Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OBSAH:

I. díl

Věnování
Goethe knihu věnuje všemu zašlému, svému mládí, svým přátelům, kteří již nežijí. Je to zpověď starého básníka, k němuž znovu v pozdním věku přichází jeho životní téma, vrací se k němu nejen námět, jenž už jednou zpracoval, ale hlavně city, myšlenky, které ho rozechvívaly v mládí. "To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění, a zmizelé se ve skutečnost mění." To je téma Goethovo i Faustovo.

Předehra na divadle
Ředitel v ní po divadelním básníkovi chce, aby napsal nový kus pro jejich publikum, se svými názory se připojuje i komik. Mírně ironické vůči německému publiku a jeho vkusu. Dílo se má hlavně zavděčit vkusu většiny, má být líbivé, ale ne zcela bez významu, má to být podívaná, má se použít hodně kulis a efektů, komik prosazuje zejména bláznovství a sáhnutí do života:

...kapička pravdy v bludů moři:
ta směsice je nejlepší,
ta vzpruží každého a potěší.
Pak shromáždí se všeho mládí krása
před vaší hrou, jak šlo by o zjevení,
pak něžná duše stesku se tam nasá,
z melancholie berouc posílení,
pak různé vzruchy zmocní se jich tam
a každý uzří, co má v srdci sám.
Jsou ještě ochotni ať zasmát se či lkáti,
hrou ještě vzníceni, vzlet básně posud ctí;
kdo hotov je, naň sotva už co platí;
vždy bude vděčen, kdo se vyvíjí!

Básník se mrzí, že by měl vyhovět vkusu davu, vyzdvihuje jedinečnou moc básníka, moc vyjádřit svou obrazností lidství.

Prolog v nebi
Archandělé velebí Boha, přichází Mefistofeles, zesměšňuje člověka na zemi, nad nímž má moc, i ho lituje pro jeho věčné štvaní, bolest, v nichž nenachází klidu a naplnění.

Ten světa pánbíček je hrubě nezměněn,
je originální tak jako v prvý den.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.

Bůh mu tvrdí, že jeho služebník Faust, ač zatím bloudí, je na správné cestě, je v něm boží zdroj, a dojde spasení. Mefistofeles mu navrhuje sázku, že Fausta přece jen svede z cesty. Bůh souhlasí s tím, že věří, že dobrý člověk přesto najde cestu zpět k Bohu.

Faust uprostřed noci stojí nad svými knihami skeptický k rozumovému poznání k vědě, jíž se celý život věnoval, proto se rozhodl dát na magii, prochází knihu Nostradamovu, narazí na znamení Makrokosmu, to mu ale přijde příliš spletité, nedosažitelné. Myslí si však, že by se mohl rovnat duchu země, pročež jej vyvolá z dalšího znamení, chtěje poznat "pozemskou slast i všechen bol". Když se mu ale toto podaří, zalekne se síly ducha země, nicméně se snaží mu čelit, ten však s pohrdavým "Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš, ne mně!" zmizí. Faust začíná propadat zoufalství, vyruší jej jeho student Wagner, který se chce od něj učit deklamaci. Wagner se vůbec orientuje spíše na povrch věcí, na to jak vypadají, než co je jejich podstatou, což se mu Faust unavený jeho omezeností snaží vysvětlit: "Věci, kde smysl s jádrem jsou, se bez umění přednesou." Wagner naráží na problém, jenž znovu Faustovi předhazuje Mefistofeles, když chce vědět, co pro něj má konkrétně udělat; problém, že "Jeť dlouhé umění a krátké naše žití.", a bádáním pak člověk dává vsázku celý život, aniž by měl záruku, že dojde svého cíle, dojde naplnění. Na což mu Faust velice prozíravě a moudře odpovídá v tom smyslu, že není-li svatý zdroj, tedy snad dar víry, dar být schopen spokojenosti, naplnění v něm samotném, v žádných knihách jej nenajde.

Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,
z nichž doušek věčný mír ti dá?
Ne, navždy zbudeš bez úkoje,
když z tebe, z tebe netryská.

Jsou lidé, kteří toto nedokážou, nedokážou být šťastní, vždycky budou chtít něco dalšího, něco víc, ti naplnění dojít nemohou. Goethe tu pravděpodobně vidí onu možnost naplnění ve víře v přijetí boha - problém romantiků - příliš silných osobností, než aby nad sebou nechali kohokoli vládnout, aby se zřekli vlastní obrovské vůle.
Po Wagnerově odchodu Faust naplno propadá malomyslnosti, vidí svou malost, nedokonalost, těžce prožívá, že celý život je jedno velké mučení při hledání velkých idejí, které se v realitě bortí v prach a řešení vidí v sebevraždě, chce se otrávit. Sebevražda má být pro něj vytouženým klidem, novou cestou, zároveň si odvahou k ní chce dokázat, že je přece jen roven bohům, nebojí-li se couvnout před nimi.

Jen vzchop se, vyraz dokořán tu bránu,
u níž kdekdo se krčí nebohý.
Chtěj skutkem skutečnost mít prokázánu,
že muž by necouv před bohy.

Když už se chce napít, vyruší ho a od činu odvedou zvony vyzvánějící na počest Kristova zmrtvýchvstání, a sbor andělů, které ve Faustovi vyvolají dávno zapomenutou zbožnost, dětský cit, dětsky prostou, odevzdanou víru. I andělé zpívají, že spasitel je blíž, Faust je blíž Spasiteli.

Faust si s Wagnerem vychází na procházku za bránu města, kde se baví lidí nejrůznějšího postavení a stáří, Faust si libuje v onom pestrém hemžení, hospodský jej zve na sklenku, neboť Faust jako mladý pomáhal svému otci léčit lidi v době moru, ti je za to nyní uctívají. Fausta to ale nesmírně zkruší, protože ví, že lektvary, kterými se snažili léčit, lidi zabíjeli častěji než mor. Na procházce se Faust vyznává ze svého celoživotního boje:

Leč cit nám vrozen, jímž je každý chvácen,
aby se vzhůru dral a vpřed(...)
Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá...
Ta jedna, lačná chapadla jež má,
drží se, chtíčem rozdychtěna, světa; ta druhá rve z pout hmoty křídla svá
a k božským otcům v prostor vzlétá.

Faust vzývá duchy mezi nebem a zemí, aby mohl ukojit obě tyto vášně. V tu chvíli spatří na poli černého pudlíka, který se k nim blíží, Faust v něm vidí něco neobvyklého osudového, Wagner zcela příznačně jen pejska.

Faust si pudlíka přinese s sebou do studovny, kde ztráceje opět onen pocit smysl naplnění, pouští se do překladu Bible, snad aby byl Bohu blíž. Zarazí se však hned u první věty, nemoha se spokojit s překladem "Na počátku bylo slovo", což nakonec hodlá zaměnit za "Na počátku byl čin". Faustovi skutečně asi není dán onen dar vzhlížet k autoritám, najít uspokojení v podřízení se, je v něm odbojný duch. Pudlík ho v překladu ruší, až se začne proměňovat. Faust přízraku vyhrožuje Biblí, načež se pudlík promění v Mefistofela. Představuje se jako: "Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy spáchat zlo, vždy dobro vykoná. (...) Jsem duch, jenž stále popírá!" Mefistofeles chce odejít, ale nemůže přes pentagram na prahu, Faust ho nechce pustit s tím, že podruhé už by se Mefistofeles do pasti nechytl. Mefistofeles mu tedy začne předvádět své kousky, jeho duchové Fausta uspí, ukolébají krásnými vidinami, Mefistofeles přiměje krysu, aby pentagram nahlodala a odejde. Faust vše nejprve považuje za sen.
V dalším obraze však Mefistofeles ťuká na dveře a tím, že přiměje Fausta opakovat třikrát dál!, nechá se vlastně Faustem do jeho studovny-jeho života, světa pozvat. Faust si stěžuje na pozemský život:

