Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Itálie v období přelomu patnáctého a šestnáctého století

DĚJ:

Do Říma přijížděl z Neapole sedmnáctiletý Alfonso Aragonský, vévoda z Bisceglie. Byl plný obav ze záludnosti rodiny Borgiů, ale také ze zvěstí, které kolovaly o jeho budoucí manželce. Když ale uviděl Lucrezii, okamžitě se do ní zamiloval a ona do něho také. Dokonce zapomněla i na smutek ze ztráty milence Pedra a z odloučení od syna.
Ve Francii roku 1498 záhadně zemřel král Karel a vlády se ujal Ludvík XII. Ten se potřeboval rozvést se svou ošklivou a neplodnou ženou. Ale k tomu byl nutný souhlas papeže. Alexander mu rozvod povolil, ale výměnou chtěl pro Cesara, kterého zprostil církevního slibu, majetek ve Francii a za manželku legitimní dceru neapolského krále princeznu Charlottu.
Když Sanča viděla, že si ji Cesare nevezme, rozhodla se mu pomstít.

Král Ludvík udělil Cesarovi titul vévody z Valencie a ten odjel na francouzský dvůr na námluvy se Charlottou. Tam se právě konala svatba Ludvíka s Annou Bretaňskou, u které byla Charlotta vychovávána. Charlottin otec byl proti sňatku své dcery s Cesarem Borgiou. Záminkou byl Cesarův "nelegitimní" původ. Charlotta si ho také nechtěla vzít a raději se provdala za méně významného barona z Bretaně.
Cesare byl pobouřen, a tak mu Ludvík nabídl manželství s Charlottou Navarrskou, dcerou Navarrského krále. Cesare se s tím nakonec spokojil a konala se svatba. Když Charlotta otěhotněla, vrátil se zpět do Říma.
Tam byl po dobu jeho nepřítomnosti klid. Lucrezia otěhotněla a těšila se na dítě. Kardinál Ascanio Sforza, bratr milánského vévody Lodovica, se spojil se Sančou a společně chtěli zajistit Cesarův pád a překazit spojenectví papeže a Francie. Pro svůj plán získali i Alfonsa a Lucreziin palác se stal centrem hnutí, které chtělo sjednotit Milán a Neapol proti Francii.
Lucrezia nešťastnou náhodou upadla a potratila. Naštěstí brzy otěhotněla znovu.
Sanča později řekla Alfonsovi, že Francouzi připravují invazi proti Itálii. Pak si promluvila s Ascaniem a ten odjel do Milána, aby Lodovicovi pomohl s přípravami na obranu proti Francii. Na Ascaniovu žádost Sanča přemluvila svého bratra k odjezdu do Neapole.
Lucrezia byla z toho smutná a papež rozzlobený. Chtěl do Neapole za trest poslat i Sanču, ale ta řekla, že buď zůstane v Římě, nebo odjede, ale i s Lucrezií a Jofrém. Aby svou hrozbu nemohla uskutečnit, poslal Alexander Lucrezii do Spoleta, vzdáleného sto padesát mil severně od Říma. Tam za ní po čase přijel Alfonso.
V té době se Lodovicovi nepodařilo získat pomoc rakouského císaře Maxmiliána, a proto z Milána uprchl a nechal město na pospas Francouzům.
Alexander začal uskutečňovat svůj plán na vytvoření státu Romagna. Italské státy byly soustředěny na obranu proti Francii a Cesare měl dobýt některá italská města. Papeži se stýskalo po Lucrezii, a proto jí nařídil, aby přijela do města Nepi, kde se měl setkat s Cesarem.
V listopadu Lucrezia porodila ve Vatikánu chlapce, kterého pojmenovala Rodrigo.
Borgiové měli novou zbraň - jed nazvaný cantarella. A tak v Itálii brzy záhadně zemřelo několik významných a bohatých lidí.
Cesare měl dobýt pevnost Forli, které velela Caterina Sforzová. Ta se pokusila spáchat na papeže atentát tím, že mu poslala dopis napuštěný jedem. Spiknutí bylo ale odhaleno. Cesare pevnost úspěšně dobyl, ale pak se musel vrátit zpět do Říma, protože Lodovico za pomoci císaře Maxmiliána získal zpět Milán a Francouzi stáhli své jednotky z Lombardie. Cesare byl tedy bez spojenců i bez prostředků.
Na svátek svatého Petra v roce 1499 došlo v Římě k "neštěstí". V papežském sídle se zřítil strop, který pod sebou pohřbil papeže. Ten ale jako zázrakem přežil a brzy byl opět při fyzické i duševní síle. V červenci roku 1500 byl v noci Alfonso přepaden převlečenými poutníky. Jeho stav byl vážný, Lucrezia se Sančou ho starostlivě ošetřovaly. Vše nasvědčovalo tomu, že se brzy uzdraví. Když si ale trénoval střelbu z kuše, Cesare se svým společníkem Michelettem Corellou, kteří se zrovna procházeli v zahradě, ho obvinili z pokusu o jejich vraždu. Lucrezia se Sančou běžely za papežem prosit pro něho milost, ale když se vrátily, našly Alfonsa uškrceného!

