Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ajla nemohla jinak. Musela opustit Klan. Cestovala pozdním podzimem, až našla údolí, ve kterém chtěla přečkat zimu. Nalovila spoustu zvěře, ale zajíci a křepelky jí přes zimu nevystačí. Proto musela ulovit větší zvíře. V jejím údolí byla spousta koní a ona se rozhodla, že jednoho uloví. Nevěděla, jak lovci Klanu loví větší zvířata a prakem si na koně netroufla. Nakonec vykopala díru v zemi a stádo koní nahnala tím směrem. Doufala, že aspoň jeden kůň do jámy spadne. Tak se opravdu stalo a Ajla ulovila svou první větší kořist. Ale pak si všimla, že klisna, kterou ulovila, měla hříbě. Na malé hříbě doráželi hyeny, Ajla je odehnala, ale hříbě zabít nemohla. V údolí byla sama a hříbě bylo taky samo. Tak mu Ajla začala dělat náhradní matku. Teď už nebyla svázaná pravidly Klanu. Teď pomalu zjišťovala, že se nic nestane, když si věci bude dělat podle sebe. Mohla si vzít hříbě do jeskyně v údolí, teď už to pro ni tabu není. Alespoň nebude tak sama.
Ve stejné době, kdy Ajla lovila koně, se na opačné stráně Evropy, na území dnešní Francie, vydávali dva bratří na dlohou cestu. Chtějí dojit k ústí "Matky řek" - Dunaje. Jmenují se Jondalar a Thonolan. Jondalar je vysoký modrooký blonďák, lamač dívčích srdcí, a Thonolan menší temperamentní chlapík, kterého musí mít všichni rádi, i kdyby nechtěli. Jondalar se měl spojit se ženou, ale ona nebyla jeho typ, a tak, když se dozvěděl, že jeho bratr chce podniknout dlouhou a nebezpečnou cestu, rozhodnul se jít s ním (přece ho nemůže nechat jít samotného). Na své cestě se setkávají jak s ploskolebci (lidmi Klanu), které považují za zvířata, tak i s lidmi svého druhu, kteří vyznavájí, stejně jako oni, kult Matky. Uctívají ženu jako nadřazenou muži, vždyť ona má dar zplodit nový život, ne muž. Takže, jak je vidět, jejich smyšlení je úplně opačného rázu, než smýšlení Klanu. Thonolan je bouřlivák a hojně si dopřává každé příležitosti, kdy může poctít Matku. Tím myslím sex. V pravěku se na věrnost moc nehrálo. A Jondalar? Stále hledá tu pravou.
Ajla ve svém údlolí žije už druhým rokem. Víha, hříbě které zachránila, se jí stáva jedinou společnicí. Stávají se z nich přítelkyně. Ajlu jednou napadne, že by se na koni dalo krasně jezdit a hned to taky vyzkouší. A světe div se! Ono to funguje. Víha klidně nese Ajlu na zádech. Od té chvíle se stává klisna velice prospěšnou. Ajla jí sestrojí dokonce smyk, na kterém převáží svou kořist do jeskyně, může se více přiblížit k lovené zvěři a nemusí chodit pěšky. Ajla loví starým osvědčeným způsobem. Vyhrabe díru a splaší stádo. Jednou spalešené stádo pošlapalo malé lvíče, které mu přišlo do cesty. Ajla byla léčitelka a malé lvíče přeci nemohla nechat zemřít. Lvíče vylečila a dala mu jméno Drobek. Když vyrostlo, bylo jí prospěšné hlavně v lovu. Často spolu lovily, a často se o kořist i dělily.
Jondalar s Thonolanem došly na své cestě k soutoku Tisy a Dunaje. Zde Thonolana zranil nosorožec, ale naštěstí jeli okolo místní a Thonolana zachránili. Oba bratři u těchto lidí zůstali asi dva roky. Thonolan se zamiloval do místní dívky a vzal si ji. Jondalar se zde seznámil s ženou, která klidně mohla být ta pravá. Thonolanova družka však zemřela při porodu. Thonolan byl zoufalý. Už nechtěl žít. Ale život je dar Matky, a nesmí se jen tak zahodit. Thonolan se tedy vydal dál ke konci Matky řek. A Jondalar, když viděl, jak je na tom bídně, znovu opustil svou nastávající a šel s ním. Přestože došli k cíli, nebyl Thonolan spokojený. Stále vyhledával nebezpečí a smrt. Jondalar to věděl, ale jako anděl strážný šel stále za ním. U ústí se potkali s místními obyvateli, s Mamutony. Ti se akorát připravovali na lov mamutů a Thonolan chtěl jít s nimi. Jondalar se těšil domů, ale bratra neopustil. Vyrazili jako předvoj, měli najít mamuty.
Ajla vyjížděla každé ráno na své Víze na sever, do stepi. Ale tohle ráno chtěla jet na jih. Tam ještě nikdy nebyla. Už se stmívalo a Ajla musela zpět. Ale co to? Křik! A řev lva?
Thonolan sledoval stopy zvěře. Vystopoval jelena a chtěl ho ulovit. Avšak, když hodil oštěp, ze křoví vyběhla lvice a jelena skolila. Thonolan si to nenechal líbit a zběsile se vydal za lvicí.
"To je Drobek! Vího, to je přece Drobek!"
Vběhla do rokle, naprosto zapomněla, že by tam mohli být i další jeskynní lvi, ano, nemyslela na to, že Drobek už neni její malý společník, ale vzrostlý lev. Byl to její Drobek a nic jiného nehrálo roli. Toho jeskynního lva se nebála. Lezla za ním přes pár rozeklaných skal. Otočil se a prskal na ni.
"Přestaň, Drobku!" poručila mu znamením ruky i hlasem. Jenom na okamžik se zarazil, avšak to už byla vedle něho a odstrčila ho, aby si prohlédla jeho kořist.
Znal tuto ženu příliš důvěrně, její držení těla nepřipouštělo odpor. Drobek ustoupil, jak to dělal vždycky, když k němu přišla a hodnotila, co ulovil, a možná si chtěla vzít pro sebe kožežinu nebo kus masa. Kromě toho nebyl hladový. Nacpal si břicho obrovským jelenem, kterého přivlekla jeho lvice. Zaútočil jenom proto, aby obhájil svůj revír, a i pak ještě váhal. Lidé nebyli pro něho kořist. Navíc příliš moc páchli jako žena, která ho vychovala. To byl pach matky a současně družky v lovu.
Jak Ajla viděla, byli dva. Poklekla, aby je prohlédla. V první chvíly jednala především jako ranhojička - ale byla i zvědavá a udivená současně. Věděla, že jsou to muži, i když to byli první muži Druhých, které kdy viděla. Neuměla si je sice představit, ale pochopila, proč Iza říkala, že muži druhých vypadají jako ona.
Tak okamžitě věděla, že pro muže s tmavými vlasy přišla každá pomoc příliš pozdě. Ležel v naprosto nepřirozené poloze - měl zlomený vaz. Známky tesáků na jeho krku prozrazovaly příčinu smrti.
Měla potřebu uctít jeho lidství pohřbem, avšak když se pozorněji zakoukala na druhého muže, poznala, že to nebude možné. Muž se světlými vlasy ještě dýchal: život mu trhavě odcházel ze zlého zranění na noze. Musela ho dopravit co nejrychleji do jeskyně, aby ho mohla ošetřit. Na pohřeb nebyl čas.

