Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Praha, nakladatelství Olympia, rok 1990; ilustrace Marko Čermák; 194 stran.

DĚJ:

Jedná se o volné pokračování knihy Hoši od Bobří řeky. Děj se opět odehrává v určitém velkém městě, které však autor nejmenuje. A 12 chlapců ze Staré čtvrti společně s vůdcem Rikitanem je připraveno zažít mnoho dobrodružství. Doba tomu však nepřeje, celou zemi obsadil Nepřítel (je jím myšleno fašistické Německo, ale Foglar to jedinkrát v knize neuvádí), který zakázal veškeré spolčování a po celé republice rozpustil kluby a spolky všeho druhu. To samozřejmě platilo i pro hochy. Ty se však nevzdali a nadále konají každou středu schůzky v klubovně (původně U Modrého hroznu, později ve Strašidelné věži u přístavu a nakonec v klubovně v Závětří) a v neděli pak chodí na celodenní výpravy za město. Ty byly letos velice stereotypní, protože o výpravách nosili zásoby ke starým dobrým lidem, kteří bydleli ve starém stavení vedle cesty do Sluneční zátoky, kam se Hoši chtěli o letních prázdninách dostat a prožít zde nejkrásnější dny svého dětství stejně tak jako loni. Ale Přístavní povaleči (tak jim Hoši říkali; parta chlapců, která neměla co na práci a tak otravovali druhé) se jim jejich plán snažili zmařit a to i s pomocí lidí, kteří v té době udávali své spoluobčany a hlásili je Nepříteli, který pak rozdával i ty nejhorší tresty jako je poprava oběšením. Jedním z těch lidí byl člen Praporu, kterému chlapci říkali Udavač.
Jednou, když se chlapci stěhovali ze staré dobré klubovničky U Modrého hroznu, potkali Povaleče, kteří Vilíkovi vzali svoji židličku. Naneštěstí pro něj i celé sdružení měl Vilík pod sedátkem šuflík, do kterého si uschoval "básničku smrti" (protifašistická báseň; u koho byla nalezena, byl těžce trestán). Chlapci to tak nemohli nechat, a tak se vypravili židličku nalézt. A podařilo se! Pomohli jim k tomu nechtěně i Přístavní povaleči.
Protože Nepřítel trestal veškeré, ať už jen nepatrné spolčování, byla letošní výprava do Sluneční zátoky nebezpečná a podmíněna mnoha bezpečnostními opatřeními. Chlapci museli být naprosto nenápadní, ale nakonec se do Sluneční zátoky dostali bez větších problémů. Přístavní povaleči je však ve městě pozorovali na každém kroku. Ve Sluneční zátoce se chlapci cítili jako v ráji. Hráli různé hry, koupali se, chodili na výpravy, zazpívali si Píseň úplňku, plnili další sérii 13 bobříků (tentokrát za ně získávali barevné knoflíky čtvercového tvaru; př: bobřík žízně - 12 hodin vydržet bez vody; bobřík věrnosti - 1 rok být věrný svému sdružení a za žádnou cenu ho neopustit ani v této zlé době) a služby chodily každý týden na nákup do nejbližší vesnice. Cesta tam i zpět však službě trvala okolo tří hodin. A právě jednou, když šla služba opět na nákup a brodila se přes řeku, v dáli zaslechla hlasy. Byly to hlasy dětské, jejich obavy se potvrdily, Přístavní povaleči o nich ví a dokonce se na ně ptali i v obchodě. Naštěstí nenašli přímo tábor a tak chlapci zůstali utajeni...jediné čeho se Hoši báli, byla osoba Udavače. Co když po nich také pátrá? A co když je najde? Co s nimi bude a hlavně co bude s Rikitanem, který jako plnoletý by nesl velmi kruté následky? A tak se chlapci ptali v obchodě, jestli zde nebyl také muž s koženou bundou, která má na ramenou 2 červené pruhy (takovou Udavač nosil), a odpověď byla pozitivní! Byl tady! A ptal se na Rikitana! Od toho okamžiku už nebylo táboření tak bezstarostné. Hoši neustále hlídali, jestli se k nim někdo neblíží a zdaleka už nemohli tropit takový hluk, na který byli před tím zvyklí. Byl už konec prázdnin, a tak se chlapci připravovali na cestu domů. Byla překvapivě docela hladká. Ránou pro ně však bylo, když se vrátili do města, že jim Nepřítel zabavil klubovnu ve Strašidelné věži. Chlapci tam měli svoji kroniku. Pirát se rozhodl, že se pro ni vydá a také to udělal. Byl to velice chrabrý čin, který ocenil i sám Rikitan. Kniha končí Rikitanovou optimistickou vyhlídkou do budoucna.

CITÁT Z KNIHY:

"Chlapci se rozešli ke svým domovům. Nad Starou čtvrtí se rozklenul červený soumrak a vše vypadalo zase takové, jako kdysi, jako loni, kdy chodívali na své první schůzky s Rikitanem do Červeného dolíku, vše zdánlivě spokojené a klidné, jako by tu nebyl Nepřítel, ba ani násilní Přístavní povaleči. Jak krásná a nereálná to představa."

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

Rikitan - obětavý vedoucí, díky němuž chlapci prožijí veškeré dobrodružství; zodpovědný
Jiřík a Vilík - společně se poprvé setkají s Rikitanem, přivedou svoje kamarády
Mirek - nejrychlejší a nejsilnější člen Hochů od Bobří řeky; spolehlivý, poctivý
Luděk - všemi chlapci uznávaný; chytrý, inteligentní, rozvážný
Tichošlápek - tichý, nenápadný, introvertní, dobrosrdečný
Drobeček - vtipný, upovídaný, nerozvážný, občas dětinský
Stopař - odvážný, dobrý smysl pro orientaci, tvrdohlavý
Pirát - dychtící po dobrodružství, velký fanoušek loďařství (proto ta přezdívka)
Šťoura - rýpavý, neustálé s něčím nespokojený X smysl pro zodpovědnost
Grizzly - plnoštíhlý, výborný kuchař, vynalézavý, věrný
Větrník - bystrý, mrštný, smělý, aktivní
Kytičkář - odborník přes botaniku, dokáže si dělat legraci sám ze sebe

VLASTNÍ NÁZOR:

Jedná se o pokračování Hochů od Bobří řeky, které podle mého první díl nepředčilo. Asi už kniha neměla čím překvapit, vše se vlastně opakovalo. Jen snad, že ve druhé knize byl přítomen Nepřítel, který udělal knihu dramatičtější a zajímavější. Nicméně mne toto dvojdílo velice zaujalo a navodilo ve mně myšlenku také zažít dobrodružství, jako se to poštěstilo Foglarovým Hochům od Bobří řeky.