Obě ženy byly Alfonsovou smrtí zdrceny a navzájem se z ní obviňovaly. Papež svou dceru poslal na ponurý hrad v Nepi, aby tam mohla truchlit. Také musel společně s Cesarem Neapolskému králi vysvětlit smrt jeho syna. Nezbývalo než prohlásit, že Alfonso chystal spiknutí proti papeži a jeho zabití bylo jediným řešením.
Lucrezia se v Nepi trápila, ale když ji navštívil Cesare, postupně přišla na jiné myšlenky a po čase se vrátila do Říma. Papež pro ni hledal nového ženicha, ale bylo to velmi těžké. Borgiů se už všichni báli. Nejvhodnějším kandidátem se nakonec ukázal Alfonso d'Este, budoucí vévoda z Ferrary.

Když se vévoda z Ferrary Ercole, Alfonsův otec, dozvěděl o navrhovaném sňatku, ostře protestoval. Byl totiž silně nábožensky založený a nechtěl mít s hříšnou rodinou Borgiů nic společného. Ani jeho dcera Isabella, markýza z Mantovy a vůdčí osobnost rodiny Este, nechtěla o spojení s Borgii ani slyšet. Vévoda vymyslel několik důvodů, proč se sňatek nemůže uskutečnit, ale papež je vyvrátil. Ercole tedy alespoň požadoval tučné věno a další výhody od papeže pro svou rodinu. V koutku duše ale stále věřil, že se sňatek neuskuteční.
Když byla podepsána svatební smlouva, dal papež Lucrezii dárek - přivedl jejího prvního syna, tříletého Giovanniho. Aby se předešlo pomluvám ohledně chlapcova původu, přijal ho Cesare za svého. Giovannimu se začalo říkat Infant Římský.
Francouzský král připravoval útok na Neapol a k tomu potřeboval Cesara. Ten mu pomohl a Ludvík ho oplátkou podpořil při dobytí Romagne. Dobytí Neapole proběhlo hladce, Lodovico totiž prchl a k žádné bitvě nedošlo. Díky nezřízenému životu ale Cesare onemocněl a začal občas trpět záchvaty zuřivosti.
V Římě se čekalo na delegaci z Ferrary. Průvod v čele s Ippolitem, Ferrantem a Sigismondem, Ercolovými syny, dorazil až v prosinci. Na konci roku se konala oslnivá svatba, jen ženich byl zastoupen svým bratrem. Po smutném loučení Lucrezia odcestovala do Ferrary. V Římě sice musela zanechat své syny, ale cítila, že by se konečně mohla vymanit z vlivu své rodiny! Aby bylo zaručeno, že se k ní ve Ferraře budou chovat dobře, musel v Římě jako rukojmí zůstat kardinál Ippolito.