Jen odříkat se máš! Jan strádat!(...)
úzkost cítím ze dne, jenž(...)
předtuchu vší slasti hřejivé
mi samovolně zepsuje a ztrhá
a vše, co v prsou hárá, tvořivé,
pošklebnou střízlivostí zmrhá(...)
Bůh, jenž mi v prsou přebývá,
vzruší mé nitro nejvnitřnější,
však, nechť i nad mou duší vládu má,
nic nedokáže v sféře vnější; a tak mi život těžkým břemenem; mně hořko být; jen smrti dychtiv jsem.

Za to se mu Mefistofeles vysměje, že se přece neotrávil, kdy chtěl. Faust nyní vidí své tehdejší prozření jako klam a proklíná lidskou domýšlivost, prázdných zjevů lživost, sny a tužby, naději, víru a nejvíce trpělivost. Tím jako by zbořil celý svůj svět, ďáblíci ho proto ponoukají, aby stvořil nový, nádhernější svět (Faust totiž slovy, v něž při překladu Bible neměl důvěru, skutečně zabil, zničil, popřel vše, co dosud žil. Možná zde diskutuje i autor sám se sebou, divadelní básník s komikem a ředitelem, obhajuje sílu slova). Mefistofeles mu nabízí své služby na oplátku, Faust mu je vrátí "onde". Faust tedy žádá vše pomíjivé, esenci největšího štěstí a bolesti. Mefisto namítá, že přijde čas, kdy si chceme něco v pohodlí vychutnat. Na to Faust opáčí, že ve chvíli, kdy bude sám se sebou spokojen, kdy bude obelhán lichotkami, kdy ho nějaké rozkoše nadobro zmámí, dokonce když ho okamžik zmámí tak, aby řekl "Jsi tolik krásný, prodli jen!", propadá Mefistofelovi. Zaváže se tedy ke stejnému bloudění a nespokojenosti, jakou dosud prožíval. Faust zřejmě nevěří, že je možné dojít naplnění. V případě, že by se tak stalo, bude mu sladké umřít. Upíše se tedy Mefistovi vlastní krví. Faust chce vše, poznat podstatu lidství v jeho největší slávě i bídě, Mefistofeles namítá, že něco takového je schopen obsáhnout jen Bůh, opakuje, že umění je dlouhé, ale život krátký, Faust si opět zoufá nad tím, kým je, když nemůže vydobýt koruny lidstva, pochopit smysl, jádro lidského života. Na to Mefistofeles, že je jen tím, čím je a vždy tím zůstane (Faustova touha je touha romantiků povznést se nad své možnosti, chtít nedosažitelné, tragická touha, která je předurčuje k nenaplněnosti). Vybízí ho, aby se vydali na pouť světem a tam si Faust říkal, co chce, co ho láká. Mefistofeles ještě vtipně odbaví žáka, který přišel Fausta žádat o radu.
V Auerbachově sklepě v Lipsku se ocitají mezi pijany, kteří u písniček a pití slaví každý den. Kouzlem jim ze stolů nechají tryskat různá vína, jakmile jim ale ukápne, mění se toto v oheň. Přivodí jim vidiny. Fausta tato společnost brzy omrzí.
V čarodějnické kuchyni nechá Mefistofeles pro Fausta zvířaty i čarodějnicí připravit nápoj, který Fausta omladí o 30 let. Tady dává Mefistovi paradoxně velmi zajímavý recept na věčné mládí a spokojenost, když se Faustovi nechce pít onen lektvar. Říká, že tím prostředkem je práce fyzická i duševní, ve společenství menšího počtu lidí, v životě s přírodou, dobytkem, prací, jednoduchou stravou. Faust to odmítá, což je další krok ke zpečetění jeho osudu. V čarodějničině zrcadle uvidí Faust Helenu, nejkrásnější ženu světa a zatouží po ní, nechce se od ní hnout, Mefistofeles ho odvádí s tím, že po onom nápoji mu bude každá Helenou.
Na ulici nadržený Faust spatří z kostela odcházející vzor čistoty čtrnáctiletou Markétku a ihned ji chce od Mefista mít. Ten mu radí ji nejprve zpracovat, nejprve ho dokonce odrazuje, ani si na takovou čistotu netroufá. Fausta žene jen chtíč, což se ale brzy promění. Faust a Mefistofeles dají k dívce do skříně tajně truhličku se šperky, v tu chvíli na Fausta v jejím pokoji padne čistota, cudnost Markétčina a on se zamilovává, dokonce váhá, zda truhličku-svod ve skříni nechat, zda se vůbec vracet. Markétka šperky považuje za zástavu, kterou přijala její matka, vyzkouší si je však a už v ní poprvé zahlodá touha se zalíbit, ukázat se v nich, nechat vyniknout své kráse. Ukáže je matce, ta kněžímu, který si je ponechá, aby něco tak bezbožného nesvádělo jeho ovečky. To rozzuří Mefistofela. Faust chce, aby Mefistofeles Markétce dal další šperky a aby mu přes Markétčinu sousedku Martu domluvil s ní schůzku. Markétka s dalšími šperky spěchá k Martě, nechce o ně přijít, i Marta jí radí, aby je neukazovala matce a chodila si je zkoušet k ní. Do rozhovoru jim vpadne Mefistofeles, který poslouchal dlouho za dveřmi, a přináší Martě falešnou, nicméně pro ni vytouženou zprávu, že manžel, který ji před léty opustil, konečně zemřel a ona se může za brzký čas vdát znovu. Marta to chce mít ale úředně ověřené, aby lidi neřekli, načež Mefistofeles opáčí, že k tomu jí stačí svědectví dvou a že jí druhého přivede. K tomu přemluví Fausta. Všichni čtyři se tedy sejdou v Martině zahradě. Marta chce klofnout Mefistofela, Markétka flirtuje s Faustem, v besídce se dokonce políbí. Markétka je beznadějně zamilována.
Faust poustevničí v lesní sluji, dochází mu, že:

