Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Motiv kontrastu ideálů společnosti a ideálů hlavního hrdiny byl přínosným pro spisovatele v období romantismu. Nejinak tomu bylo v případě německého autora Johanna Wolfganga Goetheho v jeho mírně autobiografickém románu v dopisech o mladíkovi Wertherovi. Werther věří, že útěkem z města na venkov unikne všeobecně panujícímu společenskému ideálu. Nechce být omezencem, jenž žije pouze za účelem ukojení potřeb k prodloužení ubohé lidské existence.

Werther se mi na začátku svých dopisů, které posílá svému příteli Vilémovi, zdá být spokojen. Venkovská idyla mu vyhovuje a vyžívá se v romantických popisech květnové přírody. Život mu začne komplikovat až seznámení z Lottou, už zasnoubenou dívkou, do níž se okamžitě zamiluje. Lotta je k němu vlídná a stanou se z nich dobří přátelé, Werther je ovšem dívkou posedlý a touží po její blízkosti a dotycích. Seznámí se i s jejím snoubencem, se kterým si také začne rozumět, a stále častěji jejich dům navštěvuje. Ale Wertherova skrytá jednostranná láska k Lottě ho zevnitř pomalu začíná ničit a znovu se snaží nalézt uspokojení v přírodě. Jeho iluze jsou však už ztracené a naděje zhroucené, neznámý svět, do něhož se vydal, ho zklamal. Uvědomuje si, že sny o lepší budoucnosti v neznámém světě jsou nenaplnitelné. To, co je dříve činilo zajímavými, byl mystický opar blažené nevědomosti, který se pomalu vypařoval, čím jsme mu byli blíže.
Právě se začalo schylovat k prosinci a nevlídné myšlenky o nesmyslnosti svého života a nešťastná láska Werthera dovádí k závěru, že smrt by mohla být nejlepším řešením. Při plánování sebevraždy je rozhodný a neústupný, ale jeho vystupování v posledních dnech života je často přehnaně zdramatizované, v duchu romantismu a tak trochu na efekt. Stále říká, jak moc trpí, prohlašuje se za chudáka. Oponuje názoru, že sebevrah je slaboch a zbabělec, že prý nemůže za to, že mu byla udělena větší míra utrpení než ostatním lidem...

Jak se dalo očekávat, Werther se zavraždil. Přišlo mi však, že to už nebylo ze zarmoucení z nešťastné lásky. Zdál se mi i nadšený, že brzy zemře, ačkoli měl samozřejmě trochu strach z pomyšlení, že víckrát se už neprobudí. Svou sebevraždu dlouho plánoval a neustoupil, i když si před smrtí všiml, že Lotta k němu začíná cítit sympatie. Nechtěl však ustoupit od svého ideálu a chtěl svou smrtí zapůsobit, zapsat se svou smrtí lidem do paměti jako mladý odvážný muž. Možná také chtěl, aby Lotta pociťovala výčitky svědomí, že ho dostatečně nemilovala... Napadla mě paralela mezi obdobím květen až prosinec a mírou klesajícího Wertherova štěstí. V květnu byl radostný, jak přicházelo léto, byl ještě o trochu více nadšen svojí novou láskou a pomalu s chladnějším počasím byl stále zoufalejší. Werther není typ člověka, který by mi byl nějak blízký, zkrátka je moc v duchu romantismu. Zdá se mi, že se snaží hrát přirozenost a být spontánní, až to občas začíná vypadat komicky. Možná své přehrané činy opravdu cítí, ale určitě je za nimi alespoň trocha falše. Některé jeho myšlenky o světě byly ovšem moc pěkné a zdá se mi být inteligentní. Objevila jsem jistou povahovou podobnost mezi ním a Holdenem Caulfieldem z románu Kdo chytá v žitě. Oba jsou mladí a nepochopení, bouří se společenským ideálům a vidí naději v dětech a jejich čisté duši. Wertherovy zápisy mě upoutaly, hlavně ty abstraktní a všeobecné, kdy uvažuje o světě. Ovšem k vlně sebevrahů, která nastala po vydání knihy, se asi nepřidám.

"A tisíce záměrů, tisíce nápadů mi znělo v duši, až tu nakonec stála, cele a neoblomně, poslední myšlenka, jediná: zemřu! - Ulehl jsem a zrána, kdy jsem se klidně probudil, stojí tu ještě neotřesena, silná, jak byla, v mém srdci: zemřu!"