Ajla Jondalara zachránila. A on. Věděl, že Ajla je ta pravá. Zkoušel jí učit mluvit, ale Ajla nevěděla, proč vydáva ty zvuky a nemluví normálně. Nakonec vzájemě pochopili, jak ten druhý mluví a učili se. Když Jondalar naučil Ajlu svoji mateřtinu, chtěl vědět, kde jsou lidé, kteří ji vychovali. Když mu Ajla vysvětlila, že žila u Klanu (Ploskolebců), Jondalar jí nevěříl. Nechtěl pochopit, že ta zvířata mají city, že mají řeč, oheň, že jsou to lidé... Když mu Ajla řekla, že jí Broud znásilnil, Jondalar se zhnusil a slíbil jí, že jí ukáže dar slasti. Vlastně potom už v údolí ani nic jiného nedělali. Oba spokojeně žili v údolí další dva roky. Ajla objevila nový způsob rozdělávání ohně, což Jondalar považoval za zázrak. Jondalar zhotovil novou zbraň, se kterou dohodí oštěp dvakrát tak daleko. Víha porodila hříbě, kterému dal Jondalar jméno Vítěz, a když vyrostlo, osedlal ho. Jednou si udělali několikadenní výlet a potkali se s loveckou výpravou mamutonů.

A tady končí druhý díl Dětí země.

Čtenářský deník	-	Klan Velkého medvěda - 1. díl (Děti země)
	-	Klan Velkého medvěda - 2. díl (Děti země)
	-	Pod kamennou střechou 1. a 2. díl (Děti země 5)
	-	Širé pláně 1. a 2. díl (Děti země 4)
	-	U lovců mamutů 1. a 2. díl (Děti země 3)
	-	Údolí plavých koní 1. a 2. díl (Děti země 2)