...není člověku
nic dáno dokonalého. K té slasti,
jež uvádí mě k bohům blíž a blíž,
tys dal mi druha (který...) mě ponižuje přede mnou a vše,
cos dal mi, dechem slova zmrazuje...

Je zmítán žádostí po rozkoši a v rozkoši po žádosti. Nepřestává toužit, nic mu není dost. Mefistofeles se mu vysmívá, vidí, že Faust je vyčerpán střídavě buď chtíčem nebo úděsem, chce, aby se vrátil k Markétce, která se po něm souží. Faustem zmítá touha po Markétce, snad je blízek toho, aby chtěl zastavit čas, aby našel své naplnění v lásce (Mefistofeles: Počkat. Už v síti je!). Děsí ho, že Markétka se trýzní. Jestliže se k ní vrátí svou touhu ukojit a bude muset odejít, bude ve stejné situaci jako nyní. Vyzve tedy Mefista, aby vše urychli, aby Faust i Markétka mohli umřít spolu. Faust zřejmě hodlá v jejím náručí zastavit okamžik a propadnout ďáblu. Mefistofeles se jen směje, jako by věděl, že oním milováním se to neskončí, že Faust nebude chtít zůstat v Markétčině náručí.
Markétka se doma trápí, pak ale rozmlouvá s Jindřichem v zahradě, trápí ji jeho nevíra, nekřesťanství, obává se Mefista, cítí jeho nedobrou podstatu, chce se Faustovi odevzdat, a proto od něj vezme lahvičku, jíž má uspat večer matku, aby je spolu neslyšela. Markétka si uvědomí, že překračuje mez, která pro ni donedávna byla tabu, když jde pro vodu s přítelkyní, která se ošklivě obouvá do jejich někdejší kamarádky, která se spustila s chlapcem, on ji opustil a ona zůstala s útěžkem.
Markétka se zoufale modlí k Panně Marii a prosí o milost, o slitování nad její bídou (i duševní). Poté v noci před Markétčinými dveřmi se její bratr, voják Valentin, zpovídá z hrozného rozčarování, když se dozvěděl, že jeho sestra se tak spustila, setká se tu s Faustem, Mefistofeles vyprovokuje mezi nimi souboj, v němž Fausta Valentina porazí. Markétka vyběhne k raněnému bratrovi, ten ji ale jen před všemi zostudí a prokleje ji alespoň zde na zemi.
V chrámě už Markétka nemůže vydržet, zlý duch jí našeptává, že zabila matku, že se jí pod srdcem hýbe tvor, jenž děsí ji.
Faust s Mefistofelem zamíří o Valpuržině noci do reje čarodějnic na Harzu. Zde Faust spatří vizi mrtvé Markétky a jsa si jist, že ho chtěl Mefistofeles jen od ní odvést, chce se k ní vrátit.
Sen Valpuržiny noci je intermezzem, v němž tančí postavy ze Snu noci svatojánské a mnohé další (moralista, párek, severský umělec apod.), kteří tu v jednoduchých čtyřverších projevují svůj názor na svět.
Následujícího ponurého dne Faust obžalovává Mefistofela z Markétčina osudu, ten namítá, že není první, což Fausta ještě víc pobouří. Mefisto na to, že se neměl s ním spolčovat, nevydrží-li to a navíc vyřkne to hlavní, že do neštěstí ji uvrhl sám Faust. Faust si vymůže, že Mefistofeles uspí žalářníka a on sám vyvede Markétku z vězení. Markétka napůl šílená si zpívá o smrti, Fausta nejprve považuje za kata, prosí ho o sečkání do druhého dne, říká, že jí vzali děťátko a pak tvrdili, že ho zabila, Faust na ni zoufale zavolá jménem, ona ho pozná ho pozná, věří, že ji jde zachránit, necítí se však už v jeho náruči dobře, necítí lásku, svěří se, že své dítě utopila, odmítá odejít s ním, neboť by ji čekala jen žebrota hanba a nakonec opětovné chycení. Faust ji chce unést, v tu chvíli se mu Markétka vzepře, odmítne jeho "ruce vražedné" a odevzdá se božímu soudu, odevzdá se přímo do rukou božích, což Mefistofeles komentuje slovy: "Je odsouzena.", kdežto hlas shůry volá, že je zachráněna, Mefistofeles odnáší Fausta pryč, jen zevnitř zní hlas "Jindro! Jindro!"

II. díl

1. dějství
V půvabné krajině se probouzí Faust, obletují ho skřítci a duchové, kteří mu dopřejí zapomnění a úlevy.

...bědným všem chce pomáhati
skřítečků duch olbřímí:
nechť si byli zlí či svatí,
slituje se nad nimi.

