Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedná se o románovou prvotinu, která poprvé vyšla pod anglickým názvem "The Painted Bird" roku 1965 a téměř okamžitě strhla lavinu bouřlivých reakcí a diskuzí. Kosinski, ač se jedná o spisovatele polského původu, knihu vydal v Americe, čili zemi, kam na konci 50. let emigroval. Ve východní Evropě se kniha, jejíž dějová osa je podle mnoha kritiků věrně autobiografická (i když sám autor stoprocentní autentičnost popírá), okamžitě dostala na zakázanou listinu a například u nás mohla v českém překladu vyjít až po pádu Železné opony. Nejrůznější "odborné" polemiky a demagogické řeči poštvaly celou polskou společnost proti Kosinskimu, a tak se spisovatel stal na dosti dlouhou dobu vyvrhelem a štvancem. Jeho nelehký životní osud a neustálé tlaky ohledně jeho literární tvorby, které na něj byly vyvíjeny, ho donutily roku 1991 dobrovolně ukončit svůj život.

DĚJ:

Příběh "Nabarveného ptáčete" se odehrává na blíže nespecifikovaném venkově kdesi ve východní Evropě. Malého chlapce sem posílají rodiče, kteří se před válkou aktivně účastnili protinacistického hnutí a teď se bojí o osud svého dítěte. Zaplatí proto nemalý obnos člověku, který má jejich synovi nalézt náhradní rodiče. V nastalém zmatku války však s oním člověkem ztrácí kontakt, navíc po dvou měsících umírá chlapcova pěstounka, a tak je šestileté dítě nuceno protloukat se životem úplně samo. Celou situaci navíc komplikuje chlapcův zjev - má černé vlasy a oči, tmavou pleť - a tak je vesničany, kteří díky tomu, že se berou mezi sebou navzájem, vypadají všichni stejně - mají světlou pleť, vlasy i oči - považován za židovské dítě nebo cikánského zmetka. Chlapec nikde dlouho nevydrží a je nucen putovat od vesnice k vesnici. Během těchto strastiplných poutí je svědkem mnoha obludných krutostí, kterých se vesničané dopouští nejen na něm samém, ale i na sobě navzájem. Tyto hrůzostrašné zážitky deformují chlapcův vnitřní svět, a tím pádem i jeho morálku.
V první fázi svého putování se zdržuje u Marty a posléze u Olgy, svatých žen, které má vesnice ve velké úctě kvůli jejich čarodějným schopnostem, a učí se od nich přírodní moudrosti. Postupně se ale setkává také s bláznivým ptáčníkem, vdovou Labinou, ženou volných mravů, krutým mlynářem, který trýzní svoji ženu nebo surovým sedlákem Garbosem. Všude se však malý bezejmenný chlapec setkává pouze s utrpením a krutostí, která nebere konce. Jeho životní úděl se mu smrskne pouze do jednoho bodu, a tím je přežití. Postupně ztrácí zábrany a sám se chová tak, jako vesničané, protože potřebuje přežít. Při jednom incidentu, kdy se ho vesničtí chlapci pokouší utopit pod ledem, ztratí dokonce řeč.
Změnu zaznamená jeho život až ve chvíli, kdy do malé vesnice, kde právě přebývá, vtrhne tlupa Kalmyků a znásilní a zabije téměř všechny tamní obyvatele. Záchranou vesnice se stane Rudá armáda, která zbytek Kalmyků pochytá a popraví. Chlapce se ujmou dva důležití vojáci tohoto praporu, Miťka a Gavrila, kteří se o něj starají jako o vlastního. Naučí ho číst, vyprávějí mu o velkém Leninovi a Stalinovi atd. Chlapec poprvé v životě k někomu pocítí vřelý vztah. Válka však skončí a dítě je přestěhováno do hlavního města, kde je umístěno v sirotčinci spolu s ostatními dětmi, jež stihl podobný osud. Jeho utrpení zde však nekončí. Seznámí se s chlapcem Mlčounem, který podobně jako on sám je němý, ačkoliv Mlčoun to jen předstírá. Nakonec si pro chlapce dojdou rodiče, kteří válku přežili. Žádný happy-end se však nekoná, protože chlapec, který prošel tolika traumaty a utrpením, již není schopen začlenit se do normální společnosti. Dokonce svému mladšímu bratrovi zlomí ruku. Rodiče ho nakonec posílají na samotu k instruktorovi lyžování, kde se chlapec po nebezpečné jízdě těžce zraní. Po jeho úrazu se mu vrátí hlas, nicméně bolestné vzpomínky z jeho nitra už nikdo nevymaže.

