Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Toto nejvýznamnější Weilovo dílo vyšlo pouze jednou za první republiky (nakladatelství Družstevní práce, 1937), bylo dobovou kritikou odmítnuto a autor byl za něj až do smrti perzekvován. Román obsahuje Weilovy zážitky z Moskvy. Je rozdělen na 3 části (Ri, Fischer, Herzog) a autor se v něm ztotožňuje s titulní postavou prostřední části, překladatelem Janem Fischerem. Celý román vlastně obsahuje dvě souběžné dějové linie. Hlavní postavou první z nich je Ri, která pochází z měšťácké židovské rodiny z Moravy, zatímco druhá se týká českého intelektuála Jana Fischera. Jeho příběh pak pokračuje i v třetí části Herzog.

Společný cílem Ri a Fischera je začlenit se do sovětské společnosti. Otázkou celého románu zůstává: jak zapojit jedince do kolektivistické společnosti, aby neztratil svou individualitu? Weilova odpověď je, že buď mohou splynout s celkem a pozbýt vlastní individuality, nebo se vydat cestou opačnou se všemi možnými následky.

OBSAH:

Ri

Jak již bylo zmíněno, hrdinka pochází z měšťanské rodiny. Seznámí se se sionistou Karlem, za něhož se provdá a odjíždí s ním do palestinského kibucu. Tam poznává prázdnotu a nafouklost snu o kolektivním štěstí, a když Karel začne žít s jinou ženou, odjíždí do Evropy, kde podstoupí riskantní interrupci. Během léčení se seznámí s inženýrem Robertem, kterého si posléze vezme, když Robert odjíždí jako "cizí specialista" pracovat do Moskvy a jakmile je toho schopná, odjíždí za ním, přestože Moskva není zrovna jejím vysněným městem. Tímto krokem se vzdává veškerého komfortu, jenž jí nabízí Evropa, i když si s sebou veze mnoho věcí, které jí mají Evropu připomínat (opakovaně se v románu mluví o pravé kávě). Má přitom také strach, aby se neopakovala její palestinská zkušenost.

"Vůbec nic ji neláká do té podivné země, kde lidé nepijí kávu, netančí, nemají automobilů, nejezdí do hor na lyže, nechodí do kaváren a místo toho budují socialismus..."

Ri se postupně přizpůsobuje ruskému prostředí. Nejprve zažívá pocit úplné cizoty (téměř neumí rusky), poté snahu vytvořit si vlastní mikrosvět (Robert má jako zahraniční specialista velké výhody - dostává na tehdejší Moskvu přepychový byt v centru, má právo nakupovat v cizineckém konzumu Insnab) a nakonec dochází ke smíření i rezignaci a na radu rodinného přítele Tonyho nastupuje jako dělnice do továrny na kuličková ložiska, kde se postupně stává údernicí. Jako zahraniční dělnice chodí také do klubu zahraničních dělníků, kde se seznamuje s Janem Fischerem, s nímž se blízce spřátelí.

Novému společenskému řádu hrdinka nakonec sice nerozumí, avšak přesto se stává jeho součástí, navenek téměř odosobněným kolečkem v soustrojí, hrdým na svoji práci a radujícím se s ostatními z plnění plánu pětiletky.

Fischer

V Moskvě je z politického přesvědčení, zvolil si to sám. Pracuje jako komunistický žurnalista a překladatel, po práci musí ještě dělat politického lektora kroužku na šachtě Metrostroje, nedaří se mu adaptovat prostředí, cítí se provinile, pociťuje únavu z práce, podléhá výčitkám, že málo pracuje a prožívá vnitřní oddělení od radostných pracujících mas.

"Fischer přišel do této země jako host, a stal se nepřítelem... Nekrvácel pro tuto zemi, neproléval za ni krev, neumíral za ni tyfem, hladem a chladem, byl jen jejím hostem a chtěl si koupit její lásku prací, běháním po schůzích a kroužcích. Jenže lásku není možno si koupit a země se stala cizí, nepřátelskou, odhodila ho jako nepotřebnou veteš - ..."

V klubu zahraničních dělníků se seznámí s Ri, s níž má společné pocity určitého vydělení ze společnosti a společnou zemi původu, takže si porozumí, dokonce s ní naváže vztah.

Za pomoci rumunského emigranta, poctivého, silného a pracovitého člena strany a stranického funkcionáře Rudolfa Herzoga se zastává prosté písařky proti rozhodnutí neschopného partorga Finkelbrucha a ten mu to neodpouští.