Vrací ho "svatému světlu" (velice podobné intermezzu s lesní přírodou v Máchově Máji, také zde má příroda slitování tam, kde lidé by ho neměli, je i podobně romanticky líčena, včetně např. motivu jezera). Faust se probudí s tím, že stále touží po "nejvyšším bytí".
Pak se oba s Mefistofelem objevují v císařském paláci, kde Mefistofeles na sebe bere podobu nového šaška a radí císaři co počít, když všichni jeho nejvyšší zástupci konstatují úpadek, lidi nemá kdo chránit, uplácí se, každý si bere, nikdo to však neoplatí, země je zadlužena. Mefistofeles radí těžit zlato s pomocí vyšší moci, již nazývá přírodou. Charakterní kancléř ho však ihned prokoukne a varuje: "Duch-ďábel; příroda - toť hřích; a pochyba je dítě jich." Císař je však hotov sáhnout v nouzi po jakýchkoli prostředcích a přijímá.
Ve velkém sálu se koná masopustní veselí, hlasatel uvádí nejrůznější masky, lidi, které se představují, Goethe si jeho prostřednictvím dělá legraci např. ze soudobých básníků (hlasatel omlouvá např. graveyard poets, že právě vedou rozhovor s upírem, čímž možná odhalí novou cestu poezie). Přicházejí (Mefistofelem sezvány) postavy řecké mytologie: Parky, Grácie, Fúrie. Lidé nemohou rozeznat, kdy jde o masky a kdy o skutečná strašidla, duchy. Nakonec se objeví bůh bohatství a (snad podsvětí) Plutus na voze vezeném chlapcem, jenž si říká poezie či marnotratnost, gnómové slibují vydobýt Plutovi (rozumějme proměněnému císaři) zlato, podávají mu ale cedulky k podpisu, čímž se i on upíše ďáblu. Plutus pak pohlédne do ohně a začne hořet, promění se zpět v císaře. Celou dobu hlasatel varuje: "Hravý klam je těžkopádnou pravdou vám. Nač je vám pravdy? - Prázdný sen vy chytáte a přelud jen."
Nicméně v dalším obraze se ukáže, že lidem se náhle vede dobře, velebí císaře, protože jim rozdali rozmnožené lístečky s jeho podpisem, za něž mohou mnoho pořídit bez zlata, a zlato za jejich cenu si císař nechá vydolovat sám. Až za čas se ukáže, že tyto "peníze"-bankovky se stanou metlou lidí, závistí, nenávistí povstanou nakonec i proti císaři. Císař se chce bavit a jeho přáním je uvidět Helenu s Paridem. Proto pro ně odchází Faust k matkám, bohyním trůnícím mimo prostor a čas, uprostřed pouště a osamění, tam má vzít a také vezme trojnožku, na niž, když poklepe klíčem od Mefistofela, vyvolá Helenu i Parida. Všichni je obdivují, hlavně ženské Parida a muži Helenu (druhé pohlaví haní). Faust se ale do Heleny zamiluje též, jako by v ní našel onen ideál, po kterém celou dobu prahne. Nechce ji nechat jít, dotkne se jí ale klíčem a ona se rozplyne. Mefistofeles odnáší Fausta pryč.
Objeví se spolu ve Faustově starém pokoji, kde Faust spí na posteli, Mefistofeles v jeho v plášti promlouvá s tamějším famulem, který se dušuje, že na Fausta se nezapomnělo a doktor Wagner že už je měsíce zavřen ve své studovně a vyrábí cosi velikého. Dál mluví s bakalářem, tehdejším žákem, který je jako tehdy Mefisto skeptický k vysokoškolskému vzdělání a vůbec vyznává nový, dravější přístup k životu založený na kultu mládí a činu.

Kdo, nejsa ničím, něčím být chce přec,
ač přešel jeho čas, je troufalec.(...)
V ten čas, co my půl světa vydobyli,
co vy jste dělali? Jen snili, snili,
jen plány snovali a plány zas.(...)
A člověk, nad třicítku má-li,
už dávno vlastně nežije.
Nejlíp by bylo utratit ho včasně.

