Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jean-Paul Sartre je francouzský filozof, prozaik, dramatik a publicista, silně ovlivněný heideggerovským a husserlovským existencialismem. Podle Sartra není Bůh, je ale bytí, které existuje dříve, než může být definováno nějakým konceptem. Toto bytí je člověk. Stručně řečeno – člověk nejdříve existuje, objevuje se, nachází se ve světě a teprve potom se určuje. Jednou ze zásad Sartrova existencionalismu je, že člověk není napřed ničím a "bude takovým, jakým se učiní", z čehož kromě jiného vyplývá naprostá odpovědnost člověka za to, čím je. Protože podle Sartra není žádná nejvyšší instance člověk je opuštěný – nemá k čemu by se upnul,ale také nemá žádnou možnost výmluvy, je naprosto svobodný.
Je zřejmé, že pro Sartra filozofa je v jeho prvním období lidská subjektivita nepřekročitelná. Ve Zdi se však tento problém projevuje složitěji, z různých protikladných aspektů. Prostor Sartrových povídek je příznačně tvořen uzavřenými místnostmi – celami či sklepy, skleníkovými pokoji, chodbami. Uzavřenost je pravidlem tohoto světa, který připomíná labyrint, z něhož se nevychází. Nejen místnosti, ale i města a venkov jsou tu jakýmisi uzavřenými prostory. Uzavřený prostor je – vcelku podle tradiční sémantiky tohoto toposu – útočištěm i vězením. S tímto prostorem významově souvisí i motiv svým způsobem sjednocující Sartrovy příběhy. V knižní anonci, kterou napsál sám autor, se o všech pěti povídkách dočteme: "Všechny tyto útěky jsou zastaveny Zdí; utíkat před existencí znamená pořád existovat. Existence je plnost, kterou člověk nemůže opustit." V povídkách se zeď objevuje vícekrát. V titulní povídce je to zeď zastřelených, zeď smrti, k níž přivlečou vězně, který se pokouší co nejvíc vmáčknout do zdi – "a zeď nepovolí", protože je nezrušitelná, nepovalitelná, zeď okrsku existence, v určenou chvíli svírající Pabla, jenž by chtěl své myšlení dostat na druhou stranu existence a pochopit vlastní smrt. Zřetelně metaforická je zeď v Povídce Místnost: je to zeď pokoje, ale ještě více zeď, která odděluje normální lidi a blázny. V dalších povídkách je motiv zdi méně výraznější, méně obsesívnější. V Mládí vůdce zeď vystupuje jako konkrétní překážka pro druhého, pronásledovanou oběť "králových kamelotů". V Hérostratovi se zdí stává tenká přepážka, za kterou se hrdina utíká schovat před svými nepřáteli, lidmi. V Intimitě je to okno balkónu, kam Lulu zavírá Henriho. Okno je průhledné a tato "průhlednost" vůbec obkličuje Lulu při její snaze uniknout. Zeď je u Sartra překážkou na útěku před existencí, na útěku z pocitu existence. Vítězství existence je zjevné i v povídkách, které se zdánlivě vymykají tomuto úhlu pohledu. Na závěr Mládí vůdce se Lucienova proměna zdá dokonalá, přesto se však na samém konci vynoří úsměšek, který tuto proměnu zpochybňuje: Lucien, ten tvrdý mladý muž, mající své "přesvědčení" a hlásící se o svá "práva", se dívá do zrcadla a vidí "jen obraz hezkého, dychtivého obličejíčku, který pořád ještě nevypadal dost hrozivě". Objevuje se cosi jako ironie existence, protože knírek, který si Lucien chce nechat narůst, aby vypadal mužně v souladu se svým odhodláním, se svou volbou, vlastně vyjadřuje nedostatek a neúplnost, jež se bude stále obnovovat a prozrazovat.
Smrt je pobuřující fakt, ale nevyvratitelný, stejně tak nevyvratitelná je se všemi svými zvraty existence.