Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1944

Moderní parafráze antické tragédie o statečné Antigoně.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Dilia v Praze roku 1979. Z francouzského originálu Antigone přeložil Jaroslav Konečný. Počet stran: 61.

O DÍLE:

• navazuje na antickou látku o Antigoně, dceři thébského krále Oidipa, jež přes přísný zákaz pohřbí mrtvolu bratra Polyneika, aby nebožtík získal nárok na důstojný posmrtný život; za to jí hrozí smrt, protože Polyneikes bojoval proti své vlastní obci (Thébám) v čele znepřátelené armády; vládce Théb a Antigonin strýc Kreón dostojí svému slovu a porušitelku zákona dá popravit; spolu s ní se však zabije jeho syn Haimón
• antičtí autoři hodnotili Antigoninu postavu jednoznačně kladně a Kreóntovu záporně, Anouilh předkládá polemický, vyváženější pohled
• navazuje na svůj vzor, meziválečného francouzského dramatika Jeana Giraudouxe, který zhruba ve stejné době nově zpracoval látku jiného antického dramatu - Élektru; sdílí s ní mj. aktualizaci a úmyslné anachronismy (antické postavy používají předměty ze současnosti)
• hra byla uvedena ve Vichistické Francii a vyvolala kontroverze; společnost se nedokázala shodnout na tom, zda je politická, a pokud ano, zda obhajuje vichistickou vládu spolupracující s Německem (Kreón), nebo francouzský odboj (Antigona)
• po druhé světové válce se hrála rovněž v Československu, kde rozpoutala celospolečenskou diskusi, mj. na stránkách tisku nebo na Filozofické fakultě UK; premiéry se zúčastnil Edvard Beneš s chotí
• v případě, že by autor hájil vichistický režim, mu po válce hrozilo pronásledování a poprava; Anouilh nechal hru inscenovat i po roce 1945, aby ukázal, že důležitější než případné politické poselství je morální a umělecká rovina díla; Antigona je dnes považována za jeden z vrcholu francouzského dramatu první poloviny 20. století

DĚJ:

Hra dodržuje aristotelskou jednotu místa a děje. Celá se odehrává v interiéru thébského domu, v níž bydlí Antigona s Isménou a chůvou.

Postava "Prolog" nejprve představí a charakterizuje jednotlivé hrdiny.
Vlastní hra začíná onoho rána, kdy se dívka, právě pohřbivši svého bratra, vplíží domů. Tam na ni čeká stará chůva, která ji nenašla v posteli a bála se o ni. Antigona se nejprve zkouší vylhat, že jen podnikla ranní procházku. Popisuje chůvě krásy světa v přibývajícím světle (zde je patrná inspirace Giraudouxovou poetikou), ale neoklame ji. Poté upadá do melancholie a prosí chůvu, aby se dobře postarala o jejího psíka a nikdy ho nehubovala, kdyby se snad paničce něco stalo - tím naznačuje svůj osud, který v tuto chvíli zná jen ona sama.

Přichází Isména - krásná a mírná, čímž kontrastuje s malou, tmavou, těžkomyslnou a impulzívní sestrou. Isménu děsí představa trestu za pohřbení Polyneika, ale patrně začíná tušit, že Antigona zmizela z lůžka proto, aby Kreóntův zákaz porušila. Proto probděla noc a čekala na sestřin příchod. Antigona ji uklidňuje a posílá ji na lože, slibujíc, že až se Isména probudí, ještě tu bude.

Stráže ohlásí Kreóntovi, že na Polyneikovu mrtvolu kdosi vhodil hrst hlíny a nechal poblíž povalovat dětskou lopatku. Později přicházejí na to, že to byla Antigona. Kreón chce svou neteř chránit a nabízí jí, že stráže coby svědky odstraní, ale Antigona za svým činem stojí s vášnivou, až drzou hrdostí. Dokonce ho zopakuje, když stráže z mrtvoly hrst hlíny odstraní. Kreón tedy nemá na výběr a musí ji dát popravit, aby dostál královskému slovu. Předtím však s Antigonou absolvuje rozhovory, které představují těžiště hry.

