Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1940
• interpretace básně

STRUČNĚ O AUTOROVI:

Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) byl český básník narozený v Kutné Hoře. Až do třicátých let, kdy se představil jako básník, se aktivně zabýval divadlem (jako herec, organizátor i spisovatel). Publikoval v různých časopisech a za jeho života vyšly následující sbírky (první dvě byly uveřejněny pod Ortenovým pseudonymem Karel Jílek): Čítanka jaro, Cesta k mrazu a Ohnice. Zahynul tragicky ve svých dvaadvaceti letech, když ho srazila německá sanitka. Na jeho počest se v Kutné Hoře pořádá festival Ortenova Kutná Hora.

TEXT BÁSNĚ:

Malá elegie
Přátelé odešli. Má milá v dálce spí.
A venku velká tma je.
Slova si povídám. Jsou bílá od lampy
a napolo již usínaje
na matku vzpomínám. Podzimní vzpomínka.
Opravdu, pod zimou jako bych věděl vše,
co nyní asi dělá maminka.
Je doma, v pokoji. Má dětská kamínka,
k nimž koník houpací vždy se mnou přikluše,
má dětská kamínka, v nichž dávno netopí se,
ji zahřívají. Matku. Mou maminku. Je tiše,
ruce si sepne, myslí na otce,
který je mrtev již,
a potom pro mne loupá ovoce.
Jsem u ní. S ní. Jistě nás uvidíš,
Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal.
Jaká je venku tma! Co jsem to povídal?
Ach vím, já chtěl jsem říci
za všechny hodiny, v kterých jsem sladce spal,
a za všechny své drahé spící,
že teď, kdy podzim přichází a vše i dny se krátí,
neumím býti sám jen s lampou, která svítí,
že sil jsem proso na souvrati
a nebudu již žíti.

INTERPRETACE BÁSNĚ:

První možný význam (první, nehluboké čtení):
Lyrický subjekt měl u sebe přátele, ale ti už odešli a jeho milá je rovněž daleko. Je tma a on je unavený, a tak vzpomíná na dětství. Pak se vrací do přítomnosti a uvědomuje si, že bude brzy podzim, nemá rád samotu a proso, které zasil, z nějakého důvodu nesklidí.

Druhý možný význam (další, pozornější čtení):
Přátelé lyrického subjektu již zemřeli a stejně tak jeho milá. Rodiče už mu Bůh taky vzal. Dětství je pryč a přichází tmavý podzim života - stáří. I on se chystá na smrt závěrečným veršem - nebudu již žíti (existovati).

Atmosféra: samota, melancholie, nostalgie, smutek

Ze samoty pokoje utíká lyrický subjekt někam, kde je mu dobře - do vzpomínek k mamince. V popisu vzpomínky používá deminutiva (zdrobnělá slova; citové zabarvení): kamínka, koník, maminka... Rovněž slova jako: lampa a kamínka vyvolávají dojem hřejivosti, světla, přechodného tepla, potěšení. Šev básně představuje verš: Bože, ty zlý, který jsi tolik vzal. V té chvíli se lyrický subjekt vytrhuje ze zářivé minulosti a bere na vědomí tmavou přítomnost. Celá báseň je plná kontrastů: světlo lampy a tma za oknem, teplo a zima, hřejivost vzpomínky a syrovost přítomnosti... Poslední dvojverší částečně odkazuje k lidové písni, v níž se zpívá: Sil jsem proso na souvrati a nebudu ho žíti. Pozměněním slov dosahuje básník dvojznačnosti slova žíti.

Báseň se, podobně jako ostatní ve sbírce Cesta k mrazu, zaměřuje na samotu, tesknost, smrt, tmu a přechod mezi realitou a snem/vzpomínkou.