Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dramatik, filozof, spisovatel, významný francouzský intelektuál. Odmítl Nobelovu cenu za literaturu. Svou tvorbou se řadí do existencialismu.

Další díla:
Bytí a nicota; Hnus (Nevolnost)
S vyloučením veřejnosti (Za zavřenými dveřmi)
Kean

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Nakladatelství: Gallimard
Místo a rok vydání: Paris, 1939
Překlad: Eva Musilová, Josef Čermák
Doslov: Zdeněk Hrbata

O DÍLE:

Forma: soubor povídek
Žánr: epické příběhy
Kompozice: Na začátku je poznámka autora o existencialismu, na konci knihy je doslov napsaný Zdeňkem Hrbatou.
Jazyk: Některé povídky jsou napsané v ich, některé v er-formě. Jazyk dobře vystihuje prostředí, kde se děj odehrává, bez problémů můžeme poznat vězení, nebo prostředí bohaté rodiny.

Lyrika - popis pocitů, prostředí, symboly
Existencialismus - uvědomování si života v mezních situacích, ve svém nebytí přemýšlí člověk o svém bytí

V knize je pět povídek, které na sebe navzájem nenavazují, všechny spojuje pouze jeden symbol - zeď - podle čehož je také pojmenovaný celý soubor.
Všechny povídky jsou členěné na očíslované kapitoly, ale to v knize nehraje žádný význam.

POSTAVY, SYMBOLY:

Zeď - symbol, objevuje se v každé povídce, ale v každé v jiné podobě; zeď na popravišti, komunikační bariéra, pokoj, který nás dělí od světa, překážka, mezník, nepochopení...

Postavy z povídky Zeď
Pablo - vypravěč příběhu; cítí se být něco víc, ostatními spoluvězni je znechucený
Tom - dobrák, snaží se utěšovat ostatní; je tlustý, hodně se potí, neovládá svoje tělo
Juan - mladý, hysterický, vystrašený, působí jako slaboch

OBSAH:

Zeď
Příběh tří vězňů, kteří jsou neprávem odsouzeni k trestu smrti a čekají teď na popravu. Všichni byli nařčeni z vlastizrady, nebo ze spoluúčasti, když údajně schovávali hledané osoby a tím jim napomáhali.
Spolu s dalšími vězni a ještě belgickým doktorem sedí v nemocničním sklepě předělaném na provizorní vězení. Nikdo z nich nemá dostatek oblečení, protože jim bylo zabaveno pro vojáky, všichni mají pouze nějaké nemocniční svršky. Je jim strašná zima, že ani necítí prsty u nohou, přesto se potí strachy.
Poslední noc před popravou nikdo z nich nemůže spát. I když jsou všichni úplně rozdílné postavy, myslí na to samé, přemýšlí o smrti. O tom, jak budou postaveni před zeď, kde budou čekat na kulky do týla, a oni se budou chtít někam ukrýt, aby nebyli vidět a nemohli být popraveni. Snad by se chtěli vmáčknout do zdi, než aby se jim zavrtaly kulky do těla.
Druhý den časně ráno začíná popravování snad ještě před svítáním. Juan s Tomem jsou odvedeni a popraveni mezi prvními. Pablo je po několikahodinovém čekání předveden znovu k výslechu. Vyšetřovatelé chtějí vědět, kde se nyní nachází Ramon, kterého Pablo ukrýval ve svém domě. Pablo byl plný beznaděje a chtěl si z nich vystřelit, proto jim řekl tu největší hloupost, jež ho zrovna napadla - že Ramona najdou na hřbitově.
Vyšetřovatelé se tam okamžitě vydali a Ramona tam opravdu našli. Pablovi tato náhoda zachránila život těsně před popravou.

