Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

HAVLÍČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy. 1. vyd. Praha: Odeon, 1983, s. 329.

FORMA:

Věnováno Památce mého otce
Rozděleno na tři části: Lampy svítí a prostírá se, Sytý u stolu, Lampy zhasínají; každá část je ještě rozdělena na menší očíslované celky
Vydavatelská poznámka (Jarmila Víšková)

OBSAH:

Lampy svítí a prostírá se
Na jilemnickém hřbitově vyrostla roku 1899 hrobka rodiny Kiliánovy. V ní odpočívá stavitel Štěpán Kilián a jeho žena Anna, rozená Malinová.
Stavitel Kilián byl velký, tlustý a těžkopádný člověk. V době, kdy ho poznal vypravěč, už mu bylo přes sedmdesát.
Jeho manželka Anna byla stejně velká jako on, žena přísná, šetrná a nábožná. Pocházela ze statku zvaného Vejrychovsko. Původní majitel Vejrych měl údajně spolek s čertem, který mu zajistil mnoho peněz. Před zkázou jeho duši zachránila jedna zbožná stařena. Když čerti Vejrycha odváželi, hodila po jejich kočáru svěcenou cihlou. Z místa odletěla k nebi holubice a Vejrycha našli s proraženým čelem.
Statek pak převzal Bulušek, jenž ke stáru zhloupl a své jmění rozhazoval po lese. Jeho čeledín Antonín Malina na to přišel a peníze sbíral. Po Buluškově smrti statek koupil. Měl tři děti: Antonína (který předčasně zemřel), Jana a Annu. Anna navzdory svému jmění zůstala dlouho svobodná, dokud nepřišel Kilián. Pak se za něj ve svých dvaatřiceti vdala.
Narodila se jim Štěpánka. Kilián doufal, že bude mít syna, ale další děťátko už se jim nenarodilo. Štěpka byla velká a tlustá. Děti se jí pošklebovaly, rodiče se jí příliš nevěnovali, a tak byla dost samotářská. Pak ale začala běhat za bratranci na Vejrychovsko. Jan byl o sedm let starší a Pavel o pět. Štěpka se účastnila života na statku. Pracovala, dělala ohníčky, střílela. O této části jejího života rodiče příliš nevěděli.
Ve škole vynikala Štěpka jedině v recitaci. Zazářila také ve školní hře, kde představovala Jaro. Pár týdnů ji tak nazývali, ale přezdívka se neujala. Štěpka byla příliš robustní a nehezká.
Němý čeledín Franc naučil Štěpku, jak se prát. Kluci Malinovi jí pak ukázali další triky. S nově nabytými schopnostmi vzrostlo Štěpčino sebevědomí a do její povahy se vkradla neúcta k mužům.
Kilián postavil činžák a s rodinou se tam přestěhoval. Toho podzimu odešel Pavel na studia a Štěpka zmeškala jeho odjezd. Ani jí z města nevzkázal, čehož Štěpka velmi litovala.
Ke Kiliánům přišla jako posluhovačka svobodná matka Traklová se synem Lojzíkem. Lojzík však byl zlý, chtivý a závistivý. Dokonce i Štěpka, jež děti milovala, si ho zošklivila.
Za Kiliánem přišel starý Jan Malina, aby se poradil. Pavlovi se na studiích přestalo líbit a rád by se stal vojákem. Malina se však bál, že ho vojna zkazí. Přesto se nechal přesvědčit, ať hochovi vyhoví. Z Pavla se stal kadet a Štěpka o něm tajně snila.
Štěpce bylo dvanáct, ale měla postavu zralé dívky. Matka jí proto uložila ruční práce, aby začala pracovat na své výbavě. Štěpka se zhlédla v šatech a začala chodit přehnaně nastrojená. Rodiče sami nevěděli, co se sluší, a tak vyrůstala v dívku beze špetky vkusu. Když se ve čtrnácti poprvé ukázala na korze strašlivě vymóděná a pyšná, nechal ji Kilián vyfotit a ta fotografie se ve výkladní skříni na náměstí dočkala i vypravěčových časů.
Když bylo Štěpce patnáct, přijel opět Pavel. Protože byla přece jenom dívka, rozhodl se, že ji svede, aby měl pak o čem vyprávět. To se mu nepovede, přestože Štěpku v určité chvíli dostane na lopatky. Druhý den se mu to rozleží, má vztek a Štěpce se vyhýbá. Ta by mu odpustila předchozí scénu (v duchu si to vše přemalovala do romantických barev), ale vyhýbavost ne. Pavel po týdnu odjel, předtím však ještě z otce vytáhl další peníze.
Když bylo Štěpce šestnáct, zazářila k nelibosti své matky znovu v divadle.
Traklová zemřela a Štěpka ztropila na pohřbu scénu jejímu bohatému bratrovi Janu Traklovi. Trakl si k sobě vzal Lojzíka, ale přestal mluvit s Kiliánem.
Štěpce bylo devatenáct a všichni o ní mluvili. Byla hlučná, nespoutaná, nevkusná, ale dobrá společnice. Jedni před ní své děti varovali, druzí jim ji dávali za příklad. Smáli se jí a obdivovali ji. Nikdo jí však nemohl upřít dobré srdce.
Štěpčin první nápadník byl úředník Wurm. Nějakou dobu se vedle ní objevoval na korze, pak ji však bez jediného slova vysvětlení přestal doprovázet. Další byl mladý student inženýrství. Ztratil však odvahu dřív, než se o známosti začalo mluvit. Kilián často litovat, že Štěpka není Štěpánem.
Vejrychovsko se musí kvůli Pavlovi zadlužit. Kilián se o tom samozřejmě dozví, což Annu ponižuje.
Na své jednadvacáté narozeniny se Štěpka vypraví ke kartářce. Ta podle karet spojí všechny významné události jejího života s válkou. O děťátku však karty nemluví. Kartářka ji vyzývá k dalším návštěvám, k nimž nikdy nedojde, neboť babku zabije utržená střecha.
Učitel Pavlík napsal Štěpce dvě milostná psaníčka. Anna však dopisy zadržela. Pavlík se pak natruc oženil s nějakou cizí slečnou.
Mezi lety 1891 a 1898 pořádala mládež často zábavy a výlety do přírody. Štěpka se všech nadšeně účastnila a dlouho je oplakávala, když přestaly. V oné době měla dalšího milého - Antonína Gromana. Skoro pořád se však hádali. Groman ji chtěl vzdělávat, ale Štěpka neměla o knihy zájem. Nesnášel její nevkus a na tom také jejich vztah skončil. Štěpka se z principu odmítla vzdát jakéhosi ohavného klobouku, a tak se rozešli. Groman se do roka oženil. Štěpka v předvečer jeho svatby zničila onen klobouk, jenž je definitivně rozdělil.
Trakl po letech přišel za Kiliánem, aby mu pomohl dostat Lojzíka do spořitelny jako pokladníka. Stavitel se rozhodl řídit heslem "ruka ruku myje" a neodmítl.
Štěpka se dostávala do let. Toužila po dítěti a muži, a tak běhala za každým svobodným chlapíkem. Když se stavěla trať, exotičtí dělníci se kolem Štěpky točili. Ona však milostné návrhy bez manželství rázně odmítala.
Anně přestaly sloužit nohy, proto se Kiliánovi přestěhovali do přízemního domku u školy. Kromě toho si Kilián začal stavět hrobku.
Těsně před začátkem nového tisíciletí se na Vejrychovsko natrvalo vrátil Pavel Malina. Doma se jen povaloval a ukrutně se nudil. Ustavičně kouřil a pil. Štěpka se s ním potká na Silvestra, kde se ona skvěle baví a on se jen ušklibuje.

