Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Podobně jako Albert Camus a někteří další existencialističtí filozofové se i Sartre v pěti povídkách knihy Zeď pokouší vyjádřit své pojetí člověka a jeho postavení ve společnosti. Sartre přitom vychází ze své verze existencialistické filozofie, ovlivněn mj. Hegelem a Heideggerem. V poetice jeho literárního díla můžeme spatřovat vliv G.Flauberta, M.Prousta či Louis-Ferdinanda Célina, často se hovoří i o vztahu mezi existencialismem a tvorbou F.Kafky.

V centru pozornosti vypravěče stojí ve všech pěti povídkách souboru vnímání ústředních postav - jejich vztah k okolí, k bližním, k vlastnímu tělu a jeho projevům (k sexualitě, zažívání, nemoci, smyslovým podnětům). Základní emocí postav se v tomto kontextu stává pocit nevolnosti, hnusu a netečnosti. V duchu své filozofie tak Sartre činí tématem povídek způsob, jakým člověk prožívá svou existenci. Postavy přitom postrádají psychologii ve smyslu tradiční prózy: vypravěčská perspektiva na ně nahlíží převážně jakoby pod zvětšovacím sklem, jež groteskně deformuje jejich vzhled i prožívání. Z hlediska životní situace postav je pak také důležitý titulní motiv zdi, ať už jej autor používá v přeneseném slova smyslu, tedy ve významu jakéhosi psychického bloku, kterým se postavy zdají být omezeny, nebo ve významu doslovném. Není tu jen popravčí zeď v titulní povídce, ale i zdi uzavřených prostorů, v nichž se skrývají hrdinové dalších textů.

Zápletku v pravém slova smyslu má zřejmě jen úvodní a zároveň titulní povídka souboru - Zeď. Ve španělské občanské válce je spolu s ostatními zatčen i vypravěč povídky Pablo Ibbieta a je odsouzen k smrti. Stráví noc v cele a nad ránem jsou jeho druhové odvedeni a zastřeleni, on však dostává ještě jednu šanci: má prozradit úkryt dalšího z povstalců, Ramóna Grise. Ibbieta se při nočním bdění smíří se svou situací a nebojí se zemřít, řekne tedy nazdařbůh, že se povstalec skrývá na hřbitově - jen tak, aby si ze svých věznitelů vystřelil. Gris je však na hřbitově skutečně nalezen (a zastřelen), protože se náhle rozhodl změnit svůj úkryt. Zápletka povídky tak ilustruje jeden ze základních pojmů existencionálního myšlení - absurdno. Zároveň se tu Sartre v pasážích, kde vypravěč analyzuje své pocity a chování v cele smrti, pokouší o vystižení podstaty lidského vědomí, zejména vědomí existence vůbec, a tím předznamenává další čtyři povídky. Ty jsou zaměřeny právě především na analýzu pocitů a vjemů člověka - ženy pečující o nemocné muže (Místnost), člověka, který se z nenávisti k lidstvu rozhodne vraždit (Hérostratos), a ženy, jež se odhodlávají opustit manžela (Intimita). V povídkách je skryta ironie vůči postavám, jež vrcholí v závěrečné povídce Mládí vůdce, která je jakousi parodií na vývojovou prózu a se sarkastickým nadhledem líčí zrod novodobého měšťáka.

Jedním z hlavních stylových prostředků povídek je popis, který je zaměřen především na pocity postav a na jejich vnímání okolí. Zdůrazňuje se tu především jejich odpudivá, nechutná stránka, lidská existence je tu (uvědomme si ovšem neustálou přítomnost vypravěčovy ironie) předváděna jako nekonečný souboj s nevolností a hnusem.