Místnost
Pan a paní Darbédatovi mají dceru Evu. Paní Darbédatová je těžce nemocná a nevychází z domu. Pan Darbédat chodí každý čtvrtek navštěvovat svojí dceru a zetě. Eva je velmi milá a oddaná žena, stará se o svého duševně nemocného manžela, který už dlouho blouzní a říká jí Agáto. Pierre nikdy nevychází ze svého pokoje ani vyvětrat v něm nenechá. Chová se jako blázen a rozum má jako čtyřleté dítě, přesto Eva chce, aby se sním zacházelo jako s dospělým člověkem a podporuje ho v jeho rozmarech.
Otec se pokouší Evu přesvědčit, aby dala Sierra do ústavu a sama se přestěhovala do menšího a světlejšího bytu, protože by jim to oběma prospělo.
Eva nenávidí svého otce za to, že odsuzuje jejího muže a za to, jak s ním jedná. Ona si uvědomuje, že sama patří mezi normální lidi, ale radši žije se svým mužem zavřená v jednom pokoji - za zdí, kde o ni nikdo nestojí. Moc dobře ví, že Pierrovi na ní nezáleží, že ji ani nepotřebuje.
Největší strach měl Pierre z létajících soch, které viděl při halucinacích. Říkal, že sochy na něj útočí a bzučí, ovšem někdy si jenom vymýšlel. Vyprávěl své ženě příběhy, kde se svou Agátou byl a co všechno prožili. Ona si snažila představovat to co on, a občas jí připadalo, že už taky začíná bláznit.
Eva moc dobře ví, že se z jejího manžela jednou stane nezvladatelné zvíře, a stejně tak dobře ví, že ho zabije dřív, než se to stane.

Hérostratos
Hlavní postava této povídky je muž, který žije v šestém patře v ulici Delambre. Jeho jméno nám během celého příběhu není prozrazeno. Celé dny se baví pozorováním lidí z okna. Uvědomuje si jejich bezbrannost, vidí je zkresleně a přemýšlí, jestli lidé znají pohled na sebe z ptačí perspektivy. Má strach z lidí, bojí se jít mezi ně na ulici a kvůli tomu si koupil revolver, který nosí s sebou v kapse u kalhot, kdykoliv opustí svůj byt.
Tento muž má zvláštní zálibu - velmi ho vzrušuje pozorovat nahé ženy, ale nic víc. Jedna prostitutka před ním nechtěla chodit nahá, zdálo se jí to divné. Pohrozil jí revolverem a když viděl její vystrašený výraz, velice se mu to zalíbilo. Od té doby ze svého bytu pozoroval záda lidí a přemýšlel, kdo by jak upadl podle rychlosti jejich chůze, kdyby je střelil.
Díky tomu se rozhodl, že někoho zastřelí. Má šest nábojů, může tedy zastřelit pět lidí a potom ještě sebe. Začal proto chodit trénovat na jednu střelnici.
Kolegové v práci mu vyprávěli příběh o Hérostratovi, který zapálil chrám v Efesu, jeden ze sedmi divů světa. On byl potěšen, protože lidé i po dvou tisíci letech mluví o činu, kterým se chtěl Hérostratos zviditelnit. Připadalo mu, že je dva spojuje stejný cíl, což ho utvrdilo v jeho činu.
Přestal chodit do práce a napsal 102 exemplářů dopisu, kde píše, jak nenávidí lidi, a že by jich několik rád zastřelil. Dopisy jsou určeny spisovatelům, aby mohl světu sdělit, jakou bude mít radost, až někomu vpálí kulku do hlavy.
Předem si pečlivě naplánoval svůj čin a sledoval, jak se s jeho dovršením mění nejenom jeho obličej... 27. října v šest večer si vzal svůj revolver a balíček dopisů a byl přesvědčen, že naplní svůj plán. Nakonec se k tomu činu neodhodlal. Tři dny nevyšel z domu, neotvíral dveře, ani k oknu se nepřiblížil.
Až po několika dalších dnech vyšel ven. Dlouho se rozmýšlel, než hodil všechny dopisy do schránky. Potom si vybral tlustého muže a vpálil mu tři rány do břicha. Jeho plán byl narušen, začal utíkat ulicí plnou lidí a ještě dvakrát se pokusil vystřelit. Nakonec se zaběhl schovat do kavárny, kde se zavřel na toaletě. Zbyla mu ještě jedna kulka a on přemýšlel, jestli se má zastřelit. Personál kavárny ho přemlouval, aby vylezl ven.
Od dostal strach, na jejich přání zahodil revolver a vylezl ven.

