Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Matice cyrilometodějská roku 2013. Ilustroval Jan Heralecký. Počet stran: 72. ISBN: 978-80-7266-382-8.

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů Ph.D., významný český autor duchovní literatury a psychiatr, se narodil 14. května 1950 v Žirovnici. Po dlouholeté službě trvalého jáhna byl vysvěcen jako katolický kněz byzantského ritu. Stal se držitelem českého rekordu v počtu vysokoškolských titulů, věnuje se umělému jazyku esperanto.

OBSAH:

Autor již v úvodu knihy polemizuje nad tím, jaké by to bylo, kdyby lidé měli k dispozici vynález jménem láskoměr. Jednalo by se o zařízení, které by se přikládalo ke člověku, aby byla měřitelná míra lásky - například zamilovaných, politiků k občanům, učitelé by měřili svým žákům lásku k učebním předmětům apod.

Stejně autor postrádá jakýsi věroměr či svatoměr, který by byl přikládán panem farářem u dveří kostela k lidem, pomocí něhož by zjišťoval míru víry či svatosti oveček křesťanského přesvědčení. Rovněž by jej autor používal ve zpovědnicích...
Autor poté dodává, že o velikosti víry se diskutuje, stejně jako se mluví o velikosti lásky nebo odvahy. U těchto diskusí však chybí objektivní kritéria, proto má na velikost víry každý svůj subjektivní pohled.
I z tohoto důvodu nese tato kniha název Věroměr, který určitá kritéria víry podává a ukazuje.

Hned v první kapitole si můžete pomocí testu určit, jak na tom se svou vírou jste a do které kategorie snad i spadáte.
Jsou to tedy "chodiči" - tito lidé jdou každou neděli s kloboukem nebo jinou sváteční proprietou do kostela a drží se co nejdále od oltáře; "chodiči" jsou ti, kteří sice chodí do kostela, ale buď jen na své místo nebo hned vedle; blíže k oltáři to jaksi nejde - žádné svátosti, dění ve farnosti je naprosto nezajímají...
Druhou skupinou jsou "plniči" - při vyhoření vztahu člověk X Ježíš nastupuje v platnost plnění náboženské povinnosti; jednou do roka ke svátosti smíření a svaté přijímání taktéž, neboť to jim ukládá jejich povinnost, více ani ťuk.
Skupina "jednoročáků" pochází od slov "jednou v roce na Vánoce."
Pak jsou zde "kůrovci", kteří neděli co neděli pozorují zasedací pořádek dole v kostele opřeni o okraj ochozu.
Pátou skupinou jsou "kolečkáři", kteří svůj kontakt s církví mají dvakrát v životě a jednou po smrti, a to vždy na kolečkách; nejprve je někdo z rodiny přiveze v kočárku ke křtu, následují kola automobilu a svatba k tomu; a nakonec jsou to kola pohřebního vozu...
Předposlední skupinou jsou "občasníci" - většinou jde o "věděcké" ateisty, kteří do kostela nechodí ze zásady a tuto zásadu jsou ochotni za jistých podmínek porušit, a to například při průtrži mračen venku a s otevřenými vraty kostela; spojují se s "kolečkáři", kteří je požádají o kmotrovství u křtu apod.
Poslední skupinou jsou lidé ve víře živí - je to skupina těch, kteří skutečně a poctivě jdou za Ježíšem; hledají Boží vůli a věří nejen v Boha, ale také Bohu.
Vyhodnocení testu naleznete na straně 15 této knihy.

Z ostatních kapitol vám přiblížím ještě kapitoly 3, 4, 6, 8, 11, 12 a 15:

V kapitole třetí, kterou autor nazval Překážky na startovacích drahách, se dozvídáme o tom, co nám o těchto drahách řekl sv. Pavel, i to, že křesťanský život je jako běh po závodní dráze.
Každý člověk má tedy na své životní dráze start a cíl a mezi nimi spoustu překážek. Představme si nyní pět běžců - křesťanů, kteří vše mají stejné. Start, cíl i překážku, kterou mají překonat = rokle.
První závodník vyběhne, dorazí na okraj jámy, otočí se a běží zpět ke startu. Tak to dělá znovu a znovu. Zdržují se tak na závodišti církve, běhají, ale na trati nepostupují - jedná se o náboženskou rutinu a formální stereotyp.
Druhý závodník na okraji rokle váhá a zvažuje, zda ten cíl vůbec stojí za to, rád by doběhl k něčemu duchovnímu, ale bez námahy. Místo otázky, proč hledají na okraji rokle, hledají raději odpovědi "proč ne". Hledají proto na trati útěk k jinému bohu, k jiné filosofii, rozcházejí se tak s původní cestou i cílem - běží cestou k okultismu.
Třetí se nám na okraji jámy zhroutí, nechce tam ani zpátky. Rozchází se s církví či farností - dostává tzv. duchovní infarkt.
Čtvrtý ze startu vůbec nevyběhne, to proto, že má na všechno výmluvu a také dost času.
Pátý je nejodvážnější - sestupuje dolů do rokle, nedbaje šrámů a únavy, ze všech svých sil se škrábe ze dna jámy a běží dál až do cíle = závodník, jenž svou živou vírou praktikuje křesťanský životní běh. Selhává, ale běží!