Což Mefistofeles komentuje ve smyslu, že mladí vždy se bouří, mají extrémní názory, nakonec se pak vždy uklidní a své postoje změní ("Jen pár roků - a jinak bude pět. Nechť sebepotrhleji mošt se chová, přec vínem bude naposled.")
Wagner zas spíše dle staré školy pohrdá živočišnými pudy a snad i city a chce, aby se člověk jako bytost vyšší lišil od zvířat i svým rozmnožováním, a proto se pokouší člověka vyrobit uměle. Skutečně mu ve zkumavce vznikne maličký homunkulus, který ihned tvrdí, že člověk "přírodní - kroužil by až pod slunce umělý - prostor uzavřený chce." Je velice nadán duchem, ale chybí mu skutečné tělo, vlastně není narozen, a to je jediné, po čem touží. Ví také, jak vyléčit Fausta, radí letět do Řecka.
Proletí klasickou Valpuržinou nocí, ocitají se na horním Peneiu, kde Mefistofeles ironizuje soudobý německý pohled na antiku ("leč naturálnost vadí na antice, to by se mělo nějak pěkně schovat a do slušnosti módně zretušovat."). Faust promlouvá se Sfingami a Sirénami, ty ho posílají za Chirónem, který by mohl vědět, kde hledat Helenu. Na dolním Peneiu Faust nasedne na koně k věčně uhánějícímu jezdci Chirónovi a svěřuje se, že chce Helenu znovu oživit, ten s ním dojede k věštkyni Manto.
Na horním Peneiu mezitím se slézají mravenci a bůhvíco a homunkulus hledá někoho, kdo by mu pomohl se narodit, najde filosofa Thaleta. Mefisofeles promlouvá s Forkyadami, obludami, které mají jen jedno oko a jeden zub, Mefistofeles jim lichotí a přemluví je, aby se proměnily v dvojici a jedno těl mu nechaly, stává se Forkyadou. Thales dovede homunkula k mořskému Nereovi, ten však nechce pomoci, neboť:

Stvoření s touhou bohům vyrovnat se
a s kletbou vždy jen sobě podobat se(...)
vše zřel jsem stejné, jak bych nebyl radil.