Isabella d'Este měla v Lucreziině průvodu špeha, který jí o dívce podával informace. Když se dozvěděla, jak je Lucrezia krásná, velice na ni žárlila a začala o sebe ještě více pečovat. Nakoupila drahé látky a navrhla si nevídané šaty, trénovala zpěv a hru na loutnu, aby Lucrezii po příjezdu do Ferrary předstihla. Napsala také své sestře Elizabett, vévodkyni z Urbina, která se měla k Lucreziině průvodu připojit, a požádala ji, aby Lucrezii cestu co nejvíce znepříjemnila. Elizabett se opravdu snažila, ale Lucrezia se nedala k ničemu vyprovokovat a chovala se vzorně podle etikety. Průvod postupoval dost pomalu a to vadilo Ercolovi, protože už pozval spoustu svatebních hostů a musel se o ně postarat. Stálo to hodně peněz a on byl známý svou šetrností. Proto cestu průvodu urychlil.
Když Lucrezia dorazila do Bologne, nečekaně za ní přijel Alfonso, aby se přesvědčil, jaká je žena, o které tolik slyšel. Nezajímala ho ani její inteligence, ale spíš jiné kvality, které si hned prověřil v ložnici.
Když se Isabella dozvěděla, že se Alfonso s Lucrezií setkal ještě předtím, než oficiálně přijela do Ferrary, byla velmi rozzlobená. Požádala svého otce, aby dívku mohla také přivítat. Oblékla si šaty, navržené speciálně pro tuto příležitost a doufala, že Lucrezii svou krásou a elegancí pokoří a zastíní. Ale Lucrezia se tvářila přívětivě a nedala na sobě nic znát. Druhý den se konala oficiální svatba. Lucrezia dostala od Isabelly velice divokého koně, protože ta doufala, že se Lucrezia při jízdě zraní. Ale přepočítala se. Dívka byla vynikající jezdkyně a dovedla zachovat klid, takže vše zvládla. Isabella se jí i nadále pokoušela pobyt ve Ferraře znepříjemnit, ale nakonec musela odjet domů do Mantovy. Jediný úspěch, kterého dosáhla, bylo to, že její otec Ercole poslal Lucreziiny španělské společníky zpět do Říma.

Lucrezia a její společnice - paní Adriana, sestřenice Angela a přítelkyně Nicola - dostaly pěkné pokoje, které ale byly vybavené rozpadajícím se nábytkem. Lucrezia si je musela zařídit na vlastní náklady. Isabelle vadil Lucreziin pohodlný a trochu marnivý styl života, a proto Ercola navedla, aby své snaše omezil příjmy. Lucrezia měla dostávat ročně 8 000 dukátů, ale to jí zdaleka nestačilo. Proto mezí ní a Ercolem vznikly konflikty. Když otěhotněla, požadovala alespoň 12 000 dukátů ročně. Její tchán jí je ale odmítl dát, navrhl kompromis 10 000 dukátů. Lucrezia na protest odešla na krátký čas do kláštera. Když se vrátila, seznámila se s Ercolem Strozzim. Byl to člen bohaté rodiny bankéřů z Francie. Rodina Strozzi byla u vévody oblíbená, protože mu pomohla rozmnožit jeho majetek.
Mladý Ercole byl hlavně básník, ale také se toužil stát kardinálem. S Lucrezií se stali přáteli a on ji velmi obdivoval.
Když se papež Alexander dozvěděl, jak málo peněz by měla jeho dcera dostávat, rozzlobil se a zrušil všechny výhody, které rodině Este poskytl. Lucrezia se s vévodou nakonec smířila, ale v otázce peněz si oba trvali na svém.
Elizabett s manželem Guidobaldem di Montefeltre si odjela promluvit s Isabellou. Protože Cesare mezitím obsadil Urbino, Elizabetta s manželem museli zůstat u Isabelly. Ta velice toužila po soše "Spícího Kupida" od Michelangela, kterou její sestra vlastnila. Napsala o tom Cesarovi. Ten jí sochu slíbil pod podmínkou, že svolí ke sňatku jeho dcery se svým synem Federigem a vyhostí vévodkyni a vévodu z Urbina z Mantovy. Isabella s podmínkami souhlasila.
V červenci toho roku se ve Ferraře rozšířil mor a nakazila se i těhotná Lucrezia. Její stav byl kritický, ale když za ní přijel Cesare, začala se uzdravovat. Po předčasném porodu se její stav znovu zhoršil a opět se uzdravila, až když za ní přijel bratr.