Kapitola 4 mne zaujala svým názvem: Zbožná spolužačka. Přibližuje vztah spolužačky Jarušky k víře a naopak vztah k víře samotného autora. Jaruška o sobě tvrdí, že je věřící a že chodí do kostela jednou ročně na Půlnoční, kdežto autor o nedělích, svátcích a někdy i ve všední dny. Spolužačka jej nazvala fanatikem, načež on opáčil, kolikrát ročně chodí její manžel domů? Když odpověděla, že každý den - autor jej rovněž nazývá fanatikem. A tak si Jaruška uvědomuje, že křesťanská víra je záležitost vztahu dvou bytostí, že to není jen sladký sentiment jedné zimní noci.

V šesté kapitole jsou stromy přirovnávány k naší víře. Jde zejména o kořeny, které strom vyživují, zavlažují a chrání před vývraty v bouři. Povrchnost je nebezpečná. Zkoumejme čas od času kořeny své víry a hledejme pro ně cestu k hlubokým životodárným pramenům = modlitba, evangelium, tradice církve a svátosti.

Kapitola osmá nám vypráví o lhostejnosti, o tom, že spíme-li blízko u železniční trati, zvykneme si. Zvykáme si tedy pomalu na to dobré a příjemné velmi rychle, na to negativní sice pomalu, ale jistě. Každý den se vraždí nenarozené děti a jejich tělíčka končí v kýblech na odpadky. Zvykli jsme si... Na televizních obrazovkách tečnou proudy krve a naše malé děti se nato dívají, zvykají si, ony i my. Vykradli souseda? Jsme vůči tomu už lhostejní, a možná mu to i přejeme. Steleme si prostě svoji postel blíž a blíže k tomu pomyslnému kolejišti. Každý den o pár centimetrů blíže ke kolejím a klidně si tam spíme. Zvykli jsme si. Prostě si tak zvykáme na abnormalitu. Dejte si proto pozor, abyste si nakonec neustlali na pražcích, přímo mezi kolejnicemi. A až nás jednou přejede nějaký vlak, bude to málokoho na tomto světě zajímat, všichni si už totiž zvykli...

V kapitole 11 se rodina malíře, jenž maluje náboženské motivy, vyjadřuje v jeho ateliéru dosti kriticky k jeho novému dílu, kde Ježíš klepe na dveře. Malý syn si správně všiml, že nemají kliku a tudíž není obraz hotový. Malíř mu odpovídá, že klika je zevnitř, a když tedy Ježíš klepe na dveře, záleží jen na člověku, zdali stiskne kliku uvnitř a Boží výzvě otevře.
Dále zde autor rozebírá ztrátu odvahy se otevřít zejména Božímu volání. K tomuto je ještě připojen krátký příběh ženy, jež na nemocničním lůžku odmítá operaci, která by zlepšila její zdravotní stav, odmítá s tím i kněze či jinou formu svátostí, protože nejsou mezi lidmi, byly by totiž souženy v soukromí, ne na očích všech.
V další kapitole se ocitáme na silnici, kde stopuje Duch Svatý. Řidiči, kteří se k němu přibližují, reagují takto: První jej vezme, ale jen proto, že by mohl skrze toto svezení mít v nebi protekci. Druhý řidič zastaví a upozorňuje spolujezdce, že jím nechce být za jízdy rušen ani rozptylován. Třetí Ducha Svatého přiměje alespoň k držení mapy, ale požádá jej, aby mapu pouze držel, protože způsob jízdy si bude určovat sám. Čtvrtý šofér zastaví a na své místo pustí Ducha Svatého, potom se posadí vedle něj a nechá se dovést do cíle.
V této kapitole jde o biřmování a přijetí darů Ducha Svatého. Neměli bychom tedy přistupovat k této třetí božské osobě jako první tři řidiči, kteří nepustili stopaře za volant.

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha se mi velmi líbila. Obdivuji autora, jak s nadsázkou a humorem dokáže popsat důležité okamžiky v životě křesťana a nebojí se jít do hloubky věci tím, že "tne do živého". Zbytek kapitol přenechávám zvídavému čtenáři a doporučuji si je pročíst. Myslím, že se ono probouzení "kostelních spáčů" a povzbuzení těch, kteří to s křesťanským životem myslí docela vážně, autorovi této knihy zcela povedlo.