Sytý u stolu
Jan na Pavla zatlačil. Chtěl si vzít děvečku Karlu, budou potřebovat jeho pokoj. Beztak je jen darmožrout, kvůli kterému je statek zadlužený, ať se klidí. Pavel však vymyslel lepší plán: Namluví si Štěpku a s jejím věnem statek zvelebí. Janovi i otci se to zalíbí a o svatbě s chudou Karlou se přestane mluvit. Ona nakonec dá výpověď a ze statku odejde.
Pavel se nějakou dobu chová vzorně a Štěpka si rychle namluví, že ji miluje. Kilián se proti takovému svazku ostře postaví, avšak Štěpka ho udolá. Pavel tedy začne docházet jako ženich a Kilián se rozhodne, že dceři na Vejrychovsku vystaví dům.
Byla velká svatba a Štěpka v načechraných šatech vypadala "jako jelito v ubrousku". O svatební noci však nechá Pavel ženu na holičkách. Zmíní se, že Štěpka bude brzy vdovou, a pak ulehne. Manželé sice spí v jedné posteli, ale k ničemu nedojde.
Po pár dnech pojme Štěpka podezření, že by Pavel mohl být nějak nemocný. Když mu to řekne, on se hraně urazí a odejde. Ona ho odprosí a svěří se mu s touhou po dětech. Pavel však takové plány odkládá.
Štěpka muži koupí les a pušku, a pak mu sehraje dramatickou scénu. Řekne, aby ji zastřelil, pokud ji nechce doopravdy učinit svou ženou. Pavel se přizná, že není ničeho takového schopen a že to věděl už před svatbou. Slíbil alespoň, že zajede k doktorovi. Štěpka začala chápat, že tato svatba byla největší chybou jejího života.
Štěpka se domluví s Janem, že mu bude platit a společně začnou hospodařit. Alois Trakl se dočkal ve spořitelně dalšího povýšení. Stal se usedlým jilemnickým občanem.
Hospodaření se stalo Štěpčinou velkou radostí. Běhala v ošuntělých šatech a sešlapaných botách, starala se o drůbež, lezla do chlévů, poroučela v kuchyni. Městečko tuto její novou zálibu odsoudilo jako bláznivou.
Teprve na podzim si všimne, že Pavel divně chodí. Jedna děvečka nadhodí, že by mohl mít vysychání míchy, jako kdysi "skákavý" Machoň. Štěpka se pokusí zjistit, od čeho to pochází, ale neuspěje. Pavel začíná být popudlivý a škodolibý. Všechny tyranizuje.
Na Annin svátek se Štěpka vypraví do města a Pavel ji doprovází. Je to zoufalá cesta. Nohy mu neslouží, Štěpa ho musí napůl táhnout a celé městečko se jim pošklebuje. Doktorova žena se ptá muže, od čeho to má, a on odpoví, že to je nemoc lásky - syfilis.
Kilián už dlouho pozoroval Pavlovy příznaky a jen doufá, že brzy umře a jeho dcera bude opět volná.
Pavel poprosí Štěpku, aby ho nechala objednat víno. Ona souhlasí s tím, že ho alespoň bude mít doma. Pavel má radost a chválí ji slovy, že je "dobrá klisna". Víno dorazilo a Pavel se s ním uklidnil. Manžele čekala jejich třetí společná zima.