Po svém uzdravení Lucrezia strávila nějaký čas v klášteře. Strozzi ji pozval do své vily v Ostellatu, kde ji seznámil se svým přítelem, známým italským básníkem Pietrem Bembem. Mezi ním a Lucrezií se rozhořela platonická láska. Lucrezia ho pozvala do Ferrary a trávili spolu hodně času - on jí četl básně, povídali si a poslouchali hudbu. Až mnohem později se z nich stali milenci.
Během Lucreziiny nemoci Ippolito v Římě trpěl strachem, co mu Borgiové udělají, když Lucrezia zemře. Později, když ho Cesare přistihl se Sančou, z Říma raději utekl do Ferrary.
Pietro později odjel do Ostellatu a Lucrezia se vydala do blízké vily v Medelaně, aby se mohli navštěvovat.
Cesarovy vztahy s Francií ochladly. Papež se spojil se Španěly a přitom potřeboval peníze, aby udržel stát Romagna. Proto odstranil několik bohatých lidí a zabavil jejich majetek. Chtěl otrávit i kardinála Adriana Castelliho da Corneta. Ten pozval Alexandra i Cesara na večeři, při níž mu Alexander chtěl do vína nasypat jed. Corneto ale spiknutí odhalil a rozhodl se, že papeže a jeho syna otráví sám. Aby na něj ale nepadlo podezření, nasypal malé množství jedu i ostatním hostům, aby to vypadalo, že se všichni nakazili ze špatného vzduchu. Večeře se konala 10. srpna a papež následkům jedu podlehl 18. srpna. Lůza začala ihned drancovat jeho komnaty.
Lucrezii zpráva o otcově smrti velice zasáhla.

Jediný, kdo ji utěšoval, byl Pietro, ostatní měli radost, že se bezohledného papeže zbavili. Lucreziin sňatek s Alfonsem vévoda Ercole nezrušil jen proto, že nechtěl vrátit její věno. Ze smutku Lucrezii vytrhla až zpráva o zatčení bratra Cesara.
Cesare poté, co přežil otravu jedem, se uchýlil na Andělský hrad. Smrtí otce ztratil velkou část své moci. Byl zvolen nový papež Pius III., ale ten po 26 dnech zemřel. O papežský stolec usiloval kardinál Giuliano della Rovere, nepřítel Borgiů. Věděl, že by proti němu mohli hlasovat kardinálové, kteří byli spolčení s Cesarem, a proto se za svým nepřítelem vypravil osobně. Slíbil mu, že když se stane papežem, učiní z něj generálního sekretáře a korouhevníka církve. Cesare souhlasil a della Rovere byl zvolen. Zvolil si jméno Julius II.
Hned poté, co se stal hlavou katolické církve, na své sliby zapomněl. Umožnil Cesarovi odjet z Říma, ale ten to odmítl. Proto byl uvězněn v pevnosti v Ostii. Když odmítl vydat část Romagny, která mu ještě zbývala, byl povolán zpět do Říma. Tam ho uvěznili ve věži, ve které před lety zavraždil Alfonsa, vévodu z Bisceglie.
Papež doufal, že Cesare výčitkami svědomí zešílí, ale tomu se dařilo dobře. Uzdravil se, a když se vzdal Romagne, odjel do Neapole, která byla v rukou Španělů. Za pořádek v této zemi odpovídal Cesarův přítel kapitán Consalvo de Cordoba. Když Cesare přijel do Neapole, přišla za ním Sanča, kapitánova milenka, a varovala ho před nebezpečím, které na něj číhá.
Kapitán dostal příkaz od španělského krále, aby Cesara uvěznil a poslal ho do Španělska. Potrestání Cesara žádala i vdova po Juanovi Borgie, vévodkyně z Gandie. Přestože byl kapitán čestný a Cesare byl jeho přítel, musel ho zradit. Při návštěvě hradu Castel del Ovo byl spoután a odvezen do Španělska.
Lucrezia byla událostmi zdrcená a chtěla bratrovi pomoci. Ale bez vlivu otce nemohla dělat vůbec nic. Určitou pomoc jí nabídl Francesko Gonzaga, manžel Isabelly. Ten se při své návštěvě Ferrary do Lucrezie zamiloval a ona k němu také pocítila lásku. Její vztah s Pietrem trochu ochladl. Když zemřel starý vévoda Ercole, stala se Lucrezia vévodkyní z Ferrary a opět s manželem otěhotněla. Alfonso dostal od Isabelly dopisy, ve kterých ho upozorňovala na románek Lucrezie a básníka Pietra. Vévoda z Ferrary tedy začal svou ženu více hlídat a ona musela svůj krásný vztah s Pietrem ukončit.

