Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každému čtenáři této knihy musí být od začátku jasné, že je výrazně ovlivněná Rousseauovým duševním stavem - jeho od mládí křehká psychika nevydržela nápor, kdy byl díky svému rebelství a nemilosti jak u politické, tak i u církevní moci, a byl štván z jedné země do druhé. Nikde nenašel trvalý klid a svým podivínstvím si nadělal mnoho nepřátel. Od začátku šedesátých let 18. století se u něho rychle rozvíjela paranoia, což je duševní choroba projevující se patologickou podezíravostí, nedůvěrou k okolí, vztahovačností a neustálou snahou o sebeobhajobu. Duševní útrapy, které zakoušel, přinesly plody v podobě deseti úvah, až posmrtně vydaných jako Sny samotářského chodce.
Nejtypičtějším motivem knihy jsou Rousseauovy procházky a toulky přírodou. Příroda je téma, které prochází celým jeho životem - je pro něj místem k azylu, místem, kam nedosahuje lidská nespravedlnost. Jedině tam nevnímá duševní ani fyzickou bolest, tam se podle něj všechno odvíjí podle božské spravedlnosti, dobroty a tam také Rousseau dokáže najít opravdový klid.
Deset kapitol této knihy je nazváno procházkami.

V první procházce se Rousseau nazývá psancem - připadá si opuštěný a cítí to jako nespravedlnost vůči své - jak říká - "družné a láskyplné povaze". Rád by našel důvod, proč ho lidé násilně odvrhli. Nevěří, že by mohl ještě veřejnost přiklonit na svou stranu, ale doufá, že v budoucnosti by mohla nějaká lepší generace důkladně prozkoumat okolnosti a přijít na omyl vůdců té generace dnešní. A pochopit Rousseaua takového, jaký je. Má pocit, že pro něj na Zemi vše skončilo, po zbytek života bude sám a rozhodl se své poslední dny zasvětit poznání sebe sama, rozmlouvat se svou duší.

V procházce druhé se rozhodl Rousseau popsat své stavy duše tím, že bude vést záznamy o svých samotářských procházkách a snech, které přitom zaplňují jeho hlavu. Při nich zjistil, že zdroj opravdového štěstí je přímo v člověku. Díky svým pronásledovatelům prý poznal klid, který člověk najde v rozjímání o samotě. Popisuje příhodu, kdy se večer vracel z jedné toulky a náhle se proti němu vyřítila doga a srazila ho k zemi. Ztratil vědomí, probral se až za tmy a cítil zvláštní klid. Jako by se znovu zrodil do života. Lidé ho doprovázeli domů, byl potlučený, ale necítil bolest. V průběhu dalších dnů se dozvěděl, že se mezi lidmi proslýchá, že zemřel. Všechny okolnosti kolem této historky vnímá záhadně a vztahovačně, vyvozuje dokonce závěr, že už byla napsána smuteční řeč plná pohany a urážek, že byla připravena i falešná sbírka spisů, vytvořených proto, aby mu je mohli po smrti přisoudit, protože si myslí, že to, co by se u něj našlo, by byly hlouposti, které by nebylo možno otisknout.

Ve třetí procházce rozebírá Rousseau verš "Stárnu a přitom se stále učím". Podle něj je mládí doba na to, aby se člověk učil, a stáří čas na to, aby naučené moudrosti uplatňoval. K čemu je nám naučit se lépe řídit svůj vůz, když už jsme na konci své dráhy? Studiem starce má být učit se zemřít, ale právě to se v tomhle věku dělá ze všeho nejméně. Lidé na to nechtějí myslet. Rousseau se zamýšlí nad svou rodinou a výchovou, nad svým studiem i zálibami, nad svými proměnami. Dochází k závěru, že zbytek života by měl věnovat učení se trpělivosti, odevzdanosti, mírnosti a poctivosti. Chce odejít ze života ne lepší, ale ctnostnější, než do něho vstoupil.

Ve čtvrté úvaze se Rousseau procházku snaží využít k zamyšlení nad lží. Přiznávám se, že tato kapitola byla jediná, která mě při obtížnosti Rousseauova textu opravdu zaujala a bavila. Proto bych se u ní zastavila déle na úkor těch dalších.
Rousseau tu pitvá větu z jedné filozofické knihy, že LHÁT ZNAMENÁ SKRÝVAT PRAVDU, KTEROU MÁME ODHALIT. Znamená to, že zamlčet pravdu, kterou nemáme povinnost odhalovat, neznamená lhát? Z toho by ale vyplývalo, že nelže ani člověk, který říká opak pravdy, kterou není povinen oznamovat. Protože kdo dá falešné peníze člověku, kterému nic nedluží, podvádí jej sice, ale neokrádá... Ale je tohle v pořádku?
Nabízí se dvě otázky: Kdy a jak jsme povinni říkat pravdu, když nejsme povinni ji říkat vždy?
A existují případy, kdy můžeme lhát nevinně?
Všeobecná pravda je podle Rousseaua tím nejcennějším jměním, skrz ni se člověk učí chovat. Soukromá pravda jednotlivců může být někdy i zlem. Neříkat, co je pravdivé a říkat, co je nepravdivé, jsou dvě odlišné věci, ale můžou mít stejný účinek v tom případě, kdy je pravda lhostejná. Pokud mi někdo tvrdí, že je písek na dně moře červený, nebo mi někdo jiný jeho bílou barvu zamlčí, to už je jedno. Tím mi nikdo neublíží. Ale kdo posoudí, co je a není důležité, co ublíží a co ne? Rousseau to uzavírá tak, že aby se lež stala nevinnou, nestačí vyřknout ji bez úmyslu škodit, ale musíme si být jisti, že klam, do něhož druhého uvádíme, nemůže uškodit jemu ani jiným. Lhát ve svůj prospěch je klam, lhát ve prospěch jiného je podvod, lhát ke škodě druhého znamená křivé obvinění - to je ten nejhorší druh lži. Když naše lež nepřináší prospěch ani škodu nám nebo někomu jinému, pak to není lež, ale výmysl.

Dále už to vezmu jen heslovitě. V procházce páté Rousseau vzpomíná na ostrov uprostřed Bienneského jezera, kde pobýval a kde byl opravdu šťastný. Zamýšlí se nad rovnováhou pohybu a odpočinku.

Procházka šestá je úvahou nad vztahem dobrodince a jeho dlužníka, o rozdílu konání dobrých skutků z vlastní vůle, přesvědčení či z donucení, o pocitu studu, o naději, zklamání či o marném očekávání. Přiznává, že udělal možná v životě málo dobrého, ale pochybuje, že existuje člověk, co by způsobil méně zla než on.

Procházka sedmá je pak o zábavě a zálibách, v osmé mluví o osudu a protivenstvích, hodně pak i o zlu, zatímco v deváté části se zamýšlí nad štěstím.

Poslední, desátá kapitola je už jen krátkou vzpomínkou na ženu, kterou miloval a která silně ovlivnila jeho život - o paní de Warnes. Ztotožňuje se zde s citací jiného autora: "Strávil jsem na zemi sedmdesát let a z nich jsem žil sedm". Bez toho krátkého období by si možná nebyl sám sebou nikdy jistý.

Ačkoliv je celá kniha spíše chmurnou a sebelítostivou výpovědí, ke konci dochází autor už k uklidnění a jeho vyznání lásky můj dojem z celé knihy aspoň trochu uhlazuje. Je škoda, že tento člověk zemřel roku 1778 zcela opuštěný a fyzicky i duševně zlomený.

Čítanka

-

Emil čili o výchově