Lampy zhasínají
Stavitel Kilián se probudí celý neklidný a jde se projít. Není mu dobře, ale domů se mu nechce. Zastaví se tedy u starého Gromana. U něj se také zhroutí a přivolaný lékař konstatuje smrt.
Koná se pohřeb a po něm se Pavel začne bát smrti. Všichni ho opouštějí, protože Štěpka se rozhodla věnovat naplno matce. Anně je taková péče na obtíž, ale z lásky k dceři to snášela, přestože jí Štěpka svou přemírou pozornosti ničila klid posledních chvil. Obě se domnívaly, že si navzájem vyhovují a obě se hloupě mýlily.
Jednoho dne Štěpce přišli ze statku oznámit, že Pavel si vzal kočár, odjel a dosud se nevrátil. Štěpka se ho s kočím vydá hledat. Sledují jeho stopu až do hor. Tam narazí na splašené koně táhnoucí prázdný kočár. Štěpka nechá oba kočáry a vozku v hospodě pod vrcholem Kokrháčem a vydá se nahoru. Pavla najde úplně prochladlého a snese ho dolů. Z jeho přerývaného žvanění vyplývá, že si chtěl nahoře vzít život, ale nedokázal to. Štěpce se oškliví.
Pavel se nadobro zbláznil a začal se podobat zlomyslnému, zlému dítěti. Anna zemřela v létě a Štěpka shledala, že je na všechno sama. Přišla na to, jak zvládat Pavla. Jednou ho udeřila a později už stačilo mu pohrozit.
Jan navrhne, že by měli Pavla odvézt do blázince, ale Štěpka to zamítne. Tak to nakonec provede bez jejího souhlasu a vezme Pavla do Prahy. Štěpka jede do ústavu, že by si ho vzala zpátky, ale lékař jí to vymluví. Řekne jí, aby Pavla nelitovala, že si to nezaslouží. Štěpka mu - jako jedinému - prozradí, jak to bylo s fyzickou stránkou jejich manželství.
Přes zimu Štěpku konečně dožene únava, ještě jednou zajede za Pavlem, ale pak už návštěv zanechá - jsou zbytečné. Jedné noci se Štěpce zdá o hostině, u níž sedí štíhlá a spanilá a vyhlíží Pavla, který nepřijde. Pak přiletí havrani a ona jen čeká, až se některý z nich pustí do jídla připraveného pro lásku. Probudí se zmámená a ještě toho dne dorazí zpráva, že Pavel zemřel.
Vrací se vlakem z Prahy, kde zařizovala nezbytné formality. Naproti ní má pán noviny a jí padne do očí titulek o válce. Přemýšlí o Pavlovi a lituje, že na něj byla ke konci zlá. Pak jí přijde, jako by k ní utěšlivě promluvil otec. Následují matčina slova o Vejrychovsku a nakonec se jí zjeví Pavel, jenž jí řekne: "Ty jsi Štěpko, taková dobrá klisna!" Štěpka pláče a cítí se osvobozená.
Po Pavlově pohřbu sedí starý Malina, Jan a Štěpka v kuchyni. Štěpka v duchu lituje, že nemá žádné děti. Malina se ozve, že co není, může být. Jan se případných dětí naopak bojí, natož nějaké Štěpčiny další svatby. Umiňuje si, že až pomine období truchlení, sám ji požádá o ruku a tuší, že bude souhlasit...