V rodině Este nastaly spory mezi bratry a Lucrezia proto odjela porodit do města Reggio. Dítě dostalo jméno Alexander, ale brzy zemřelo. Francesko ji chtěl rozptýlit, a proto ji pozval na svou pevnost v Borgoforte. Doufal, že se z nich stanou milenci, ale k ničemu mezi nimi nedošlo. Pozval Lucrezii i do Mantovy, ale tam byli pod přísným dohledem Isabelly, a tak k milostnému románku nebyla příležitost.
Lucreziina sestřenka Angela čekala dítě s pohledným Giuliem, nevlastním synem vévody Ercola. Ippolito na Giulia velmi žárlil, protože o Angelu také usiloval, ale ona ho odmítla. Jednou se Ippolito přestal ovládat a přikázal svým mužům, aby Giulia oslepili. To se jim sice nepovedlo, ale chlapcova krásná tvář byla zohyzděna. Angela to snášela velice těžce, a proto jí Lucrezia našla jiného ženicha. Protože byl Ippolito pro Ferraru důležitý jako kardinál a diplomat, nemohl ho Alfonso nijak potrestat. Giulio se se znetvořením nakonec docela vyrovnal, ale za pomoci svého bratra Ferranta se chtěl Ippolitovi a Alfonsovi aspoň trochu pomstít. Zorganizovali "spiknutí", které ale bylo odhaleno a oba mladíci byli za trest vsazeni na doživotí do vězení.

Cesare byl uvězněn ve Španělsku v pevnosti Medina del Campo, ale za pomoci hraběte z Benavente se mu podařilo utéci.
Uchýlil se do Francie do Navarry, kde nabídl služby svému švagrovi navarrskému králi. Měl dobýt hrad Viana. Protože si ale uvědomil, že už nikdy nezíská svou moc, život pro něj ztratil smysl a nechal se v bitvě zabít.
Papež Julius vedl hodně válek. S Ferrarou sice uzavřel spojenectví, ale to mohl kdykoli zrušit. Svou dceru spojil sňatkem s Orsiniovými a svého synovce oženil s Laurou, dcerou Giulie Farnes. V té době v Neapoli zemřela Sanča.
Do Ferrary měl přijet Francesko Gonzaga a Lucrezia uspořádala ples. Tam spolu celý večer tančili a Lucrezia následkem toho potratila. Naštěstí se brzy uzdravila a později otěhotněla znovu. Když opět přijel Francesko, jejich vztah se rozhořel naplno. S utajením jim pomáhal Ercole Strozzi.
Smrt Cesara Lucrezii hluboce zasáhla. Ze smutku jí pomohl až Strozzi. Zařídil, aby si se svým milencem Gonzagou mohla tajně dopisovat. V dubnu porodila, narodil se jí zdravý chlapec Ercole. Objevily se ale fámy o tom, kdo je vlastně otcem.
Isabella na Lucrezii silně žárlila. Chtěla svého muže vyslat do Ferrary a tam ho nechat zabít, ale on její záměr prohlédl a nikam neodjel. Alespoň tedy zařídila odstranění Lucreziina kněze a pak i Strozziho. Lucrezia odjela do Reggia, a když jí Francesko (aby za ní nemusel přijet) napsal, že je nemocný, chtěla ho navštívit. Alfonso jí ale cestu zakázal a musela se vrátit do Ferrary. Tím láska mezi Lucrezií a Franceskem skončila.