Nakonec mu pomůže Proteus, s nímž odplouvá na delfínu, což Thales komentuje slovy Darwina: "Jdi, projdeš podle věčných norem, tisíci, pratisíci forem, ač k člověku máš ještě kdy." Nakonec nad ním svěřují vládu Érotovi, jenž počátkem je všeho.
Před Meneláovým palácem ve Spartě Helena na příkaz manželův pospíchá s doprovodem do paláce, přemýšlí, co ji čeká, až narazí na domnělou hospodyni, z ní se ale vyklube Forkyada - Mefistofeles a nažene všem hrůzu, tvrdí, že proto ji sem král poslal, aby ji obětoval sekyrou a ostatní její služky oběsil, protože se nemůže smířit s tím, že ji měl někdo jiný, že už nebude jen jeho. Zároveň jí nabízí pomoc, za trojské války se nedaleko usadil muž z germánských krajů, krásný a ušlechtilý, má krásný hrad a zde je možné hledat útočiště. Helena dá i na prosby služebnic a svolí.
Na Faustově hradě se nejprve polekají, pak se Faust omlouvá za nedostatečné přijetí, věžník si je pro Heleninu krásu spletl se sluncem, Helena běduje nad svým osudem: "Srdce mužů všech já mámit musím, takže nešetří nic důstojného, ani sebe." Nicméně i ona se do Fausta zamiluje, nicméně na ně táhne Meneláos, proto spolu utečou do Arkádie, kde se jim narodí syn Euforion, který je naprosto nezvladatelný, svévolný, nakonec sám chce rozpoutat válku maje smrt za zákon, umírá jako Ikaros a Helena se odebírá do podsvětí za ním. Helenino roucho odnáší Fausta pryč. Ocitnou se opět v císařství. Faust má nový nápad, co by chtěl od Mefista - chce břeh moře, aby kus země vyrval moři, aby mohl poručit přírodě ("Zemí chci vládnout! Vlastnictvím!"). Mefistofeles mu poradí, aby pomohl císaři v boji se vzbouřenci, ten mu pak onu půdu dá za odměnu. Sežene mu tři silné neurvalce, obry Berkdebera, Udržala a Sperutěho. Faust se přidruží k císaři s tím, že ho jemu na pomoc posílá kouzelník, jemuž před lety v boji císař zachránil život. Během boje císař vidí nevídané věci a podezřívá Fausta z čar, ten mu to vymlouvá, první bitvu však prohrávají. Mefistofeles chce, aby mu svěřil velitelskou bulu, to císař neudělá, neboť mu nevěří a svěří mu velení v závěrečné války, aby se postaral o to, co zavinil. Různými kouzly tedy císařovo vojsko zvítězí.
Císař dle spravedlivých zásluh udělí hodnosti svým věrným, arcibiskup, bývalý kancléř, varuje, aby císař vybral desátek i od Fausta, jemuž dal pruh moře, a aby se kál, jinak nebude vycházet s papežem. Král vše kajícně akceptuje.
V širém kraji přichází do chaloupky, v níž žijí Filemon a Baukis a vedle níž stojí kaplička, poutník, jehož stařečkové kdysi zachránili z moře. Ti si mu stěžují, že Faust nechal stavět zdi, hráze, že u toho lidé trpěli, že tam lidé i umírali, a že nyní chce i jejich domek, lesík a kapličku, aby byli zadobře.