ZNAKY:

Poprvé vydáno, přes autorův odpor, pod popularizačním názvem Vyprahlé touhy; kniha měla být první samostatnou částí zamýšlené trilogie z maloměstského prostředí; Štěpa je groteskní, ale velmi lidská figurka, která se do neštěstí uvrhne sama, a přesto neztrácí naději a odhodlání; gradace děje i Pavlova šílenství; příběh je uvěřitelný, životný

CITÁT Z KNIHY:

Hejtman vyrukoval v zánovním hejtmanském stejnokroji s lesknoucími se knoflíky, s pečlivě vykartáčovanou čákou, břinkal ostruhami, na kostnatých prstech měl navlečeny glazé rukavičky, po boku mu visela šavle se zlatým třepením. Nesl se velmi důstojně ve svém dlouhém plášti se zelenými výložky vedle Štěpky, která vypadala v bílém hedvábí - jakže to o ní řekl kočí Kalaš? - jako jelito v ubrousku. Tam, kde mohutné paže vystupovaly z nabíraných rukávů, bylo vidět krupičkovanou růžovou husí kůži, drsnou jako struhadlo a prozrazující zdraví poněkud upřílišené na takovou unylou bytost z pohádky, jimž se obyčejně podobají křehká stvořeníčka v mušelínovém závoji. Ovšem, ovšem, závoj také musil být a věneček z myrty, jak by ne, kulatý obličej s hustým obočím a odulými rty se pod ním rděl jako zapadající slunce. Marně bylo použito pudru, který tehdy ještě nebyl tuze v oblibě, marně byly ve vlasech té obrovské loutky s očima vyvalenýma štěstím vyrobeny velké vlny. Leskly se, jako by byly čerstvě namazány sádlem, a byly tak hladké a tuhé, že se zdály být špatně udělanou parukou. A bílý divadelní plášť do toho mrholivého deště, bílý plášť roubený kožišinou, který si jen přehodila přes ramena, aby si nepomačkala šaty, opravdu, jako by ten elegantní důstojník vlekl k oltáři ne svou nastávající ženu, ale veliký moučný pytel.
(str. 193-194)