Protivníci jsou nám představeni jako pochopitelní, lidsky sympatičtí zástupci odlišných přístupů k životu, kteří se nikdy nemohou shodnout, ale oba mají svou pravdu. Kreón je realista a praktik, jenž si nedělá iluze o lidské dobrotě; vládne Thébanům tak, aby v obci udržoval pořádek. Než byl nucen převzít vládu po Oidipovi, býval intelektuálem, kterého nejvíc ze všeho těšilo probírat se starožitnostmi v thébských krámcích. Vláda je pro něj sebeobětí, již vykonává v souladu se svým pojetím povinnosti.

Antigona je idealistka, jež se odmítá podrobit nutnosti ve jménu svého osobního svědomí. Pohřbila mrtvého bratra proto, že je to v souladu s božským zákonem; pravidla světské vlády ji nezajímají. Zatímco Kreón ji chlácholí a hovoří s ní laskavě, Antigona jím divoce pohrdá. Vyčítá mu, že vládě neřekl "ne", čímž se zaprodal.

Aby Kreón zachránil Antigonu (která je nejen jeho neteří, jíž daroval první panenku, ale také snoubenkou jeho syna Haimóna) a bránil sebe, snaží se ji zbavit jejích ideálů o bratrech. Vysvětluje, že Eteokles s Polyneikem byli oba hrubí a poživační mladíci, jimž šlo jen o moc a zábavu; že Polyneikes se neštítil svého otce Oidipa udeřit, když mu nedal peníze, z nočních flámů se vracel až nad ránem a stejně jako Eteokles plánoval ozbrojenou vzpouru. Květinu, kterou kdysi Polyneikes věnoval malé Antigoně (s níž se ráno setkal na chodbě paláce), on sám dostal od prostitutky.

Antigona si tuto pravdu odmítá připustit, především však pro ni není důležitá.

Kreón tedy vytáhne ještě další trumf: těla obou bratří, kteří se vzájemně probodli, byla přejeta argejskou jízdou. Jeho muži je nalezli rozdrcená na kaši. Vybral tedy to méně poškozené a prohlásil je za Polyneika, aniž by věděl, který ze zohavených bratří to ve skutečnosti byl. Nyní mrtvola zapáchá pod okny thébského paláce a Kreóntovi samotnému není příjemné dýchat hnilobu, ale uvědomuje si, že tato výstraha ochrání Théby před dalším násilím. Ani tento argument Antigonu nepřesvědčí - pohřbít bratra pro ni byla svatá povinnost bez ohledu na všechno ostatní. Trvá na svém, třebaže tehdy, když se ocitne jen ve společnosti stráže (prostého "lidového" člověka, který "prostě dělá svou práci"), projevuje i obavy a lásku k životu, jejž ztrácí.

Dívka je tedy odvedena na popravu. Má být pohřbena zaživa, oběsí se však v hrobce na pásku. Vzápětí je zevnitř slyšet nářek jejího snoubence a Kreóntova syna Haimóna. Ten se otce nejprve marně snažil přesvědčit, aby dal jeho milé milost, a poté zmizel, aby se skryl v hrobě. Kreón se vyděsí, že by o něj měl přijít, a společně se služebníky začne odhazovat kamení zavalující vchod. Haimón na něj nejprve namíří meč, poté však probodne sebe a umírá. Nakonec se z žalu ze ztráty syna oběsí i Haimónova manželka, která ve hře nepronáší žádnou repliku a víme o ní jen to, že ráda pletla.

Nešťastný vladař, na nějž se snesly tyto rány, odchází smířený a rezignovaný se svým pážetem, aby pokračoval ve výkonu vlády.