Lucrezii se pak narodil syn Ippolito a později ještě děti jménem Alexander, Eleonora a Francesko. Jako poslední se jí narodila slabá a neduživá holčička. Do Ferrary za ní přijel i její první syn Giovanni, Infant Římský. Syn Rodrigo bohužel zemřel v dětském věku.
Poslední porod Lucrezii velice vyčerpal, neměla už žádnou sílu. Ležela na posteli, přemýšlela o svém životě a ve věku devětatřiceti let zemřela...
Její manžel se rozhodl, že se ožení se svou milenkou Laurou, dcerou kloboučnice, se kterou v té době měl už dvě děti...

HLAVNÍ POSTAVY:

Lucrezia - v knize je o už o něco starší a moudřejší než v prvním díle. Prožívá šťastné období se svým manželem Alfonsem, ale to netrvá dlouho. Po jeho smrti se sice na čas vymaní z vlivu své rodiny, ale stejně je na nich závislá. Dovede zachovávat klid, nedá se vyprovokovat a snaží se s každým vyjít.
Alfonso d'Este, vévoda z Ferrary - Lucreziin třetí manžel. Drsný muž, nedbá příliš na hygienu ani na společenské způsoby. Nejraději si užívá milostné hrátky s obyčejnými děvečkami. Pod hrubou slupkou se ale ukrývá citlivé srdce a také velké nadání pro hudbu.
Isabella z Mantovy - krásná, elegantní a ctižádostivá žena, vůdčí osobnost rodiny Este. Pro získání moci je schopná udělat skutečně mnoho, dokonce i zradit...
Neustále musí vynikat, a proto velmi žárlí na Lucrezii, která je mladší a krásnější.
vévoda Ercole - otec Alfonsa. Nábožensky založený člověk, který je velice lakomý a miluje peníze. Když je příležitost je získat, dokáže nad božími přikázáními přimhouřit oko.
Juan Borgia - po smrti Alexandra se ukáže, že když nemá za zády oporu, je slabý a neschopný a nedokáže si udržet moc.

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Autorka pokračuje v líčení života Lucrezie, její rodiny a také lidí, kteří se kolem ní pohybovali.
Rodina Borgiů pomalu spěje ke svému úpadku a Lucreziin životní příběh se zvolna naplňuje.

VLASTNÍ HODNOCENÍ:

Druhý díl románu je ještě dramatičtější než jeho první část. Autorka opět píše velice zasvěceně a poutavě, nesnaží se hledat na Lucrezii žádné laciné senzace, dívá se na ni s nadhledem z několika úhlů.
Literární styl Jean Plaidy bych přirovnal téměř k filmu; píše tak opravdově, že jsem si jednotlivé scény dokázal úplně živě představit.
Kniha končí smrtí Lucrezie a musím říct, že když jsem dočetl, bylo mi jí hrozně líto, protože za svůj poměrně krátký život zažila spoustu smutných a tragických věcí. Na druhou stranu poznala opravdovou lásku, i když jen na krátký čas.
Od této autorky jsem přečetl ještě trilogii o Kateřině Medici a řekl bych, že Kateřina a Lucrezie měly leccos společného. Obě byly silně ovlivněny svou rodinou a nemohly prožít takový život, jaký si přály...
Oba romány o Lucrezii můžu vřele doporučit každému, kdo má rád napínavé a zajímavé příběhy!