Pro knihu je charakteristický přímočarý, upřímný a strohý styl, který odpovídá věku hlavního hrdiny. Dospívající dítě všechno popisuje bez příkras, pouze konstatuje fakt, nesnaží se realitu nějak přetvořit. Většina scén v knize je ryze naturalistická, takže čtenářovi trvá, než se dokáže smířit se způsobem, jakým jsou mu ony nelidské zločiny předkládány.

...Blbá Ludmila ležela na zemi a krvácela. Na jejím zbědovaném zmučeném těle se objevily modré podlitiny. Hlasitě naříkala, vzpínala se, celá se třásla a marně se snažila osvobodit. Jedna z žen k ní přistoupila se zazátkovanou lahví plnou hnědočerné močůvky. Za nezávazného smíchu a hlasitého povzbuzování ostatních žen si klekla Ludmile mezi nohy a vrazila jí celou láhev do násilím zneužité pochvy. Ludmila začala hekat a kvílet jako zvíře. S ženami to ani nehlo. Pak najednou jedna z nich ze všech sil zakopla hrdlo lahve, které vyčnívalo z Ludmilina rozkroku, dovnitř. Ozvaly se tlumené zvuky uvnitř se tříštícího skla. Všechny ženy začaly do Ludmily kopat. Boty a lýtka měly už zastříkané od krve. Když poslední žena zanechala zběsilého kopání, byla Ludmila mrtvá...

Název "Nabarvené ptáče" si Kosinski vypůjčil z lidového prostředí, protože toto sousloví označuje oblíbený vesnický zvyk, kdy lidé chytali silné a zdravé ptáky, kterým posléze barvili peří těmi nejkřiklavějšími barvami. Takto obarveného ptáka potom vypustili zpátky mezi jeho druhy a družky. Hejno však nabarvené ptáče už mezi sebe nepřijalo, protože jeho vzhled se tak rapidně lišil od jejich, že ho uklovalo v domnění, že se jedná o nepřítele a predátora. Stejně jako ono nabarvené ptáče se musel cítit i hlavní hrdina knihy, který se vždy setkal pouze s opovržením, krutostí a surovostí.

UKÁZKA (chlapcovo první setkání s rodiči):

...Můj svět se stával stále těsnějším, zrovna jako prostor v našlapaném seníku. Člověk neustále riskoval, že se ocitne v pasti těch, kdo ho milují a jejichž přáním je ho chránit.
Nedovedl jsem se tak rychle vypořádat s myšlenkou, že je najednou ze mě něčí vlastní syn, že mě budou hladit a starat se o mě, že budu muset druhé poslouchat ne proto, že jsou silnější a mohli by mi ublížit, ale proto, že to jsou moji rodiče a jako takoví mají práva, o která je nikdo nemůže připravit.
...Přesto jsem se nemohl rozhodnout pro útěk. Díval jsem se na uplakanou tvář ženy, která byla mou matkou, a na roztřeseného muže, který byl mým otcem. Díval jsem se na rodiče, kteří si nebyli jistí, zda mě mají hladit po vlasech nebo mě poplácávat po rameni. Něco uvnitř mě svazovalo a zabraňovala mi v tom, abych vzal roha. Najednou jsem se cítil jako Lechovo nabarvené ptáče, které jakási neznámá síla přitahovala k jeho ptačímu druhu.

ZÁVĚR:

Kniha "Nabarvené ptáče" je velmi zajímavým a osobitým svědectvím o druhé světové válce, která rozhodně stojí za pozornost. Člověku se až nechce věřit, že se něco takového opravdu mohlo stát a že podobné události byly denní rutinou zapadlých vesniček ve východní Evropě. Jedinou překážkou by snad mohl být hlavní hrdina, který je čtenářovi velmi odcizený a málokdo je schopen se s ním ztotožnit, protože chlapcova realita je na hony vzdálena té naší. Určitě stojí za přečtení.