Zjevení génia Ludwiga van Beethovena - sborníček k 150. výročí jeho úmrtí připomíná Beethovenovy pobyty v Čechách. Doplněno výroky významných hudebníků a verši básníků.
BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:
Vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 1976.
Frontispis Cyril Bouda. Počet stran: 69.
OBSAH:
V předmluvě této knihy k nám přívětivě hovoří Václav Holzknecht a na prvních stránkách nám představuje tohoto velikána klasické hudby. Píše o vstupu Beethovenově do povědomí lidu jako o hudebním skladateli, jenž měl před sebou předchůdce zvučných jmen, kteří složili nespočet děl - byli jimi Haydn a Mozart. Chtěl-li se jim Beethoven vyrovnat nebo je alespoň trochu překonat, musel přijít s něčím, co tu ještě nebylo. I přes to všechno k sobě poměrně mladý Beethoven záhy připoutal pozornost.
Jeho mládí bylo smutné - stál po boku věčně upracované matky a věčně opilého muzikantského otce, který co si hraním vydělal, tak také propil. Musel se jako mladý starat o své dva mladší bratry. A to ještě bydleli v Bonnu, kde se mladý Ludwig vzdělával a mnoho na sobě dřel, protože věděl, že k dokonalosti mu chybí ještě mnoho. Byl však nadán klavírní virtuozitou, a to mu k jeho příští popularitě mělo být k dobru.
Vzhlížel se ve francouzské revoluci a v Napoleonovi, v němž se následně zklame díky jeho lidský vlastnostem. Po Napoleonovi nastala doba metternichovská, pod jehož vládou to ve Vídni vřelo jako voda pod pokličkou hrnce. A Beethoven? Stále hledal svého hrdinu pro budoucí lidstvo. Opovrhoval šlechtou a choval se k ní až hrubě, na druhé straně jej tito lidé sami podporovali a propagovali.
Kolem svých třiceti let ohluchl, ale nevzdal se a tvořil dále. Celá kulturní Evropa přihlížela tomuto nerovnému boji člověka s přírodou, který nakonec Ludwig s přehledem vyhrál. Nikdy se mu nepodařilo mít manželku a zplodit s ní syna, snad to souviselo s jeho nerudnou povahou, snad špatná volba partnerky...
Při jeho skladbách lidé ronili slzy, neboť právě v hudbě byl otevřený a plně upřímný, ve své hudbě se jakoby skláněl k lidem a promlouval k nim řečí, které rozumí každý - tím získal lásku, která mu v jeho životě tolik chyběla. Přinutit umění, aby sloužilo člověku, dokázal až Beethoven.
Ve své
Deváté symfonii se obrací k příštímu lidstvu. A slova básníkova - ta slova Schillerovy ódy, kterými tato symfonie končí - jsou jakousi vizí světa, kde nejsou války, útlak, zlo a neštěstí. Tak Beethoven předběhl svou dobu o desítky let dopředu. Tehdy podal lidstvu svou ruku, aby je vedl k tomuto cíli, jenž přednesl svou hudbou. Ač hluchý, tak k sluchu lidstva byl otevřen svou hudbou, tou, která mluví všemi
jazyky.
V následujících kapitolách knihy se dočítáme o vztahu Ludwiga van Beethovena k Československu, kde rád a často pobýval. Tehdy to v podstatě byla ještě říše Rakousko-Uherská, do které patřilo jak Česko, tak Slovensko. Beethoven hodně pobýval v Praze, ale nejraději v lázeňských městech na severozápadě naší země a také v moravském zámku Hradec nad Moravicí. Častěji však hostilo Beethovena sousedské Slovensko, kde se zdržoval u svých přátel i u své žačky v Bratislavě a pak také v Dolní Krupé u Trnavy, kde údajně měla vzniknout slavná a magická
Měsíční sonáta.
Poté, asi po roce 1792, se jeho jméno začíná vyskytovat v Mekce Evropské kultury, ve Vídni. Jakési zázemí mu ve Vídni dělal dvorní sekretář Mikuláš Čech z Domanic - violoncellista.
Jak píši v úvodu, Beethoven z duše nenáviděl šlechtu a panstvo a jejich svět, všechno jejich mu připadalo cizí, ačkoliv jej páni zvučných rodů (Lichnovští, Ditrichštějnové, Lobkowitzové, Kinští, Švarcenberkové...) podporovali a propagovali napříč říší Rakousko-Uherskou.
