona milovala jeho a nechtěl se této lásky vzdát. Osud byl však jiný. Oba zamilovaní byli proti své vůli spjati s jinými, nemilovanými partnery. Popíllia byla provdána za Gaia a převezena i s ním do Řecka a Afer si musel vzít o šestnáct let starší Favillu. Tento tah byl však předem domluvený Popílliem, Gaiem, a také propuštěnkou Favillou, která žila v Lucanově domě. Afer ještě před tím, než začal žít s Favillou, vydal svou druhou hru Tchýně, ta však byla úplným propadákem. Až po Publiově předělání prošla.

Člověk - čtvrtá část
Publius žil s Favillou v jednom domě sám, jen se služebnictvem. Vůbec se s ní nebavil a nevšímal si jí, protože ji nemiloval a ani se mu nelíbila. Také však po pár letech života s ní zjistil, že už nemiluje ani Popíllii, která se svým manželem Gaiem na Afera už také téměř zapomněla. Favilla Aferovi porodila dcerku jménem Terentia, kterou měl moc rád. Publius pracoval na své nové hře Sebetrapiči, která byla po vydání velmi úspěšná. Afer také po dlouhé době zažil lásku. Zamiloval se do kartáginské dívky jménem Flammea, a ona se zamilovala do něho. Zanedlouho vydal další hru Bratři a po té ještě jednu, Kleštěnec. Celkem jich vydal šest. Ale i přesto byl nešťastný, protože byla odhlasována válka s Kartágem, jeho rodnou zemí. Afer pocítil, že se tam musí vrátit a bránit svou zemi, i když Kartágo bylo dopředu odsouzeno k zániku kvůli nepřemožitelnému Římu. Favilla mezitím dala Publiovi volnost, protože cítila jeho lásku k jiné ženě. Afer neotálel, rozloučil se s rodinou pod záminkou, že jede za Popíllií, která mu mezitím napsala dopis, aby za ní přijel. Ale Publius už miloval jen Flammeu, se kterou se za přítomnosti jejího strýce nedokázal rozloučit. Nevydržel ten nátlak a utekl od ní se slzami v očích... Loď odplouvala od římského břehu. Afer za sebou uslyšel kroky, otočil se a na lodi spatřil jeho milovanou Flammeu, jež z lásky k němu a ke Kartágu vyplula s ním.

VLASTNÍ NÁZOR:

Na začátku této knihy se líčily události z římského senátu. Nedařilo se mi pořádně proniknout do děje, protože tato část knihy byla psána na mě až moc dlouhými souvětími. Některá souvětí pokrývala třeba půlku stránky, a to pro mne bylo dost nesrozumitelné. Zanedlouho se však začalo psát o osudech malého kartáginského chlapce, a to už mi připadalo zajímavější a dokázala jsem se do děje vžít. Dokázala jsem si představit každou situaci, kterou malý chlapec prožíval. Kniha má čtyři hlavní části, které jsou rozděleny na desítky dalších. Za každou touto bezejmennou kapitolkou je napsaná nějaká moudrost, jejímž autorem byl především sám Afer, ale také další římské významné osobnosti. Tyto větičky mě zaujaly a často jsem se pozastavovala ve čtení a jen přemýšlela nad podstatou těchto mouder. Líbilo se mi jich tam spoustu, ale pro představu vám sem uvedu pouze jedno: "Láska je zdvojená touha a zdvojená láska se stává šílenstvím." (Prodikos) Nevím, jaké znaky by antický román měl mít, ale líbilo se mi tady postavení Bohů. Před každou nějakou větší událostí byli lidem uctíváni, a také pro ně bylo pořádáno mnoho slavností, jejichž součástí bylo také divadlo, především komedie. Pokud jde o hlavní postavu Afera či Publia, tak na něm se mi líbilo, jak se z malého otrůčka dokázal vypracovat až na slavného básníka. Myslím, že to dokázal hlavně svým statečným a mužným chováním tak, že si ho téměř každý hned oblíbil, a proto dostal od svého pána milost, aby mohl rozvíjet svůj talent na básně. Můžu říci, že je obdivuhodné také to, že se dokázal ztotožnit s Římany, psal pro ně hry, měl rád své římské přátele, ale přesto nikdy nedokázal zapomenout na své rodné město Kartágo. Láska k jeho rodné zemi byla tak silná, že se tam zpět vydal, i když věděl, že Kartágo bude Římany srovnáno se zemí. Na úplný konec bych si sem dovolila vložit jednu větičku z konce románu, který jsem četla. Vyslovila ji Flammea směrem k Publiovi, když ji spatřil na lodi odjíždějící do Kartága. Zněla takto: "Strýc pochopil... napadlo ho... včera... A já taky mám v žilách kartáginskou... Já taky patřím ke Kartágu... A k tobě."