V závěru (v Herzogově příběhu) je hnán před prověrku v rámci prováděné čistky ve straně po zavraždění S.M.Kirova a obviněn Finkelbruchem k příslušnosti k levé opozici ve straně. Za alibi by mohl použít to, že byl v Německu zachránit Herzoga, on ovšem obvinění nevyvrací, protože dostal příkaz o své cestě mlčet. I přestože není vinen spoluprací s opozičníky, cítí vinu za to, že nedokázal více pracovat, že je z práce unavený a nedokáže se celý vydat straně, a že neudal Tonyho, který, ač poctivý a přímý komunista, nesouhlasil s některými stranickými tezemi a s byrokracií a byl proto později zatčen. Vše je pro Fischera ztraceno, vše je zbytečné, marné, čeká, že se snad objeví Herzog a očistí jej od nesmyslných obvinění, proti kterým se nemůže sám bránit, ale pomoc nepřichází... Po odsouzení na čistce chce ještě naposledy vidět Ri, Ri s Robertem jej sice přijmou, ale ze strachu s ním nemluví (evidentně na Robertův popud) a Fischer odchází s vědomím, že Ri už nikdy neuvidí. Musí se zúčastnit schůze stranické skupiny, kde stojí jako na pranýři a je ponižován a kde se také dozvídá o Herzogově smrti v moskevské nemocnici na následky nacistického mučení v Německu. V závěru Fischer jde za Herzogovým pohřebním průvodem a zůstává jako vyvrhel společnosti stát před hřbitovní branou...

Autor v knize svými slovy nepronáší přímo hodnocení sovětské skutečnosti své doby, spíše ji popisuje, hodnocení kladů i záporů nechává na svých postavách, které se postupně zbavují lidské důstojnosti a stávají se podobnými spíše odosobněným strojům. Některé úseky děje připomínají Orwellův román 1984 (důvěra v neomylnost a spravedlnost strany jakožto neosobní síly, "vyučování politické gramotě" rozhlasem za jízdy vlaku, oznamování výsledků práce všech všem - statistiky a denní výsledky těžby uhlí se dovídají lázeňští rekreanti i dělníci v kovovýrobě v Moskvě). Místy líčí (a snad až zveličuje?) všudypřítomnou byrokracii (vdova shánějící rakev pro svého muže běhá od jednoho úředníka k druhému a shání nejrůznější jejich potvrzení, trvá jí tři dny, než vůbec může rakev objednat). Líčí nadšení lidí a zároveň jejich velkou únavu z práce, kterou prohlubují zbytečné schůze, trvající do noci, protože na nich lidé mluví o hospodářských problémech, jež jsou daleko a netýkají se jich, jen proto, aby byli na schůzích aktivní.

O obvinění při čistkách rozhoduje porota, velice často nejsou prokázána (čínského komunistu Li-Čena obviňují z černého obchodování, kterého se dopustil v hmotné nouzi, jenže na čistce místo toho vyzdvihují, že chodil na anglickou školu, a udělají z něj spojence západních imperialistů).

Je zde atmosféra strachu, podezíravosti, lhostejnost, jeden druhého nenávidí. Většina postav používá v diskuzích a odpovědích na dotazy naučené formulky a fráze místo vlastních názorů a promyšlených odpovědí. Výjimkou je například Tony Stricker, který však na svoji upřímnost a otevřenost doplácí.

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

Weil používá téměř současný, moderní jazyk, jen velmi výjimečně použije slovo, které dnes vnímáme jako zastaralé. Používá výrazy ze sovětského prostředí (úderník, často zkratková slova jako městkom, partorg apod.). Často pro větší účinek cituje komunistická klišé. Používá často jednoduché věty a často opakuje jednu informaci několikrát.

CELKOVÉ VYZNĚNÍ ROMÁNU A POSTOJE DOBOVÉ KRITIKY:

Weilův román Moskva-hranice je jedním z prvních literárních dokumentů o rozporuplné realitě Sovětského svazu Stalinovy éry. Na jednu stranu popisuje určité klady (např. absence otrockého chování dělníků), především však v postřezích a úvahách svých hrdinů postihuje zdálky nepochopitelnou a zblízka až hororově zrůdnou pokřivenost tehdejší kolektivistické společnosti, ve které, řečeno slovy jistého českého komunisty, při kácení lesa létají třísky. Jako takový byl kategoricky odsouzen komunistickou literární kritikou (Václavek, ale především Fučík, Rybák, Štoll a jiní). Jednalo se o zjednodušující až vulgarizující soudy, které byly předzvěstí poválečného oficiálního socialistického realismu, jenž ve svém hodnocení za rozhodující měřítko kvality umělecké tvorby považoval míru přímého ideového působení v duchu politiky komunistické strany. V době svého prvního vydání byl, jak už bylo uvedeno, paradoxně odmítán i nelevicovou kritikou, protože jej napsal komunista, snad i pro nepochopitelnost nebo lépe neuchopitelnost tehdejší sovětské současnosti z vnějšku.

Po odmítnutí a odsouzení románu Moskva-hranice Weil stáhl z nakladatelství připravované pokračování, román Dřevěná lžíce. Za Weilova života ani jeden z těchto románů již nevyšel. Vyšly až společně v Itálii roku 1970 a pak až v roce 1991 (Moskva-hranice), resp. 1992 (Dřevěná lžíce).