Beethoven se často stýkal s českými umělci, již od mládí znal Ludwig skladby českých hudebních autorů 18. století, a zvláště pak uznával Jiřího Antonína Bendu. Několik pobytů v Praze jej udělaly známým a uznávaným v tomto městě. Ale i tak zde zůstává několik otazníků ohledně jednotlivých pobytů v Praze. Například kdy se v Praze objevil poprvé, zdali v roce 1976 vystoupil veřejně před pražským lidem apod. V roce 1806 a 1811 žil Beethoven na moravském zámku v Hradci nad Moravicí, kde jako host knížete Karla Lichnovského obýval byt ve druhém patře zámku, odkud měl výhled až na Opavu. Složil zde svou slavnou klavírní sonátu f moll, tzv.
Appassionatu. Když pak odmítl hrát před francouzskými důstojníky, rozlítil se na knížete a za sychravé noci opouští tento zámek a cestuje do Vídně.
Následovalo období, kdy Ludwig van Beethoven navštěvuje naše hlavní lázeňská města, kde se vášnivě zamiloval do jedné zpěvačky, vznikají tak jeho díla jako
Zříceniny athénské,
Král Štěpán apod. V lázních se rovněž setkává s
Johannem Wolfgangem Goethem, což je pro Beethovena a jeho umělecký život důležité a stěžejní setkání. Toto setkání přináší spoustu dalších skladeb a dokonce i náčrty k
Deváté symfonii. Posléze je však zklamán
Goethovým dovřením se císařské šlechtě, kterou on tolik nesnášel.
Je podivné, jak se dočítáme, že Beethoven velice rád a velice často měnil byty. Ve Vídni jich vystřídal za třicet pět let celkem třicet. Dále se píše už jen o jeho pobytech na Slovensku, o kterých se rovněž zmiňuji už v úvodu.
Na samém konci knihy je anketa mezi znalci a interprety Beethovenovy hudby na téma: "Beethoven a hudební současnost." Dovolím si vybrat několik těchto příspěvků ankety:
"Beethoven je tím skladatelem, kterému je třeba se do hloubky věnovat jak po stránce duchovní a intelektuální, tak i po stránce hudební. Pochopil jsem, že Beethoven je nevyčerpatelným zdrojem krásy, poznání, vysoce klasického muzikantství a velikosti génia. Toto pochopení Beethovena mi ukázalo, jak vysoce se vyplácí dodržovat formy, disciplína, hledání - neustálé hledání velikosti, pocit naprostého odevzdání se hudební myšlence, která se ocitne v popředí vašeho myšlení vaší duše, těla či umělecké invence v danou chvíli. Jedním z největších okamžiků mého života bylo jedno z mých prvních vystoupení: bylo to na Pražském jaru, kde jsem dirigoval Devátou symfonii v provedení České filharmonie, a ve třetí větě asi po třetím taktu jsem náhle pocítil něco jako zjevení: že totiž tohle je něco víc, než bylo na potištěné stránce partitury. Byly zde všechny noty, takty, dynamika, hudba - ale bylo tam i něco navíc a nad tím. Byla to syntéza České filharmonie a mé osoby, naší spolupráce, naše vyvrcholení ve stejný okamžik. Pochopil jsem to ve chvílích, kdy jsem zjistil, že mi po tvářích stékají slzy, zatímco diriguji. To se mi stalo poprvé v životě, a je to něco, na co se nedá zapomenout."
Dean Dixon, dirigent (USA)
"Vážím si v životě zejména té hudby, která přináší optimismus a dokonalé duševní uvolnění. Myslím, že nikdo nemůže pochybovat, že takovou hudbu psal Beethoven. Prostřednictvím jeho děl je možné nacházet k lidem schůdnou cestu, která se nedá vymezit ani zeměmi, ani světadíly. Taková hudba světadíly nerozděluje, ale spojuje. Je něčím mezi nebem a zemí, poselstvím, jež pozvedá k ušlechtilejším myšlenkám a ukazuje lepší cíle, než jsou války, nepřátelství a neporozumění."
Edith Mathisová, operní sólistka a koncertní pěvkyně (Německo)
VLASTNÍ NÁZOR:
Beethoven byl bezesporu jednou z důležitých postav klasické hudby. Ačkoliv mnohdy nepochopen, nyní je uznáván a chápán jako někdo, kdo se postavil přírodě (když ohluchl) a stejně jako náš Smetana skládal dál. To hudba byla tím, čím žil, jeho láskou a milenkou, jeho nenaplněnými tužbami, jeho životem. Prestože už nežije, jeho hudba zdolává hranice a žije dál v nás, v těch, kteří jsou ochotni poslouchat, ale i naslouchat. Vivat Beethoven!