Intimita
Tuto povídku vypráví mladá Lulu, která žije v Paříži se svým impotentním mužem, který není nijak zvlášť přitažlivý ani čistotný, navíc je tlustý. Ona je sním nešťastná, přesto od něj nedokáže odejít a začít žít nový život.
Nejlepší kamarádka Lulu - Riretta - pro ni chce jen to nejlepší. Neustále jí radí, ať od něj odejde a najde si někoho, kdo o ni bude mít zájem a kdo se o ni bude starat tak, jak si zaslouží.
Jednoho dne ráno přijde Lulu na schůzku s Rirettou se sbaleným kufrem. Riretta nevěří tomu, že Lulu dokázala od Henriho odejít. Obě mají z toho činu radost a baví se tím celé dopoledne v kavárně. V poledne se Lulu setkává se svým milencem Pierrem, který ji ubytuje v jednom neznámém hotelu ve městě. Nemůže ji vzít k sobě a druhý den navíc odjíždějí do Nizzy.
Pierre je naprostý opak jejího manžela. Vysoký, tmavovlasý, svalnatý a navíc milý a pozorný. Přesto se s ním necítí dobře a stále musí myslet na Henriho.
Předvečer odjezdu, když od ní odchází Pirre z hotelu, nemůže Lulu stále usnout. Neustále musí myslet na manžela. Nakonec se uprostřed noci oblékne a vypraví se za ním. Zůstane u něj přes noc, během které si uvědomí, že ho má ráda a nedokáže ho opustit.
Druhý den najde Pierre v hotelovém pokoji dopis, že se Lulu vrací ke svému manželovi, protože on bez ní nedokáže žít a určitě se kvůli ní změní.

VLASTNÍ NÁZOR:

Pokud bych měla porovnat existencialistické knihy, které jsem četla - Malý princ a Zeď, řekla bych, že to jsou naprosté protiklady. Zeď je oproti pohádkovému příběhu o Malém princi drsná, někdy až nechutná a zvrhlá. Je to přesný protiklad lepší strany bytí. Ukazuje odvrácenou tvář mezní hranice života - tu horší, drsnější.
Tento soubor povídek mě nijak zvlášť neoslovil. Povídky nespojuje pouze symbol zdi, ale také zvrácenost a násilnické sklony. Tato kniha mě šokovala a určitě bych ji nezařadila mezi díla, která mě kladně obohatila. Ovšem jako ukázka existencialistické tvorby je to výborný kousek - mezní situace, velké rozhodnutí, drsné scény, brutalita násilí, uvědomování si života...
Jak už jsem zmínila - ve všech povídkách se objevuje zeď jako symbol. V jedné povídce je to zeď na popravišti - to poslední, co vidíte těsně před smrtí. Váš poslední pohled na život před smrtí je do zdi. Ve druhé povídce symbolizuje bariéru mezi normálním životem a bláznovstvím a to, jak snadno se přes ni můžeme přehoupnout. Touto bariérou může být partner, který si nás k sobě pevně připoutal. V dalším příběhu je bariérou strach z lidí, strach z kontaktu s lidmi. Před touto bariérou se můžete bránit třeba revolverem, který budete nosit neustále v kapse. Nebo může být bariérou impotence vašeho manžela, která může vytvořit neporozumění mezi partnery.
Všichni máme kolem sebe určité zdi, které si ani plně neuvědomujeme. Pro každého z nás může být bariérou něco jiného, záleží na naší psychice. Možná kdybychom se na své životy podívali z ptačí perspektivy, viděli bychom všechno jinak vykreslené.