Faust skutečně je posedlý získáním staveníčka, resp. kopce, na němž stojí, z něhož by se mohl dívat na své dílo-vrchol domýšlivosti ("Když nepatří mi pár těch stromů, já nevěřím, že můj je svět."). Chce jim za to dát chalupu jinde. Mefistofeles to komentuje tak, že i tento příběh už se stal, když vinici chtěl Achab král. Naznačuje tak, že i ostatní příběhy v tragédii obsažené jsou parafrází biblických příběhů. Faustovi lidé tedy Filemona a Baukis vytáhnou, zabijí poutníka a stavení zapálí, aby si tu Faust mohl udělat rozhlednu. Stařečkové se hrůzou skácí oba mrtví. Faust se toho děsí, chtěl výměnu, ne loupež a proklíná ti, kdož to vykonali.
O půlnoci vystoupí čtvero šedivých žen: Bída, Strast, Hlad a Starost v doprovodu Smrti. Faust si stěžuje, že by chtěl jít dál bez magie, že by pak mohl být pyšný i před přírodou ("Teď vzduch tak nasák samým přízrakem, že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem."). Faust rozmlouvá se Starostí, cítí se být silný, téměř na vrcholu, neboť dochází k přesvědčení, že "Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet; zdatnému není němý tento svět. (...) přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém; v té chůzi muž měj strast i slastný dík - on, neukojen ani okamžik!". Starost se mu snaží dokázat svou moc nad ním, tvrdí, že každou slast ve strat obrátí člověku, který všechno odkládá do budoucna, který upírá své chtění k zítřkům a nikdy hotov není. Když Faust odmítne její moc, Starost ho oslepí a odchází. Jedinou Faustovou myšlenkou je dovršit to, co vymyslil (jako Goethe cítící přicházející smrt). Vydá proto příkazy, aby se mohutně kopalo a stavělo, vzněcuje ho řinčení motyk a přitom netuší, že řinčení motyk pochází od lemurů, kterým dal Mefistofeles kopat pro Fausta hrob. S vírou, že "jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den", Faust umírá, prohlašuje, že mohl-li by vidět ono dílo, chtěl by onen okamžik zastavit a propadl by peklu. To se ale nestane, přestože Faust je spokojen, byť ve svém klamu. Lemuři kladou Fausta do hrobu Mefistofeles s čerty číhají na jeho duši a hodlají o ni bojovat s anděly. Ti popálí ďábly plátky růží značícími boží lásku a vynesou duši Faustovu do nebes, kde se za něj přimluví andělé, když volají: "Kdo spěje dál, vždy dále, jen nám vykoupiti lze ho.", nestačí ale na to, aby od sebe odervali dvě tak protichůdné a dravé síly, které se slily ve Faustově duši, to dovede jen věčná láska. Za Fausta se tedy přimlouvá sbor kajícnic, mezi nimi bývalá Markétka, a to u Panny Marie.

Závěrečný chorus mysticus:

"Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé - zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již
za věčným ženstvím jsme
neseni výš."

• To, že zdánlivě ničeho nemůžeme dosáhnout za pozemského života nic neznamená, neboť vše nás čeká v životě posmrtném, u boha.
• Motiv snu a klamu, všechny postavy si mockrát kladou otázku, zda je to skutečnost, či sen - skutečnějším je dle vyznění tragédie až život u boha, ten pozemský je více snem, mámením.